Na stopě

Tři muži na stopě

Není to žádný okázalý pořad, nehledá žádné neobvyklé formy, neoslňuje bombastickými efekty, ale každý ten pořad zná a ví, o čem je. Od počátku své existence v roce 2000 má úspěšnou křivku sledovanosti. Není nikterak strmá, ale stále se zvyšuje. Pátrací relace ostavského studia ČT Na Stopě není samozřejmě reklamou Policie ČR, je to typický veřejnoprávní produkt, který slouží každému. Jeho filosofií je, že předsatvuje policejní práci a ta policejní práce něčemu pomáhá...

Asi nejdůležitější je slovo spolupráce. Obracejí se na nás kriminalistické týmy z celé republiky. Většinou ve chvíli, kdy si myslí, že jim při vyšetřování pomůže veřejnost. Na druhou stranu, také my se obracíme na kriminalisty a ptáme se, jestli nepotřebují pomoc z naší strany. Spolupráce je oboustranná a postavená na vzájemné důvěře. Pracujeme s případy, které jsou neobjasněné. Násilník nebo vrah žije někde vedle nás. Třeba ho potkáváme v obchodě nebo na chodbě paneláku. Informace, které zveřejníme, se dozví také on. Nesmíme lhát, ale také nemůžeme říct vždycky celou pravdu. Pracujeme s citlivými informacemi. Kriminalisté nám věří, když nám poodhalují aspoň část zákulisí případu. My si nemůžeme dovolit zklamat jejich důvěru, proto se snažíme každý krok konzultovat. Známe asi většinu „české kriminálky“, tedy lidi, kteří vyšetřují nejzávažnější zločiny v Česku.

Říkám, že televize je týmová práce solitérů. V televizi jsem léta pracoval jako redaktor, scenárista, dramaturg a moderátor. Od roku 2000 uvádím „Stopu“. Vybudovali jsme si řadu kontaktů s policisty. Zajímavé je, jak se policisté během let proměnili. Pochopili, že náš pořad není jejich servisem nebo nástrojem, se kterým si mohou nakládat, jak se jim hodí. Zároveň poznali, že nejde proti nim. Stopa není o tom, jestli policie dělá svou práci dobře nebo špatně. Je o zločinu, který je třeba rozluštit, a pachatele vypátrat. Ta kladina, po které se pohybujeme, je úzká natolik, že každý přešlap může znamenat případné neodhalení nebo neodsouzení lupiče či vraha. Někdy jsou to na první pohled nicotné drobnůstky. Naštěstí jsme žádný zásadní přešlap neudělali.

Vzhledem k televiznímu zpracování se na dramaturgii výběru výrazně podílí tiskové oddělení Policejního prezidia. U nás jsou zkušení odborníci a kauzy tipují z několika hledisek – samozřejmě aktuální, také závažné, popřípadě stále nevyřešené. Případy vybírají z hlediska reálného televizního zpracování, třeba úhlem pohledu na eventuální a dodatečně pořízený obrazový záznam. Běžným standardem je, že filtrují materiály dodávané z krajů, a v případě zájmu odjedou na místo studovat spisy, hovořit s vyšetřovateli, hledat originální souvislosti. Výběr je také podmíněn dalším podstatným hlediskem, totiž potencionální úspěšností řešení. Na zveřejnění je třeba pohlížet také z hlediska vysokého procenta pravděpodobnosti nalezení pachatele a úspěšného uzavření případu.

Počet zveřejněných případů je konstantní a ročně se pohybuje kolem 120 až 130. Těch opravdu závažných je polovina. Díky divákům se přibližně desetina kauz definitivně uzavře. Úspěšné je pátrání po hledaných a pohřešovaných osobách. Z více než tisícovky uvedených osob se najde každý čtvrtý.

Smysl vysílání společného pořadu ostravského studia ČT a Policie České republiky dokládá Plaketa Policie České republiky, kterou tvůrcům pořadu předal při příležitosti 400. vydání pořadu Na stopě prezident Policie ČR Oldřich Martinů.

Text: Jiří Moc, foto: Rostislav Šimek, TS Ostrava
Převzato z časopisu ČT+