František a Fanynka pozvali do Kouzelné školky o Štědrém dnu ty, kteří se v ní po celý rok střídají a během roku se v ní nepotkají. Jana Hlaváčová, Jitka Molavcová, Michal Nesvadba, Lubomír Kostelka i Magda Reifová zkrátí dětem čekání na Ježíška. Přítomnost svátečních průvodců byla příležitostí, abychom se s některými na chvíli zastavili.
V Kouzelné školce představujete dědu Lubina. Jak vzpomínáte na své dědečky?
Jeden dědeček byl neuvěřitelně hodný a byl polírem. Po první světové válce postavil spoustu domů. Druhý děda byl četnickým důstojníkem. Už za Císaře pána studoval akademii ve Vídni a na výzvu pana prezidenta Masaryka se vrátil sloužit do Čech. Byl to tvrdý a nepoddajný člověk. I jeho jsem měl rád. Stejně jako jeho předkové, dával přednost vždy prvorozeným dětem. Můj otec byl prvorozeným synem a já jsem byl jeho prvorozený vnuk. Měl hodně vnoučat, ani je všechny neznal jménem. Všechnu pozornost a péči věnoval mně. Ta péče spočívala v tom, že když šel na svou oblíbenou skleničku vína, tak si mě bral s sebou. Tam jsem se dozvídal různé věci. Vždycky tam byl buď náčelník policie, soudce nebo přednosta stanice. Zkrátka taková lepší společnost. Musím se přiznat, že některé jeho rysy mi zůstaly.
Jaký jste vy dědeček?
Mám vnuka a vnučku a myslím, že mám rysy po obou svých dědečcích. Jsou situace, kdy zamhouřím obě dvě oči, ale některé věci přes svou vlastní víru nemůžu překousnout a jsem přísný.
Jak na vás reagují malé děti?
Musím se přiznat, že reakce dětí jsou fantastické. Malé děti mě poznávají skoro všude. Někdy se tomu divím, protože klobouk a vousy, ze mě dělají jiného člověka, než jakým ve skutečnosti jsem.
Kdy vás někdo naposledy příjemně překvapil?
Zrovna včera. Přišel jsem do řeznictví a přede mnou stala paní s malinkou dcerkou. Mohla mít nanejvýš dva a půl roku. Začala maminku tahat za kabát a křičela: „Podívej, děda Lubin je tady.“ Bylo to rozkošné a celý krám se rozesmál.
Jaké jste babička?
Snažím se být kamarádská. Myslím si, že spolu vycházíme výborně. Anička je roztomilá a já vždycky žasnu, co z ní vypadne. Jednou mi takhle zničehonic řekla: „Já maminku miluju jako nebe, protože to je všude.“ No není to geniální?
S jakými reakcemi malých dětí se setkáváte?
Nejsrdečnější jsou reakce od maminek a někdy také od tatínků. Když mě potkají děti, stydí se a přemýšlejí, jestli je to vůbec možné, že právě potkali živou babičku z Kouzelné školky. Vždycky když přicházím na poštu, nahlas pozdravím. Většinou mi nikdo neodpoví. Nedávno mi odpověděl takový malý sedmiletý kluk. O chvíli později jsme se potkali ještě jednou a on se ostýchavě zeptal, jestli jsem to skutečně já. Hned ovšem dodal, že by pozdravil, i kdybych to nebyla já. Příjemně mne to překvapilo.
Divá se vaše vnučka Anička na kouzelnou školku?
Kouká. Jednou jsme se dívaly spolu a ona se s bezprostředností sobě vlastní zeptala: „Babi, ty se tam vyblbneš, viď?“
Jaký je váš pocit, když se vidíte v Kouzelné školce?
Sama se na ni nedívám. Když se náhodou dívám s Aničkou, pozoruji, jak pořad vnímá ona. Kdybych se dívala sama, možná bych se chvílemi i styděla (smích). Když vidím, že se Anička baví, mám z toho pochopitelně radost a kvituji to s povděkem. Sama žasnu, co ze mě kolikrát vyleze. Už jsem ztvárnila snad tisíce charakterů a šarží. Občas mám strach, aby mi nedošla inspirace.
Kde hledáte nápady a inspiraci?
Myslím si, že jsem typický tím, že každý díl hodně obměňuji a snažím se své vstupy dělat originální a nové. To víte, že nápady se po deseti letech hledají těžce. Je to hodně o píli a pak taky hodně sleduji malé děti. Vzpomínky na klukovská léta mě inspirují nejvíce.
Co děláte, když vám inspirace dochází?
Ať si mě nikdo nepřeje vidět. Vymýšlím nad čtvrtkou papíru a jsem na sebe docela přísný. Píšu na papír svoje momentální pocity a vždycky se objeví něco, čeho se dá chytit. Je pravda, že s postupujícími léty je to náročnější. Považte, že ve více než čtyřech stovkách odvysílaných Kouzelných školek se objevilo na 1200 gagů, skečů a vtípků.
Která z dětských reakcí vás naposledy překvapila?
Jeden chlapeček před tatínkem prohlásil: „Tatínku, ten Michal nesmí umřít.“ Alespoň na těch pár vteřin jsem se stal nesmrtelným (smích).
S jakými reakcemi malých dětí se setkáváte?
Děti na ulici mne moc nepoznávají. V kouzelné školce je Magda pruhovaná a má klobouk na hlavě a vestu. Když se vracím domů, v kabátě a s nákupními taškami v ruce, pozná mě málokdo. Nedávno jsem zpívala dětem na maškarním plese. Byla tam malá holčička, která byla oblečená za Majdu. Její dvouletý bratr představoval zase Františka. Bylo to milé.
Když člověk pracuje s malými dětmi, má vůbec šanci dospět?
Pro děti většinou dělají lidé, kteří si rádi hrají. A já si hraji moc ráda. Občas hrajeme pro děti představení s Petrem Vackem. Nedávno jsme se přistihli, že jsme v tom dobrém slova smyslu nějací vadní (smích).
Naučila jste se od malých dětí něco?
Myslím, že jsem díky nim neztratila dětský pohled na svět a schopnost si hrát.
Na který svůj dětský film se nejraději díváte?
Nejmilejší jsou mi Páni kluci. To už je dnes taková dětská klasika.
Text: Jiří Nedvídek, (gk), foto: Michaela Feureislová
Převzato z časopisu ČT+
Kouzelná školka
Studio Kamarád
