Terapie s vůní eukalyptu
rozhovor s Janem Potměšilem

Klikněte pro větší obrázekKdyž se člověku nějaký čas nedaří, když se mu z různých důvodů přehází život a někdy i kosti v těle, když přestane být psychicky železný, je důležité dostat strach, tíseň, špatné zážitky z těla a z mysli ven, aby mohl začít znovu. Každý, kdo se na své problémy dokáže podívat zvenku, snadněji leccos pochopí a dokáže najít řešení. Bývá častým prostředníkem sdílených prožitků lidí s takto „nalomeným“ životem, občas dokonce i laickým dirigentem terapeutických sezení. Herec Jan Potměšil.

Klikněte pro větší obrázekČlověk, který mnohé překonal a překonává dál každý den, říká: „Dnes, když si třeba s někým povídám, automaticky si sedne na židli, aby jeho oči byly v úrovni těch mých, a to mě těší.“

Honzo, vyzkoušel jste, nejen v souvislosti s úrazem, který vedl k vašemu ochrnutí, nějaké terapie?

Klikněte pro větší obrázekSetkal jsem se s mnoha terapiemi, které myslím jako všechny terapie, když jim nechybí kontext, mají velkou šanci na úspěch. Bylo to počátkem devadesátých let, kdy jsem zkusil bodyart. Malovali jsme na svá těla, ale i sobě navzájem na těla různé obrazy, pracovali s dotykem a mělo to katarzní účinky. Zúčastnil jsem se v rámci svého „peklíčka“ i jiných skupinových terapií, dokonce jsem byl přítomen i jako laický terapeut. Každý přijímá metody pochopitelně po svém, nicméně věřím tomu, že přinášejí uvolnění, očištění a pod dobrým vedením, že jsou vždycky obrovským přínosem.

Praktikujete ještě dnes nějaké třeba domácí terapie?

Klikněte pro větší obrázekTo jste asi trefila. Mám rád olejíčky a masážní emulze s vůní eukalyptu. Taková domácí vzájemná masáž nohou nebo ramen je bezvadná.

Jak vnímáte společnost a její nastavení k lidem handicapovaným, máte pocit nějakého zlepšení?

Klikněte pro větší obrázekMyslím, že ano. Počátkem devadesátých let společnost nebyla na handicapované lidi vůbec připravená. Tehdy při setkání na ulici byli lidi z člověka na vozíku dost nesví. Pravda ale je, že i já se cítil příšerně a nějak nepatřičně. Tehdy šlo o setkání nebo spíše míjení dvou Marťanů, řekl bych.

Dnes jsou na tom handicapovaní jinak, mohou pracovat, píšou knihy, malují, sportují. S jejich proměnou a novými možnostmi se postupně mění i úhel pohledu celé společnosti.

Jak rád pozoruji, nastalo jakési zcitlivění.

Text Iveta Kováčová
Foto Zuzana Páchová, M. Jirsa, Archiv ČT
Převzato z týdeníku ČT+