Fyzikové pracují s pojmem paralelních vesmírů, mohli bychom jej však uplatnit i v oblasti lidské psychiky či uměleckého tvoření. Jak, to ukáží moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid mj. na příkladu prozaického debutu Dity Táborské, tvorby malíře a sochaře Jaroslava Róny či aktivit ředitele pražské La Fabriky Richarda Balouse

V románu Dity Táborské Malinka se vyskytují pojmy paralelní vesmír a paralelní život jako označení pro cosi v lidských vztazích nespojitého a mimoběžného. Původně fyzikální termín dostává tak rovnou negativní metaforický rozměr, ačkoli z jiného úhlu pohledu by nás naopak mělo soužití různých životních postojů a pocitů spíše obohacovat. Souběžná existence kultur a lidských společenství by měla být vnímána jako cosi obohacujícího pro všechny, v realitě vede však spíše k animozitám, konfliktům, vzájemnému sočení, někdy doslova k „válkám světů“, jak je mívá za námět vědecko-fantastická literatura a umění. A přece nejspíš právě umění může být prostředníkem a spojnicí toho, co se na první pohled zdá nespojité.


Popis jednoho zápasu: Jaroslav Róna

Díla malíře, sochaře, ilustrátora a performera Jaroslava Róny (* 1957) jsme se dotkli už v minulém čísle naší revue. Tam jsme představili dům nakladatele Jana Dvořáka „Šnek“, který Róna navrhl spolu se svou manželkou, architektkou Lucií Rónovou, a také knihu Jaroslav Róna. Architektura. Publikace. Scéna (2017). Teď budeme pokračovat s Rónou samotným, a to na jeho výstavě, kterou uspořádala Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu a která nese název Róna 1997–2017. Navazuje na první velkou Rónovu výstavu, která proběhla na témže místě v roce 1997, a představuje umělce v roce jeho šedesátin (27. 4.) na vrcholu sil a tvůrčí expanze k realizacím, které významně rezonují ve veřejném prostoru – viz např. pražský Pomník Franze Kafky (2003), ještědské Dítě z Marsu (2003), bratislavská Mýtická loď (2010) či brněnská „Odvaha“ na počest markraběte Jošta Lucemburského (2015). Róna spěje k sochařské monumentalitě, přitom však si ponechává všechny rysy své předchozí tvorby, často inspirované literaturou, společensky apelativní, archetypálně ukotvené, vyzývavě groteskní i temně symbolické. Těží z reality, utopie i mýtu a jako sochař, malíř i ilustrátor (Kafka, Orwell, Saint-Exupéry, Poe) staví diváka před věčný zápas lidských „démonů zvrácenosti“ i naděje. Právě jeho imaginární paralelní světy jako by byly obludnou zrcadlovou zvětšeninou světa našeho.


Nakladatelství Argo: Milan Gelnar

Nakladatelství Argo bylo založeno v roce 1992, letos tedy slaví čtvrt století své existence. Od počátku se zaměřuje především na kvalitní překladovou i českou prózu a poezii, na odbornou a populárně naučnou literaturu a také na literaturu historickou. Letošní jubilejní rok slibuje nakladatelství připomenout vydáním dvou stovek knih, což je samo o sobě suma skoro nepředstavitelná. Proto se tentokrát ředitele Arga Milana Gelnara (* 1963) budeme ptát především na to, jak se taková převážně nekomerčně zaměřená firma vůbec udržuje v chodu a kdo všechno tvoří její zázemí a intelektuální potenciál. Argo je u nás například výhradním vydavatelem knih Dana Browna, vydává knihy Roberta Fulghuma, vedle toho ale produkuje i knížky Lenky Sobotové, Petra Hrušky či svazky nekomerční historické literatury, knížky o józe, rodičovství či cestopisy. Takže se naskýtá otázka, jaký je svorník všech těchto světů.


Téma

Miloš Urban

Kmenovým autorem Arga je od počátku své spisovatelské dráhy prozaik, překladatel a redaktor Miloš Urban (* 1967). Debutoval pod pseudonymem Josef Urban historickým pastišem Poslední tečka za Rukopisy (1998, 3. vydání 2016), což je právě letos, při dvoustém výročí „objevu“ Rukopisu královédvorského, próza znovu aktuální. Za dalších dvacet let napsal a vydal na patnáct svazků románů, povídek a divadelních her, charakteristických schopností zručné hry se žánry i vypravěčským švihem. Téhož si kritika více méně cení i na jeho letošní novince Závěrka aneb Ztížená možnost happy-endu, příběhu amatérského fotografa a jeho modelky, doprovozeném navíc fotografiemi dívky, jejichž autorem je rovněž Urban. Vzniká tak napětí nejen v samotném příběhu sbližování či pracovní distance obou postav, ale také mezi textem a obrazem. Ten i obecně, zejména na sociálních sítích, začíná převažovat, a tak i Urbanovo zaujetí fotografií a světem PR agentur odráží reálné prostupování a vzájemné vytlačování nerůznějších komunikačních světů. Ostatně i on sám o sobě řekl: „Zkrátka můj vnitřní život je tak strašně zábavný, že je vlastně lepší než ten reálný.“ (Echo 31. 3. 2017). Teď žije v osamění v ateliéru ve Schnirchově ulici, kde ho navštívíme.


Téma

Dita Táborská

Debutantka Dita Táborská (* 1981) nemá za sebou zatím žádnou literární minulost, a přesto přichází rovnou s více než čtyřsetstránkovým románem Malinka (2017). Možná o ní samé platí totéž, co napsala o jedné z postav knihy: „Odjakživa se styděla za to, že nemá ráda povídky, přitom jí bylo jasné, že ve stručnosti je síla (…), prostě to potřebovala mít okecanější.“ Je pravda, že její příběh dcery náhradních rodičů, která úporně hledá svou biologickou matku a tedy i svou identitu, se nevyvaroval slabších míst. Celkově ale drží próza i na tak velké rozloze překvapivě pohromadě a staví před čtenáře tvrdou otázku po rodičovské zodpovědnosti, která když se nekoná, může mít – a také mívá – fatální následky. Iracionalita krve vyděděnce ignoruje logiku vštěpované výchovy a má rozkladný účinek nejen na hlavní hrdinku, ale i na celé její okolí. Řetězec skrytého zla a ponížení pokračuje a nepomáhá ani vztažení se k Bohu či morálním konvencím. Táborská při tom obratně i atraktivně používá kulisy profesí, ve kterých po studiích na FF UK pracovala: externě pro ČT a ČRo, pak v diplomatickém prostředí. Její román připomene Boučkové Rok kohouta (2008), ovšem v rozevláté beletristické podobě. O svém psaní a o tom, jak Malinku „vypiplala“, nám přijde povědět do studia.


Téma

Richard Balous

Richard Balous (* 1951) je ředitelem a zároveň majitelem víceúčelového holešovického kulturního centra La Fabrika, které má letos za sebou prvních deset let existence. Stávající komplex vznikl přestavbou a propojením několika továrních objektů, dnes jsou tu dvě variabilní studia, umožňující provozování divadla klasického i alternativního, taneční vystoupení, koncerty, filmové projekce, performance i multimediální projekty. V dalších prostorách La Fabriky jsou pak prostory pro společenská setkání, přednáškovou činnost či výstavy. To vše se tu průběžně děje a my při návštěvě La Fabriky budeme mít příležitost nahlédnout s kamerou do zkoušek toho, co se právě připravuje. Hlavně však budeme s Richardem Balousem mluvit o tom, do jaké míry se mu podařilo splnit si sen o podobném zařízení a jak i on sám teď přispěl do jeho programu – totiž „loutkovou hrou pro dospělé a pro děti z rozvrácených rodin“ Blátem po hlavě (2017). V režii Jiřího Havelky ji nastudovalo Divadlo Drak jako trochu šílenou jarmareční hospodskou bláznivinu, která je ale díky scénografii Marka Zákosteleckého, odkrývající pohled do zákulisní práce loutkářů, také holdem této profesi.


Přesah literatury

Miroslav Paleček

Skladatel, textař, zpěvák a kytarista Miroslav Paleček (* 1945) začínal podobně jako jiní se svými produkcemi s Michaelem Janíkem v roce 1968 na Karlově mostě, pak se dvojice stala součástí divadla Semafor. Jejich spolupráce a typický sound jim vydržely až do nedávných let, kdy Paleček začal spolupracovat také se „zpívajícím právníkem“ Ivem Jahelkou a posléze se úplně osamostatnil. Někdejší hity dvojice Paleček + Janík jako Valčíček, Prodavač limonád nebo Hele lidi stále rezonují, novou éru Miroslava Palečka znamená CD Ježkárny (2015), soubor 16 písniček na slova Voskovce a Wericha a hudbu Jaroslava Ježka. Ty dnes tvoří stabilní část jeho vystoupení, nově k nim přidává zhudebněné básně Jaroslava Seiferta.


Stopáž52 minut
Rok výroby 2017
 P ST HD
ŽánrMagazín