Chaos a řád, tvořivost versus jistota, co je pro tvorbu důležitější? Moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid se na to budou ptát prozaika Vratislava Maňáka, výtvarnice Terezy Říčanové, hudebních publicistů Vladimíra Kouřila a Jaroslava Riedela, historika Adama Chrousta a členů kapely Lakuna

Rubikova kostka, známý hlavolam, vznikla prý tehdy, když její autor, povoláním architekt, hledal způsob, jak svým studentům ukázat vztah mezi řádem a chaosem. Ale co je pro tvorbu a možná i pro život důležitější: jednotvárnost a jasnost řádu, nebo pestrost a tajemnost chaosu? Literaturu asi vždycky lákalo to druhé, a přitom ona sama usiluje většinou také o ustavení nějakého vlastního pořádku, kompozice, stylu, názoru. A podobně je to s výtvarným uměním či historiografií, jak ukážeme na několika konkrétních příkladech. Rubikova kostka bude nám při tom v úvodu předmětem doličným, stejně jako tabule Obrazů světa Terezy Říčanové či mapa cest Miloslava Stingla, které bychom mohli s pomocí šňůr na prádlo a kolíčků rozvěsit po studiu, aby i podprahově demonstrovaly mnohotvárnost i jednotu toho, co je svět vnější i vnitřní.


Přesah literatury

Lakuna

Lakuna je plzeňská kapela, která vznikla v roce 2011 a před nedávnem jí vyšlo první CD. Hraje ve složení Tomáš Suchý (* 1966) – kytara, banjo, civilním povoláním programový manažer Městského kulturního centra Beroun, Petra Kuna Hynčíková (* 1976) – zpěv, akordeon, civilním povoláním redaktorka ČRo, Jitka Malczyk – housle, Milan Voráček - basová kytara, Martin Rychta – bicí. Žánrově se Lakuna pohybuje mezi šansonem, folkem, hospodským šramlem, rockem a jazzem, čemuž asi odpovídá i význam jejího názvu: štěrbina, mezera, prázdný prostor, zkrátka něco mezi. Důležitou složkou jejích skladeb jsou texty, ať jde o zhudebněné básně Františka Gellnera či Emily Dickinsonové, nebo – převážně – o vlastní tvorbu, zejména Tomáše Suchého. Z nich nám kapela zahraje vlastní Řeku života a Gellnerovu Perspektivu.


Spisovatel

Vratislav Maňák

Vratislav Maňák (* 1988) vystudoval žurnalistiku a v současné době působí jako redaktor webu ČT24.cz. V roce 2012 debutoval sbírkou povídek Šaty z igelitu, pokračoval tvorbou pro děti, loni se představil také jako romanopisec Rubikovou kostkou, dílem, které bylo před několika týdny nominováno na Cenu Evropské unie za literaturu (spolu s prózami B. Bellové a M. Šindelky). Rubikův hlavolam v názvu slouží jako metafora pátrání hlavní postavy románu, mladého učitele, po pravdě o minulosti. A to jak té intimní, rodinné, tak nadosobní, společenské, spojené s konkrétními událostmi spontánní plzeňské vzpoury proti komunistickému režimu po měnové reformě v roce 1953. Dá se vůbec složit objektivní pravda z nesčetných úlomků paměti? Dá se z chaosu vzpomínek zrekonstruovat řád událostí? A jakou roli přitom hrají ti, co figurují v podtitulu románu „stručné dějiny uchavců“?


Nakladatelský počin

Tereza Říčanová

Malířka a ilustrátorka Tereza Říčanová (* 1974) vystudovala ilustraci a grafiku na VŠUP u Jiřího Šalamouna a ač pochází z Prahy, od roku 1998 žije v Mezné u Pelhřimova, kde se věnuje hospodářství, čtyřem dětem a své tvorbě: malbě, kresbě, grafice a ilustraci. Ilustrovala např. knížky J. Š. Kubína, Edgara Kereta či Kateřiny Sidonové, nejdůležitější je však její spolupráce s nakladatelstvím Baobab, pro které vytvořila řadu autorských knížek, inspirovaných jak biblickými ději a rituály (Noemova archa, 2010; Vánoční knížka, 2011; Velikonoční knížka, 2012), tak venkovským životem (Kozí knížka, 2011; Psí knížka, 2014). Jejím zatím nejrozsáhlejším knižním projektem jsou Obrazy světa (2016), kazeta s celkem čtrnácti obrazovými tabulemi cca 60 × 40 cm na témata od vesmíru, světa, vzduchu, moře či podzemí přes hory, džungle, lesy a zahrady až po město, dům, lidi a další tvory a kouzelné předměty. V rámci každého obrazu jde o pestrou skládačku nejrůznějších inspirací, dějů a věcí, k nimž Říčanová po dokončení ještě dopsala skoro dvěstěstránkového Průvodce Obrazy světa. Ten je rovněž součástí kazety a původně jen vizuální dílo rozšiřuje o rovinu literární, přibližující jeho inspirační zdroje i dodatečné autorské interpretace a vtipné (pseudo) encyklopedické informace, které se dají v tabulích podle důmyslného systému hledat. "Výsledkem by měla být zábava, vizuální potěšení i podpora zdravého úsudku!" přeje si autorka a zdá se, že právě to se jí ve svrchované míře podařilo.


Téma

Vladimír Kouřil

Projektant a hudební publicista Vladimír Kouřil (* 1944) proslul za normalizace svou činností v Jazzové sekci Svazu hudebníků, za kterou pak byl v roce 1986 odsouzen na 10 měsíců nepodmíněně (viz jeho kniha Jazzová sekce v čase a nečase 1971- 1987, 1999). Je spoluzakladatelem Unijazzu – sdružení pro podporu kulturních aktivit, které od roku 1991 vydává kulturní magazín UNI, provozuje v Praze 6 vlastní scénu Kaštan a v Jindřišské 5 také čítárnu a knihovnu. Právě tam se s V. K. sejdeme nad jeho nejnovější knihou Africké květiny (2016), abychom s ním hovořili nejen o jeho „swingujících samomluvách, jak zní podtitul úvah o iniciační roli jazzu pro celou moderní populární hudbu, ale také o širším obzoru jeho celoživotních aktivit. K těm patří i literatura a výtvarné umění, publicistická a přednášková činnost.


Téma

Jaroslav Riedel

Na stejném místě se sejdeme i s Jaroslavem Riedelem (* 1963), sice o generaci mladším hudebním publicistou, než je Kouřil, nicméně stejně pilným a pracovitým. Jeho hlavní zájem se kromě rocku, folku, folklóru a jazzu soustřeďuje především na český underground, a to jak v rovině kritické a historické, tak v poloze ediční a dramaturgické. A jakousi shrnující bilancí všech těchto aktivit se teď stala Riedelova monografie Plastic People a český underground (2016). Zachycuje historii kapely v letech 1968–1988 a využívá přitom snad všech dostupných pramenů, počínaje její tvorbou hudební i textovou, na jejíchž vydáních se Riedel opakovaně podílel, přes výpovědi desítek pamětníků, až po soukromé deníky, dopisy, vyšetřovací spisy StB, soudní spisy a také čtyři unikátní rukopisné kroniky skupiny. Pro laika se může kniha zdát snad až příliš detailistická, s ohledem na roli, jakou Plastici sehráli v politických dějinách země, jde ovšem o cenné shrnutí materiálu, včetně rozsáhlé diskografie a řady faktografických příloh.


Téma

Adam Chroust

A nakonec literární homo novus Adam Chroust (1988). Vystudoval moderní historii na Masarykově univerzitě v Brně, pracuje jako dokumentátor, producent a projektový manažer a hle, teď se jeho jméno skví na obálce knihy s názvem Miloslav Stingl. Biografie cestovatelské legendy (2016). Tedy muže, který procestoval přes 150 zemí, čtrnáctkrát podnikl cestu kolem světa a napsal 43 knih, které vyšly u nás i v cizině ve 240 vydáních a v nákladu přes 17 milionů výtisků. Také ovšem muže poněkud tajemného, který ve svém strašnickém domě skrývá na 10 tun archivního materiálu a jakkoli je milý a vstřícný, nerad si někoho pouští do soukromí. To se povedlo právě až Chroustovi, který se se Stinglem (* 1930) poprvé osobně setkal až v roce 2012, sepsal o něm nejprve svou diplomovou práci a posléze i více než pětisetstránkovou knihu, kombinující cestovatelovy vzpomínky s fotografiemi a dokumenty právě z jeho archivu. Svazek získal Magnesii Literu za nakladatelský čin – pro velkorysé grafické řešení si ji brněnská Jota zasloužila! Místem natáčení bude pronajatý ateliér Kaprově ulici – právě tam kniha mj. vznikala, vedle na půdě je 80 z 280 cestovatelských kufrů Miloslava Stingla, visí tu pětimetrová mapa jeho cest, jejíž replika je přílohou knihy (stejně jako DVD a CD s televizními a rozhlasovými nahrávkami a replika pasu). Navíc je z terasy domu nádherný výhled na Prahu.


Stopáž52 minut
Rok výroby 2017
 P ST HD
ŽánrMagazín