Motivem listopadové literární revue je životní postoj filozofa Jana Sokola „nežít jen pro sebe“. Moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid o ní budou debatovat s fotografkou Lenkou Klicperovou a žurnalistkou Markétou Kutilovou, s prozaikem Danielem Petrem či pouličním hudebníkem na mystický hang drum Jiřím Šámalem

Žít svůj život je základní idea svéprávné existence individua, jak ale ukazuje už jenom rodinná a rodová kontinuita, je v ní obsažena i přirozená péče o druhé. V nejužším smyslu o děti a jejich potomky, v širším smyslu o všechny ty, co přicházejí po nás a prodlužují a rozmnožují dědictví lidské kultury. Kdo tento odkaz ignoruje, připravuje nejen půdu budoucí degeneraci společnosti, ale i za svého vlastního života propadá snadno egoistickým animozitám vůči neznámému, strachu vůči jinému, intoleranci a nenávisti. Ale stejně jako si nevybíráme ani své rodiče, ani své děti, nevybíráme si ani okolnosti, v nichž žijeme, a je jen na nás, jak s nimi naložíme. Miluj bližního svého, to není jen část biblického přikázání, ale také název románu E. M. Remarquea z roku 1941, který svým příběhem uprchlíků před nacismem vzbuzuje nejednu analogii s přítomností. K čemu nás dnes taková zkušenost vybízí, ne-li přímo zavazuje?


Spisovatel

Jan Sokol

Udělení Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 Janu Sokolovi (* 18. 4. 1936) proběhlo 5. října bez viditelnějšího zájmu médií. Ta upírala svou pozornost k osmdesátému výročí narození Václava Havla a uniklo jim, že jeho cenou je dekorován filozof, překladatel a vysokoškolský pedagog, který právě v havlovských intencích odpovídá svými úvahami podnětně na nejedno riziko naší doby. Učinil tak i ve své děkovné řeči, v níž upozornil, jak je důležité pro moderní společnost neustále vyvažovat potřebu svobody s potřebou bezpečí. A činí tak i ve svých nových knižních souborech, které už jen svými názvy mluví za vše: Nežít jen pro sebe (2016) a Dluh života (2016). Solidaritu a altruismus v nich vidí jako téměř elementární reflex naší vlastní sebezáchovy v budoucnu a práci pro ty, co přijdou po nás, jako přirozené splácení dluhu, s nímž se každý z nás narodil do světa. Sám Sokoů přitom takový dluh trpělivě splácí nejen jako vysokoškolský profesor, ale například i jako přispěvatel do Wikipedie – napsal tam prý už více než dva tisíce článků. Proč to dělá? Protože „člověk žije z toho, co se naučil“ a má povinnost předat to dál, nevzít si svůj dluh do hrobu. I když to tak vypadá, není ovšem žádný katedrový filozof, jeho myšlení a psaní má své praktické konsekvence, poučené polistopadovým pobytem v nejrůznějších politických funkcích. Můžeme jen nostalgicky hádat, jak by dnes vypadala česká politika, kdyby Jan Sokol v roce 2003 porazil v prezidentských volbách Václava Klause…


Stavba a báseň: Michal Jůza

Michal Jůza (* 1951) byl v roce 1991, po vydání prvotiny Jednotlivé básně (1990) nazván "básnícím hrnčířem", což postihuje dvě z jeho profesí, zdaleka ne však všechny. Původně chtěl být architektem, ze studií byl však vyloučen po potyčce s StB na pohřbu Jana Patočky v březnu 1977. Pracoval pak jako slévárenský dělník a keramik, od roku 1986 provozoval s manželkou Evou hrnčířství, k němuž po roce 1989 přidružil i nakladatelství. Tehdy se jmenovalo Doporučená četba a například hned v roce 1990 vydalo tolkienovskou studii Zdeňka Neubauera Do světa na zkušenou čili O cestách tam a zase zpátky. Později, když už se firma jmenovala Hrnčířství a nakladatelství Michal Jůza & Eva Jůzová, tu vyšla třeba próza Ivana M. Havla Arsemid (1997), záhy na to se ale Jůzovo nakladatelování a redaktorování uzavřelo. Psaní poezie mu však vedle někdejšího písničkaření zůstalo a v loňském roce přineslo další knižní plod pod názvem Posbírané básně. Sbírka vyšla v edici surrealistického časopisu Analogon, což už samo naznačuje její směřování k dokumentární autenticitě a k výstižně bizarním asociativním přesmykům. Jůzova rozevlátost a jurodivost má však i své pevné filozofické a meditativní zázemí, jak naznačuje už čtyřverší z roku 1987, dotýkající se přímo našeho tématu: „Nemysli na sebe, / to na důvtipu nepřidá, / ptáky vyhnal život do vzduchu, / nás do transcendence.“ A krom toho se v poslední době vrací i k architektuře, v níž nuceně zůstal pouhým kandidátem. Podílí se totiž na rekonstrukci někdejšího slavného Kina 64 U hradeb do podoby multikulturního zařízení.


Tržiště

Zemřel plodný autor knížek pro děti Jiří Havel
(27. 4. 1924 – 18. 9. 2016)

Pětadevadesátiny slaví česko-portugalský básník František Listopad
(* 26. 11. 1921)
» vysílání 24. 11. 2001

Devadesátiny slaví herečka a autorka výrazných memoárů Vlasta Chramostová
(* 17. 11. 1926)
» vysílání 26. 5. 2006

Šedesát pět let je architektu Ladislavu Lábusovi
(* 24. 11. 1941)
» vysílání 24. 8. 2005

Šedesát let je výtvarníkovi a spisovateli Vladimíru Kokoliovi
(* 27. 11. 1956)
» vysílání 8. 5. 2013


Téma

Daniel Petr

Román Daniela Petra (* 1975) Straka na šibenici (2015) byl letos nominován na Magnesii Literu, teď i na Cenu Josefa Škvoreckého. Získá aspoň tu? Udílí se 8. 11., musíme se tedy nechat překvapit, překvapením však je už román sám, po apokalyptické prvotině Díra (2012) teprve jeho druhá knižně vydaná beletristická práce. Odehrává se v severočeském Jiříkově, odkud sám autor pochází, je vyprávěna v Ich-formě, ale na rozdíl od řady jiných současných českých próz nejde o stylizovanou autobiografii, nýbrž o svižně vyprávěnou a zároveň promyšleně komponovanou story o tom, jak člověk nakládá s traumatickým dědictvím či spíše dluhy po předcích a jak sám potom stejné dluhy střídavě vyrábí a zase se je snaží splácet. Bezútěšnost existence hlavního hrdiny jako by odkazovala až k naturalistickým prózám Josefa Karla Šlejhara, příběh se však odehrává v kulisách normalizace a polistopadového dvacetiletí, v němž nakonec, zdá se, je osudové předurčení dějů přece jenom prolomeno. Název románu je inspirován stejnojmenným obrazem Pietera Breugela z roku 1568, který je údajně ilustrací nizozemských přísloví „Tančit pod šibenicí“ a „Kadit pod šibenicí“, vyjadřujících odpor k autoritám. U Petra jde nadto o rozdíl ve vnímání: dospělý si na obraze všímá šibenice, dítě straky, která na ní sedí. Jak vidno, pracuje jako někdejší studující bohemistiky a historie v Ústí nad Labem s řadou kulturně-historických odkazů, zároveň však své postavy nechává projít situacemi až groteskně ponižujícími a psychosexuálně krajními, což ve čtenáři vzbuzuje lehký, leč zřejmě záměrný zmatek. Sám Petr dnes po nedokončeném studiu pracuje v Praze ve firmě na zubní implantáty a pustil se do psaní detektivky.


Téma

Lenka Klicperová a Markéta Kutilová

Novinářky Lenka Klicperová (* 1976) a Markéta Kutilová (* 1978) vydaly loni úspěšnou knihu reportáží Islámskému státu na dostřel, letos její pokračování Islámskému státu na dostřel II. Přinášejí bezprostřední svědectví ze dvou osobních cest do severní Sýrie, na bojovou frontu kurdského boje s Islámským státem, až do válkou zničeného a posléze osvobozeného města Kobaní. Poprvé tam obě novinářky byly v létě 2015, podruhé v únoru 2016, v mezidobí založily veřejnou sbírku SOS Kobaní na pomoc lidem postiženým válkou. Jejich práce není tedy motivována jen hledáním příběhových či obrazových senzací (obě knihy jsou doprovázeny fotografiemi děsivě destruovaných městských scenérií od Lenky Klicperové), nýbrž i altruistickou snahou konkrétně pomoci. A to hned ve dvojím smyslu: jednak přímo na místě (z každé prodané knihy jejich reportáží jde příspěvek na konto SOS Kobaní), jednak u nás doma, kde svým svědectvím usilují o „boření mýtů o muslimech, uprchlících a válce v Sýrii“, neboť „strach mění Evropu a její společnost“. Obě novinářky jsou zkušené cestovatelky, Klicperová pracovala v Africe, na Haiti či v Afghánistánu, kromě toho je šéfredaktorkou geografického měsíčníku Lidé a Země, Kutilová působila jako humanitární pracovnice Člověka v tísni rovněž v zemích Afriky, v Íránu, Indonésii, Kambodži a jinde. Je matkou tříletého dítěte, takže její profesní risk se ještě násobí.


Přesah literatury

Jiří Šámal

Pouliční hudebník Jiří Šámal (* 1953) se své nové profesi věnuje poslední čtyři roky, do té doby působil jako stavební inženýr. Po studiích na ČVUT pracoval nejprve v Hydroprojektu (1977–1992), pak 17 let v EKOS Praha, nakonec jako silničář. Když v těsně předdůchodovém věku přišel o práci, začal se věnovat buskingu čili pouličnímu hraní, nikoli však na kytaru či zobcovou flétnu, na které už hrál, nýbrž na kuriózní novodobý nástroj švýcarského původu hang drum. Jedná se o ocelový bubínek, na který se hraje prsty a dlaněmi a který vyluzuje tóny až jakési kosmické harmonie. Proto je samotnými tvůrci z bernské firmy PANArt pokládán za prostředek k meditaci a duševní integraci, nikoli za hudební nástroj, jeho komerční prodej je vyloučen a cena originálního ručně vytepávaného hang drumu se počítá na několik tisíc dolarů. Šámal za něj dal po ročním čekání 1 200 euro, aniž na hang drum uměl hrát, dnes s jeho doprovodem zpívá moravské lidové písně, směle soupeří se zvukem cimbálu a tvrdí, že další originální hang drum měl u nás jen Václav Havel, který ho od firmy dostal darem. Kde asi skončil? Anebo s ním Václav Havel kdesi na nebesích medituje?


Stopáž52 minut
Rok výroby 2016
 P ST
ŽánrMagazín