Filmopolis

Mezinárodní soutěž byla v roce 2007, kdy Cannes oslavilo jubilejní 60. ročník, opravdu nabita samými slavnými jmény a díly. Porota v čele s britským režisérem Stephenem Frearsem proto měla opravdu těžké rozhodování komu nakonec udělit prestižní ceny.

Jedním z mediálně nejvíce sledovaných hostů byl bezesporu kontroverzní americký dokumentarista Michael Moore. Držitel Zlaté palmy, kterou zde získal v roce 2005 za antibushovský Fahrenheit 911, si ve svém novém snímku Marod vzal na paškál americký zdravotnický systém.

Velký rozruch provázelo také uvedení nejnovějšího snímku britského režiséra Michaela Winterbottoma Síla srdce, který popisuje známou kauzu únosu a vraždy amerického novináře Dana Pearla muslimskými radikály z pohledu jeho těhotné ženy Mariane. Ta o beznadějném hledání manžela napsala knihu a práva na její zfilmování zakoupil Brad Pitt. Ačkoliv se jedná o větší produkci s ambicemi vhodnými spíš pro film hlavního proudu, povedlo se Winterbottomovi a jeho stálému kameramanovi Marcelu Zyskindovi díky použití videa zachovat pro ně charakteristický polodokumentární styl.

Ke tradici canneského festivalu patří i uvádění filmů, jejichž umělecké kvality jsou sice lehce diskutabilní – ale natočili je kultovní tvůrci. To platí beze zbytku i o novém snímku Quentina Tarantina Auto zabiják, ve kterém tento bezmezný obdivovatel béčkových filmů vzdává hold svým láskám.

Z Ameriky zavítala do Cannes ale také kvalita: snímkem Tahle země není pro starý dali bratři Coenové divákům zavzpomínat na časy svých začátků. Příběh kufříku plného peněz, jeho nálezce a zabijáka, který mu je v patách, byl pro mnohé velkým kandidátem na jednu z cen, i když nakonec vyšel naprázdno. Film nadchne především jako čistá žánrovka s nevídaně dobře budovaným napětím, jenž se věrně drží své předlohy, románu známého amerického spisovatele Cormaca McCarthyho. Ve filmu exceluje fenomenální španělský herec Javier Bardem v roli najatého zabijáka, z kterého jde opravdu hrůza.

A co naši? Na tuto otázku má Cannes již léta stejnou odpověď. Žádný český snímek se do žádné z oficiálních festivalových sekcí nedostal. Buďme rádi, že náš film byl zastoupen alespoň stánkem na trhu, kde probíhala mnohá jednání a prezentace, jako například tato – studia Barrandov. Jednoho zástupce ovšem Česko v Cannes mělo, a to dokonce v soutěži.

Režisér a dnes už také herec Miroslav Krobot si zahrál v maďarském soutěžním příspěvku Muž z Londýna režiséra Bély Tarra dokonce hlavní roli. Nejnovější opus tohoto nekompromisního filmového umělce, kterého si v Maďarsku velice váží, ačkoliv jeho snímky rozhodně nejsou pro každého, je spojením téměř nemožného. Vychází totiž z literární předlohy francouzského spisovatele George Simenona. I když se nejedná přímo o „maigretovku“, v pozadí je kriminální příběh – mimochodem také o kufříku peněz. Natáčelo se v korsické Bastii, prostředí je ale spíše abstraktní a herci, mezi nimi i známá britská hvězda Tilda Swintonová, byli pak nadabováni do maďarštiny.

Soutěž skutečně byla nabita slavnými jmény: většina z nich ale odešla s prázdnou. Nezabodoval ani hongkongský tvůrce Wong Kar-wai, i když svůj nejnovější snímek Mé borůvkové noci natočil v Americe. Do hlavních rolí melodramatu o dívce utíkající před láskou obsadil Juda Lawa a překvapivě také Noru Jonesovou, která byla doposud známá jen jako výborná zpěvačka.

Další výrazná postava autorského filmu posledních let, Emir Kusturica, si z letošních Cannes svou třetí palmu neodnesl. Jeho soutěžní příspěvek Slib mi to vypráví příběh vesnického kluka, jenž musí svému umírajícímu dědečkovi splnit poslední přání: vybrat se přes hory do města prodat krávu, koupit ikonu a najít si ženu. Film je ohňostrojem balkánských bizarností, typických pro Kusturicovu tvorbu.

Vedle Američanů jsou v canneské soutěži vždy početně zastoupeni také Francouzi, ačkoliv ne vždy zcela zaslouženě. Původně spisovatelka Catherine Breillatová vstoupila do filmu značně provokujícími snímky, které pro mnohé kritiky neměly daleko k pornografii. V tomto světle se jeví její adaptace klasické francouzské předlohy Stará láska jako až příliš nevinná kostýmní podívaná, i když líčí příběh prostopášného mladého muže, jenž se chystá oženit s příslušnicí vyšší aristokracie. Nejdřív ale musí překročit stín minulosti, který nad ním visí: náruživý až osudový vztah s jinou ženou v podání poslední dobou velice vyhledávané italské divy Asie Argento.

Ani japonská režisérka Naomi Kawase není v Cannes nováčkem. Ve snímku Les truchlení sledujeme dvojici lidí, muže na sklonku života a jeho ošetřovatelku z domova důchodců, kteří společně zabloudí v jakémsi magickém lese, aby zde našli odpovědi na mnohé otázky o smyslu života a smíření se s osudem. Porota na čele s britským tvůrcem Stephenem Frearsem zřejmě našla v této meditaci o věčné síle přírody zalíbení, jelikož mu nakonec přiřkla Velkou cenu poroty.

Právě na festivalech si divák může uvědomit kolik nových filmů stále vzniká. A je jich tolik, že je možná lepší některé ani nevidět. Platí to bohužel do jisté míry také o nejnovějším opusu Fatiha Akina Na druhé straně. Sympatický Turek žijící v Německu si získal svět snímkem Proti zdi a vloni dokonce zasedl v canneské porotě. Ani v tomto filmu, ve kterém sleduje osudy několika postav z dvou stran Evropy, Turecka a Německa, mu nelze upřít dobré úmysly. Jednu z hlavních linií tvoří příběh mladé turecké revolucionářky, která prchá před policií do Německa. Tam se seznámí se studentkou Lotte...

Pouze jednomu jedinému debutu se dostalo pocty ucházet se o Zlatou palmu. A to se ještě navíc jednalo o snímek animovaný. Persepolis, film s vysoce aktuálním tématem, míří také do našich kin. Vznikl podle komiksu ve Francii žijící Íránky Marian Satrapi. Ta v něm vzpomíná na své dětství za perského šáha, na studentská léta strávená ve Vídni a hlavně na to, co propuklo v Íránu po islámské revoluci – kdy místní policie dohlížející na mravní čistotu obyvatel zakazuje ženám a dívkám dokonce i pospíchat.

Zvláštní cenu poroty si nakonec rozdělily dva filmy: vedle Persepolisu ji získal také snímek Tiché světlo Carlose Reygadase, jenž bezesporu patří k nejzajímavějším tvůrcům současnosti. V každém ze svých tří na první pohled naprosto rozdílných filmů se tento nesmírně talentovaný Mexičan dotýká velkých životních témat a zásadních morálních a existenciálních otázek. Tentokrát se Reygadas vydal do izolované náboženské komunity menonitů v severním Mexiku, aby vyprávěl příběh o lásce, nevěře a síle utrpení vedoucí až na práh smrti.

Také další ocenění jde na vrub filmu, který lze zčásti charakterizovat jako francouzský: cenu za režii získal Julian Schnabel. Ten je sice Američan, na jeho snímku Skafandr a motýl se ale producentsky podíleli vedle Američanů také Francouzi. Vznikl totiž podle známé knihy Jeana-Dominigua Baubyho, bývalého vydavatele časopisu Elle. Ten se věnoval literatuře s relativním úspěchem celý život, své nejúspěšnější dílo ale napsal až poté, co najednou ochrnul. Neschopen pohybu ani řeči, upoutaný na invalidní vozík, nadiktoval celou knihu pouze prostřednictvím pohybů levého oka a dokončil ji těsně před smrtí. Deset dní po jejím vydání umřel... Postiženého spisovatele Baubyho skvěle ztvárnil Mathieu Amalric, herec, jenž patří dnes ve Francii k těm nejobsazovanějším.

Stále vitální korejská kinematografie prosadila do soutěže dva snímky. I u nás známý Kim Ki-duk sice u poroty se svým nejnovějším opusem Dech neobstál, zabodovat se ale povedlo Lee Chang-Dongovi. Jeho Skryté paprsky slunce vynesly hlavní představitelce Jeon Do-yeon cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Ta ztvárnila ve filmu mladou vdovu, která odjíždí po smrti manžela s malým synkem ze Soulu do menšího města, aby zde našla zapomnění. Život ji ale uštědří další osudovou ránu - její dítě je uneseno a posléze také zavražděno. Mladá žena už tohle neunese a začíná se chovat poněkud divně...

Cenu pro nejlepšího herce získal Konstantin Lavroněnko, jenž ve snímku Vyhnanství ztvárnil muže, který se rozhodne opustit město. S celou rodinou odjede na staré venkovské sídlo, kde se od své ženy dozvídá překvapující zprávu, že je těhotná – ovšem s někým úplně jiným... Bezesporu talentovaný režisér Andrej Zvjagincev vyhrál se svým debutem Návrat v roce 2003 v Benátkách a pro svůj druhý film měl ty nejlepší podmínky. Do hlavní ženské role dokonce obsadil známou norskou herečku Marii Bonnevie.

Rusové měli v soutěži rovnou dva filmy. Zatím co veterán Alexandr Sokurov se svým nejnovějším opusem Alexandra (mimochodem asi jeho nejsdělnějším snímkem za dlouhá léta) nezabodoval, úspěch Zvjagincevova filmu je dalším důkazem, že také v Rusku vyrůstá po létech půstu silná generace vitálních filmařů.

Pocta nejvyšší, Zlatá palma putovala do Rumunska – ovšem překvapením to může být jen pro ty, kteří stále považují rumunské filmaře za nějaké exotické outsidery. Mladý tvůrce Christian Mungiu se ve svém teprve druhém filmu 4 MĚSÍCE, 3 TÝDNY A 2 DNYvrací do doby posledních let vlády diktátora Čaučeska. Spíš než o hrůzách komunizmu ale vypráví komorní příběh dvou studentek, z nichž jedna otěhotní - v zemi, kde jsou potraty zakázány. Jedinou možností je udělat to nelegálně. Stačí sehnat toho správného člověka a mít dost peněz – nebo zaplatit svým vlastním tělem... Z filmu na diváky dýchne bezútěšnost doby a ponížení, kterému byli lidé v reálném socializmu vystaveni.