Kalendárium

14. srpen 1956 – † Bertolt Brecht (* 10. 2. 1898)

„Cílem vědy není otvírat dveře nekonečné moudrosti, nýbrž vytknout meze nekonečnému omylu.“ „Člověk může být užitečný, když si ho druhý váží.“ A také „Moc má ten, kdo platí.“ – to jsme citovali slavného německého dramatika Bertolta Brechta.

Už jako gymnaziální student psal básně ovlivněné expresionismem a francouzskými symbolisty a často k nim také skládal melodie. Tyto songy se staly součástí jeho dramat – například píseň Meckieho Messera z Žebrácké opery, kterou měli ve svém repertoáru Louis Armstrong, Ella Fitzgerald i Frank Sinatra.

Studoval medicínu a přírodní vědy. Pak se stal dramaturgem divadel v Mnichově a v Berlíně. Když přišli k moci němečtí nacisté, musel pro své
komunistické přesvědčení emigrovat. Po válce se vrátil do východního Berlína, kde se svou ženou, herečkou Helene Weigel, založil slavné
divadlo Berliner Ensemble. Tam realizoval koncepci epického divadla, v němž je děj doprovázen hudbou, songy či filmovými produkcemi a divák se stává jeho aktivním spoluúčastníkem.

Brecht často používal takzvaný zcizovací efekt, při němž herec vystupuje z role, aby komentoval děj a vtáhl diváky do hry. Jeho nejslavnější a snad
nejzdařilejší hrou je Matka Kuráž a její děti, kterou napsal v průběhu jednoho měsíce roku 1939 ve skandinávském exilu pod vlivem Hitlerova vpádu do
Polska. Její inscenace v pražském Národním divadle s Danou Medřickou v hlavní roli vešla do dějin českého divadla. Svými názory na divadlo ovlivnil řadu divadelníků a patří k předním dramatikům a představitelům protiválečného hnutí minulého století.

15. srpen 1769 – * Napoleon Bonaparte († 5. 5. 1821)

„Byl vysoký pět stop, dva coule a několik čárek. Měl velkou hlavu, světlemodré oči, vlasy tmavě kaštanové. Krásně vytvarovaný nos, půvabně vykrojené rty a krásné ruce, které zářily bělostí.“ Zdalipak byste podle tohoto popisu poznali Napoleona Bonaparta? I přes svou pověstně malou postavu měl Bonaparte velké úspěchy u žen. První dětskou lásku prý zažil už na rodné Korsice. Do tajů milování ho zasvětila v osmnácti letech jistá pařížská prostitutka. Následovalo několik milostných avantýr, mimo jiné i se švagrovou Desiré Clary. Pak potkal o šest let starší vdovu se dvěma dětmi Josefínu Beauharnaisovou. Zcela ho okouzlila, ačkoli prý měla černé a zkažené zuby. Mohla za to strava – vyrůstala totiž uprostřed třtinových plantáží na ostrově Martinik. Byla to ale vlivná a bohatá žena, a právě takovou Napoleon hledal.

Jako svatební dar dostal od jejího bývalého milence velení francouzských vojsk v Itálii. Josefína si nedělala hlavu s manželskou věrností, navíc nedala Napoleonovi dědice, a tak manželství provázely neustálé výhrůžky rozvodem. Ale ani Napoleon nebyl věrný. Z jedné milostné zápletky dokonce vzešel levoboček Léon. Pak se při polském tažení seznámil s místní šlechtičnou Marií, kterou v osmnácti letech provdali za sedmdesátiletého hraběte Walewského. Marie porodila Napoleonovi syna Alexandra, pozdějšího ministra zahraničí Francie. Císař přiměl vysokým peněžním darem Walewského, aby syna přijal za vlastního. Mariino těhotenství však bylo důkazem toho, že vina za neplodné manželství s Josefinou není na straně Napoleona. Tím padly poslední překážky k rozvodu. Sňatek s Marií nepřipadal v úvahu, ale zůstal mezi nimi vřelý vztah. Dokonce Marie Bonaparta navštívila i se synem ve vyhnanství na ostrově Elba.

Po rozvodu Napoleon žil velmi promiskuitním životem. Prozaik Stendhal napsal: „Když se u něho ohlásila nějaká dáma, požádal ji, aby na něho počkala v posteli, aniž vzhlédl od svého pracovního stolu. O něco později ji doprovodil se svícnem v ruce ze své ložnice a vrátil se k dalšímu čtení a podepisování nekonečných dekretů. Hlavní část takového dostaveníčka netrvala déle než tři minuty.“ Císař však chtěl regulérního dědice, a toho mu měla dát mnohem mladší habsburská princezna, arcivévodkyně Marie Luisa Rakouská, neteř popravené královny Marie Antoinetty. Oproti svým zvyklostem se v prvních týdnech a měsících po uzavření sňatku od své choti ani nehnul a jeho péče ještě vzrostla, když zjistil, že Marie Luisa je těhotná. Roku 1811 se jim narodil syn Napoleon II. zvaný Orlík, pozdější vévoda zákupský.

Která ze všech osudových žen Napoleona Bonaparta byla tou nejosudovější? Patrně ve vyhnanství na svaté Heleně totiž napsal: „Josefína je jedinou ženou, kterou jsem kdy miloval. Stále vládne mému srdci a stýská se mi po ní.“

16. srpen 1922 – * Zdeněk Matějček († 26. 10. 2004)

Taky se někdy při výchově své ratolesti ptáte „Po dobrém, nebo po zlém?“ „Co, kdy a jak ve výchově dětí“ nebo „Co děti nejvíc potřebují“? Pak vězte, že stačí sáhnout do knihovny. Autorem knih s těmito názvy je světově uznávaný český psycholog Zdeněk Matějček.

Zdůrazňoval nezastupitelnou úlohu rodiny. Průkopnicky se věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech, v prostředí psychického strádání. Dlouhodobě sledoval děti z rozvedených rodin, děti narozené mimo manželství, nechtěné děti. Na základě těchto výzkumů definoval nový psychologický pojem – psychickou deprivaci. Prokázal, že ústavní výchova
představuje závažné ohrožení duševního a sociálního vývoje dětí a její negativní důsledky přetrvávají až do dospělosti.

Po maturitě na gymnáziu v době války nemohl studovat, a tak pracoval jako zemědělský dělník v kladrubském hřebčíně, kde byl ředitelem otec. Po válce vystudoval filozofii a češtinu. Protože nebyl po únoru 1948 politicky žádoucí a nemohl učit, začal se zabývat psychologií. Publikoval a přednášel u nás i v zahraničí. Věnoval se dyslexii a byl významným spoluzakladatelem takzvaných SOS dětských vesniček. Do psychiatrického centra Paprsek za ním přicházeli rodiče a děti s nejrůznějšími problémy. Byl také spoluzakladatelem a prvním předsedou sdružení, které do terapie dětí zapojilo i domácí zvířata, psy nebo koně. Jeho krédem bylo „Rozumět znamená pomáhat“.

Ve volném čase včelařil a rybařil, věnoval se honitbě a střelbě. To někdy
přinášelo dlouhé a ostré diskuze s jeho přáteli, kteří se divili, jak je možné, že tak mírný člověk se věnuje právě této zálibě. Mnohdy tato dohadování končívala až u samotného Sigmunda Freuda.

19. srpen 1743 – * Madame du Barry († 8. 12. 1793)

Madame du Barry, rodným jménem Marie-Jeanne Bécu, byla nemanželskou dcerou chudé švadleny, která se díky četným milencům dostala do vyšší pařížské společnosti. Malou dceru poslala na vychování do kláštera, což nebyl zrovna typický začátek pro budoucí kurtizánu. Ale naučila se tam milovat četbu, kreslit a zpívat.

Po návratu z kláštera se vydala po stopách své matky. Seznámila se s Jeanem du Barry, známým sukničkářem, hráčem a kuplířem, který jí nabídl život ve společné domácnosti a po čase ji provdal za svého bratra Guillauma. Jednou se jakoby náhodou ocitla v paláci ve Versailles, kde se setkala se samotným králem Ludvíkem XV. Neznámá dívka stárnoucího krále na první pohled okouzlila. Na královském dvoře to ale neměla jednoduché. Přestože se stala oficiální královou milenkou, mnozí dvořané si s ní nechtěli sednout ani ke stolu. Měla četné nepřátele, především manželku dauphina Ludvíka Marii Antoinettu. Ta Spodničku, jak Jeanne přezdívali, nenáviděla a nechtěla s ní ani promluvit. Nakonec Marie Antoinetta řekla na jedné slavnosti tak trošku směrem k madame du Barry: „Dnes je ve Versailles hodně lidí“, čímž ji před veřejností vzala na vědomí.

Když u Ludvíka XV. propukly pravé neštovice, jeho milenka ho statečně ošetřovala a nebála se dotýkat hnisajících boláků. Po králově smrti pobyt madame du Barry u dvora skončil. Několik let žila poklidným životem na svém venkovském zámku po boku vévody de Brissac, bohatého mecenáše
umění. Pak ale přišla Velká francouzská revoluce a věci vzaly rychlý spád.
Velitel královské gardy vévoda de Brissac byl zatčen a zavražděn rozvášněným davem. Jeho uříznutou hlavu hodili k nohám zděšené hraběnky du Barry. Ta pak byla obžalována z podpory kontrarevoluce a z mrhání
státních peněz. Plačící a křičící ji přivezli na káře na place de la République. Její úpěnlivé poslední výkřiky: „Encore un moment, monsieur le bourreau,
un petit moment“, tedy: „Ještě chviličku, pane kate, maličkou chvilku!“ si Pařížané dlouho pamatovali.

17. srpen 1969 – † Ludwig Mies van der Rohe (* 27. 3. 1886)

Začal jako kameník a skončil jako jeden z nejslavnějších architektů historie. Jeden ze zakladatelů moderní architektury, jehož dílo předběhlo svou dobu, si svou slávu vydobyl bez jakéhokoliv architektonického vzdělání. Jeho tvorbu po první světové válce ovlivnily osobnosti jako Walter Gropius či funkcionalista Le Corbusier.

V letech 1929 a 1930 uskutečnil dva významné projekty: Německý pavilon v Barceloně a brněnskou vilu Tugendhat. Novátorsky řešené sídlo na svažitém pozemku v brněnských Černých Polích pro snoubence Gretu a Fritze Tugendhatovy stálo závratných pět milionů korun. Za to se dalo tehdy pořídit na třicet rodinných domků. Proto se vila stala terčem kritiky
tehdejších socialisticky zaměřených architektů.

Architekt známý heslem „Méně je více,“ si v hlavním obytném prostoru nepřál žádné umělecké ani dekorativní předměty. Sázel na funkčnost a čistotu linií. Hlavní slovo má prostor a jednoduchý, strohý funkční nábytek z kvalitních luxusních materiálů.

Na počátku třicátých let minulého století převzal řízení slavné avantgardní výtvarné školy Bauhaus. To už se však nad německou modernou stahovala
mračna. Dostal zákaz vykonávat své povolání a byl nucen emigrovat do USA. Stal se nejvlivnějším americkým architektem. Navrhl několik mrakodrapů
v New Yorku a univerzitní kampus v Chicagu. Crown Hall, sídlo katedry architektury na Illinoiském technologickém institutu, kde byl ředitelem,
považoval za svoje nejlepší dílo.

Na konci života byl pověřen také stavbou berlínské národní galerie. Další jeho slavnou vilou byl takzvaný Farnsworth House, víkendový domek pro zámožnou doktorku Farnsworthovou, postavený na obřím pozemku u řeky Fox River. Majitelka ale nebyla se stavbou spokojena a architektem se soudila, neboť se jí zdálo, že „toto skleněné nic bylo moc drahé.“