Kalendárium

21. květen 1996 – † Ljuba Hermanová (* 23. 4. 1913)

Ljuba Hermanová, tedy správně Luběnka, se narodila v dubnu 1913 do rodiny železničního úředníka a jeho ženy, vášnivé ochotnice, po které patrně Ljuba zdědila talent. Díky svým pěveckým, hereckým i tanečním schopnostem byla přijata na konzervatoř, ale místo do školy nastoupila přímo do smíchovské Arény.

Málokdo ví, že zpočátku vládla nádherným sopránkem, s nímž taky prošla řadu divadelních scén. Mezi ty nejvýznamnější patřilo Osvobozené divadlo. Ljuba Hermanová si ve 30. letech zahrála v řadě filmů. Prvním byl
právě snímek Voskovce a Wericha Peníze nebo život, kde si zazpívala slavnou píseň Život je jen náhoda. Ta se stala vlastně jakýmsi jejím krédem.

Vedle vystupování v televizi, rozhlase a na koncertech stihla Ljuba Hermanová i čtyři manželství. A tak se její občanské příjmení měnilo na Hrabákovou, Lorencovou, Dvořáčkovou a Janouškovou. Ljuba měla velké srdce, ale na věrnost mužů příliš nevěřila. Posledního muže Karla, který byl o mnoho let mladší, přenechala nakonec Ljuba své blízké přítelkyni. Společně se pak o paní Hermanovou starali až do konce jejího života.

Pravda je, že paní Ljuba byla velmi vitální a dokázala rozpohybovat jeviště a udělat hvězdu ještě v osmdesáti letech. Po operaci žaludku se ale její stav začal zhoršovat. Tři roky po svém jubileu opustila pozemské jeviště navždy.
Je pochována ve společném hrobě s Vlastou Fabiánovou, Zdeňkem Dítě a dalšími. Inu, Ljuba Hemanová si vždycky potrpěla na dobrou společnost.

21. květen 1881 – Poprvé použit telefon v Praze

Roku 1876 přibyl lidstvu nový vynález, jehož autorem byl Američan skotského původu Alexander Bell. Jistě už tušíte, že se jednalo o telefon. Ale málokdo ví, že už rok poté byl prezentován i v Praze a 21. května roku 1881 si zde nechal zavést první telefonní linku majitel vysočanského cukrovaru a mlékáren, pan Bedřich Frey. Spojovala jeho byt s kanceláří.

Protože zájem o tento aparát rychle rostl, už v srpnu 1982 byla v Praze otevřena první telefonní ústředna. Během deseti let převýšil už počet telefonních stanic jednu tisícovku. A od roku 1996 byla pražská meziměstská ústředna připojena na evropskou telefonní síť. I když se telefonování zdárně rozvíjelo, přesto zůstávalo spíše výsadou movitějších lidí. Platilo se totiž nejen za pronájem telefonu a hovorné, ale také tvz. dálkové – podle délky vedení a převodné, tedy za přepojování. Tříminutový hovor tak stál totéž co třeba dva metráky uhlí.

Kdo by tehdy ale tušil, že telefon za čas nebude už připoutaný ke šňůře a co víc, že jeho nová podoba bude s námi cestovat, kamkoliv půjdeme. A co nás čeká v budoucnu? Kdo ví?

22. květen 1921 – * Gustav Brom († 25. 9. 1995)

22. května 1921 se v Brně narodil Gustav Frkal. Když se později začal živit hudbou, rozhodl se pro umělecké jméno. Jak říkal: „Hrát na saxofon a jmenovat se Frkal, to prostě nešlo.“ Kuriózní bylo i to, jakým způsobem došel ke svému pseudonymu. Jednoho dne roku 1945 prostě zapíchl verzatilku do encyklopedie a trefil se právě do slova BROM. A byl tu Gustav Brom. Co chybělo, a mohl se jmenovat třeba Hliník a odstěhovat se do Humpolce.

Gustav Brom byl nejen vynikající saxofonista, dirigent, skladatel a kapelník, ale měl taky, jak se říká, čuch na talenty. Objevil například Hanu Zagorovou, zpívali s ním Hana Ulrychová, Karel Černoch a další. Skvěle taky uváděl svoje koncerty.

Se svým orchestrem si Gustav Brom rád i zazpíval. Když vzlétl první kosmonaut, napsal pohotově text k písni Pocta astronautovi a ta se v jeho podání stala hitem. Orchestr Gustava Broma patřil ve své době ke špičkám u nás i ve světě. A nejen to…

Svou kapelu opustil Gustav Brom jen jednou – v září roku 1995, kdy se vydal do muzikantského nebe. A to nebe je od 26. července 2007 bohatší o planetku, která nese právě Bromovo jméno.

23. květen 1925 – * Jan Grossman († 10. 2. 1993)

Jan Grossman - pozoruhodná osobnost naší divadelní i literární kultury. Sudičky mu do vínku vedle talentu ovšem daly i notnou dávku překážek. V roce 1948 byl vyloučen ze studií na Filosofické fakultě – neprošel při porevolučních prověrkách. O dvacet let později byl takto „odejit“ i z milovaného Divadla Na zábradlí. Z divadla, kde se zapsal řadou nezapomenutelných inscenací jako Král Ubu nebo Largo desolato.

Jan Grossman prošel řadou divadel jako lektor, režisér, dramaturg nebo umělecký vedoucí. Jako režisér vynikal ostrými kontrasty, uměním zkratky, náznaku a co je hlavní, dovedl vést a chápat herce tak, jak inscenace potřebovala.

V divadle našel Jan Grossman i životní partnerku, herečku Marii Málkovou.
Po odchodu z Divadla Na zábradlí nastudoval několik her v zahraničí. V roce 1975 mu byl odebrán pas a tento skvělý divadelník a literární kritik skončil na několik let na oblasti. Na zábradlí se vrátil až po sametové revoluci. Zemřel v únoru 1993 krátce po premiéře hry Kafkovo brko, kterou v Divadle Na zábradlí ještě sám režíroval.

21. květen 1874 – * Josef Mařatka († 20. 4. 1937)

Josef Mařatka se proslavil jako sochař. Byl žákem Josefa Václava Myslbeka a blízkým spolupracovníkem Augustina Rodina. Právě Rodin mu ukázal cestu k secesnímu symbolismu. O tom se můžeme přesvědčit, když si prohlédneme například Obecní dům v Praze.
Sochy tohoto umělce z poválečného období ovšem nezapřou myslbekovskou tradici.

Mezi jeho významné práce patří socha herečky Hany Kvapilové. Na studii jejího pomníku začal pracovat hned po jejím skonu v roce 1907. Byl totiž povolán, aby sejmul její posmrtnou masku. Vytvořil tři varianty její podobizny. Nejsilněji působí socha, která symbolizuje slavnou roli Kvapilové ve hře Princezna Pampeliška.