Ohlédnutí Marka Ebena
Plovárna je pro mne dar. Krásných čtrnáct let života, které člověk stráví s lidmi, se kterými si rozumí, při práci, která ho těší. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl mít v životě příležitost setkat se s takovými osobnostmi a navíc je zachytit na kameru. Těší mě to dvojnásob u těch, kteří už dnes, bohužel, nejsou mezi námi. Jsou mezi nimi i tací, kteří nikdy před tím, ani po tom, na kameru nemluvili a mám velkou radost, že se je podařilo zachytit aspoň v těch prchavých třiadvaceti minutách. A jsem vděčný České televizi za svobodu, kterou mi dala a televizním divákům za jejich dlouhodobou přízeň, protože bez ní by se tenhle pořad už dávno nevysílal.
Jaké bylo nejnáročnější natáčení?
Vždycky je to náročné s těmi těžkými kalibry, jako byl Bill Gates nebo Dalajlama nebo taky Genesis, protože jejich čas je omezený, nemáte prostor na velké seznamování a taky na chyby. To jsou Plovárny, které se pak vysílají skoro nesestříhané, protože toho materiálu máme jentaktak.
Jaké bylo nejzvláštnější? Mám informaci, že s Davidem LaChappellem a jeho „múzou“…
David LaChapelle byl opravdu bizarní, ještě než přišel, upozornila mě galeristka, která ho do Česka pozvala, že s sebou asi přiveze svoji múzu. Točili jsme v takovém mírně dekadentním studiu, které se ale k těm jeho fotkám perfektně hodilo, stála tam dvě taková designová křesílka a za nimi bylo obří zlaté kanape. A já jsem se ptal: „To jako že bude ta múza v obraze?“ A ona říkala, že asi jo. Tak jsem se ptal, kde by jako seděla? A ona říkala: „No, my jsme mysleli, že byste s Davidem seděli v těch křesílkách a na tom kanapi by byl Perry.“ Já říkám: „Perry? Chcete říct, že je to chlap?“ „No, on je transvestita.“ Pak se otevřely dveře, přišel David LaChapelle a za ním pochodoval obrovský černoch s dekoltem a v lodičkách. Tak to se přiznám, že jsem nevydejchal, Perryho vystrnadil, ale musím říct, že David se nijak nezlobil, byl velmi milý, opravdu příjemný partner na rozhovor.
Jaké bylo nezapomenutelné?
Určitě třeba to s Dalajlamou, to víte, to se člověku trochu roztřesou kolena, bál jsem se, že pro něj nebude žádná otázka dost duchovní, ale jak se ukázalo, je to výjmečný člověk s oběma nohama na zemi a navíc s velkým smyslem pro humor. Pod kameru si sedli dva mniši v těch oranžových hábitech a jak se ukázalo, byl to Dalajlamův anglický slovník. Jakmile hledal výraz, hned mu ho jeden z nich hodil. To bych taky potřeboval.
Jaký host vás opravdu zaskočil?
Hned ten první, Michal Kocáb. Já mu říkám – a to byla vůbec první otázka, kterou jsem Na plovárně položil – „Tehdy, na Děčínské kotvě, když jsi řekl tu památnou větu, ze které pak byl ten nevídaný průšvih, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, měl jsi to připravené, nebo tě to napadlo až tam?“ A Michal povídá: „Co myslíš?“ A to mě fakt zaskočilo, říkal jsem si, tak já tady startuji pořad, ve kterém mám klást otázky a první odpověď, kterou dostanu, je taky otázka. Jestli to tak půjde dál, tak potěš Pánbůh…
Jakého hosta „svých snů“ si přejete pozvat?
Těch by bylo mnoho, líbil by se mi Woody Allen nebo Bob Dylan, ale to jsou oba takoví introverti, že bych možná zplakal nad vejdělkem.
Máte své rituály před natáčením? Vím, že před přenosem StarDance si dáváte „dvacet“ na oblíbeném kanapi…
Nemám. My bychom vlastně měli každý týden natočit jeden díl, to už je samo o sobě časově náročné a ještě tam vrazit rituály, to už bych asi nestíhal. Dokonce ani ty profesní rituály už moc nedržím, například čím jsem starší, tím míň se líčím. Já to nikdy rád neměl, ale vždycky mi říkali, že to jinak nejde. A pak jsem se po jednom díle StarDance šel odlíčit a když jsem došel do maskérny, zjistil jsem, že jsem se zapomněl nalíčit. A nikdo si nevšiml. To mě potěšilo, takže teď už to jenom šidím nějakým pudrem, aby člověku nesvítil nos.