Ebenovský fejeton Rudolfa Křesťana
Když jsem byl poctěn tvůrci televizního pořadu Na plovárně, abych provázel tiskovou konferenci u příležitosti jeho 500. pokračování, bylo mi z toho ouzko. Co když něco popletu? Hned úvodem jsem se tedy přítomným pánům a dámám ze žurnalistické obce omluvil, že při zahájení tiskovky nebudu mluvit z hlavy, ale z papíru. Po pravdě jsem uvedl, že jinak by vzhledem k mému věku předsedmdesátníka mohlo hrozit aktuální riziko, že bych se do nějaké takzvané myšlenky žížalovitě zamotal.
Poté, kdy jsem se pomluvil, tak abych zůstal u pomluv, navázal jsem sdělením, že před časem jsem slyšel od jednoho takzvaného televizního mazáka, že ta Ebenova Plovárna je vlastně nic moc. Jsou to prý jenom mluvící hlavy. Zvláštní názor. A tak jsem jako televizní amatér řekl tomu televiznímu mazákovi: „No jo, mluvící hlavy, ale JAK ty hlavy mluví!“
Nejde však jen o rozmlouvání Ebenovy hlavy s hlavami pozvaných hostů. Významná je i divácky neviděná hlava režiséra a kameramana Jana Hojtaše. Jeho pojetí nám zprostředkovává důležitý a spolupůsobící pohled na jednotlivé aktéry. Včetně detailů jejich tváří. Ty jsou autentickým dějištěm emocí, a tak pro mě divácky netřeba, aby do toho vlítly mažoretky.
Ještě jednu výtku vůči tomuto pořadu jsem slyšel. Že je prý laskavý. Pochopil jsem, že laskavost je zřejmě velikánská lumpárna! Ale Plovárna není jenom laskavá. Je současně i investigativní. Odhaluje tajemství úspěchu, výkonnosti a myšlení rozličných hostů. Význam Ebenových dialogů je širší než jen chvilkově publicistický. Ne náhodou jeho rozhovory jsou následně vydávány v knížkách.
Domnívám se, že Ebenovo zasvěcené tazatelství může být inspirací i pro jiné profese, než jen pro novinářskou. Ano, umění ptát se – a zároveň naslouchat – je klíčovou součástí i u řady dalších povolání. Nemyslím jen na vyšetřovatele a soudce, nýbrž například i na lékaře při rozhovoru s pacientem.
Ale zpět k Plovárně. Jako jeden z diváků tohoto komorního pořadu jsem vděčný za jeho trvání. Tiše i nahlas doufám, že jeho prokazatelný úspěch nebude mít za následek jeho zrušení. Coby pamětník mohu dosvědčit, že pan Miroslav Horníček mi jednou řekl, že jeho legendární televizní Hovory H byly zrušeny nejen z politických důvodů, nýbrž i proto, že měly velkou sledovanost. Zkrátka: jeho pořad měl podezřele příznivců. A tak došlo k podobným výtkám, jako když ve Formanově filmu Amadeus vytýká císař Mozartovi, že v jeho hudbě je jaksi „příliš mnoho not“.
Kdo by chtěl jít Plovárně po krku, myslím, že v současné době tu a tam se vzdouvajícího nacionalismu a takzvaných národních zájmů by mu mohl například vytknout jeho mezinárodní rozměr. Proč vlastně Eben zve do pořadu i různé cizáky? Není náhodou vlastizrádce? A proč se nám chlubí, že umí anglicky? Není mu snad pouhá čeština dost dobrá? Musí mít něco extra? No jo, holt Bolt! I ten byl jeho hostem. Mimochodem – jsem Marku Ebenovi vděčný i za právě zmíněného atleta Bolta. Při sledování nedávné londýnské olympiády jsem měl pocit, že díky jedné z Plováren se s tímto světovým atletem znám tak trochu osobně.
Vážím si nejen toho, že jsem byl před několika lety jedním z hostů tohoto pořadu, ale považuji si i toho, že jsem byl požádán autory tohoto cyklu, abych dnešní tiskovku uvedl. Kdoví – možná se na mě obrátili proto, že do jednoho z fejetonů, jimž se věnuji celoživotně, mi před časem vklouzl i zde přítomný Marek Eben.
Když jsme byli společně hosty přímého vysílání rozhlasového Toboganu, tak tam Marek dostal od mé ženy Magdy zarámovanou kresbu. A když byl dotázán, kam že si ji pověsí, tak odpověděl, že ještě neví, protože jim doma dělají stoupačky. Tehdejší moderátor Tomáš Sláma spontánně navázal sdělením, že u nich nedávno taky dělali stoupačky. Bylo to vysílání v Divadle u hasičů za přítomnosti publika. Když bylo lidem v sále nabídnuto, aby se nás hostů na pódiu na cokoliv zeptali, tak vzápětí přítomní nereagovali otázkami, ale postupně vyjevovali, že i u nich se taky dělají stoupačky. A že je to hrůza. Pak následovaly posluchačské telefonáty do vysílání. Paní z Vysočiny se v jednom z nich omlouvala, že jim sice stoupačky ještě nedělali, ale že pevně doufá, že i u nich na ně podobně jako u Ebenů určitě dojde, aby jejich rodina nebyla mimo. Při veškerém věhlasu Marka Ebena se ukázalo, že bodovaly – stoupačky. Byly v tu chvíli dokonce ještě o něco slavnější než on, že to tak musím říct. Jak všichni víme ze svých bytů, stoupačky jsou trvale populární. Ale ovšemže souběžně s nimi i Plovárna, která – jak už bylo řečeno – dosáhla pětistovky.
Jak známo, na pětistovce je už natištěná Božena Němcová. Ale dodávám, že kousínek od jejího levého ucha je ještě malé místo, do kterého by se vešel i zmíněný Marek, když už jsme u té jubilejní pětistovky.
Občas slýchám otázku, jak to ten Eben vlastně dělá, že jeho pořad je zajímavý pořád. Domnívám se, že je to jednoduché. Stačí ve slově pořad přidat nad písmenko „a“ čárku – a je to: POŘAD je pak zajímavý POŘÁD.