Úryvek ze scénáře „Filmu o filmu“
Vladimír Morávek
Jak chtěli natočit významný český film
Nejdřív se nemohli shodnout, jestli má být černobílý nebo barevný. U různých světových firem objednali si na fakturu vzorky různých filmového materiálu – exponovali je a strávili pak několik dní debatami, jestli je ORWO lepší než KODAK. Pak přišly faktury a oni točili na nejlacinější, co bylo. Protože si při výrobě filmu nebyli úplně jistí v kramflecích, nazkoušeli tajně celý film dopředu na zkušebně. Vždycky když pak ztráceli naději, šli si to na zkušebnu přehrát – vždycky je to povzbudilo. Natáčení začalo 2. srpna – a točilo se, jak Marek Daniel nemůže dosáhnout orgasmu. Ve filmu ten záběr nakonec trvá necelých osm sekund – oni ho ale točili jedenáct hodin. Napřed dlouho stavěli jízdu, pak se světly byl problém, pak vyšlo najevo, že to celé má být noc - honem se zatmívalo, pak byl oběd, pak Marek Daniel nechtěl sundat trenky, pak Srdíčko nechodilo do záběru jak mělo, pak hrozně Morávek pohádal se s produkcí, pak byla večeře, pak se ztratili zvukaři, pak došel film. Hned první den dostali se do jedenáctihodinového skluzu, druhý den devatenáctihodinového, třetí den dvaatřicetihodinového. Od čtvrtého dne točili osmnáct hodin denně. Nechodili moc spát – ale pořád jedli. První tři dny to měli předplaceno ve Sportu, když pak čtvrtý den došly peníze – nakoupili vždycky ráno čerstvé rohlíky, Denisa s Davidem mazali je v divadle – kdo měl hlad, zašel si tam. Už pátý den byl Morávek zřetelně bledý. Hrozně se bál, že si ukousnul příliš velké sousto. Dále byla hrozně bílá produkční a Čestmír Kopecký. Jinak byli všichni docela veselí. Při natáčení se hodně smáli, hlavně Andrejka Marečková, která udělala tu hroznou chybu, že se při čekání na svůj první záběr přiopila – musela se pak před každým dalším natáčením uvést se do přibližně stejného stavu – aby to neskákalo.
Druhý týden konečně hnuli se z Hradce, točili napřed v autobuse, pak jeli do Brna. V autobuse hrozně pohádal se Morávek se spoluautorem scénáře Budařem – bylo pak dva dny dusno. Šlo o to, že Budař si myslel, že Standa pojede do Brna vlakem, Morávek to změnil na autobus. Tak spolu nemluvili – dával Morávek Budařovi režijní připomínky na malých papírcích. Tím se hodně zdrželi, přijeli do Brna o třicet šest hodin později, než měli - protože tam neměli smluvený nocleh, už za tři hodiny museli odjet zase zpátky do Hradce. Následkem toho je v celém filmu jen asi pět záběrů pořízených v Brně. Všechno ostatní je Hradec, Praha, Polička, Liberec, Novgorod a Dolný Kubín.
Třetí týden točili, kterak se maminka probudí zamčená ve spíži. Začali nejdůležitějším a nejdražším záběrem - jak maminka za úsvitu balancuje na fasádě, buší na okno vyděšených milenců. Na to produkce objednala tři vysokozdvižné plošiny. Na jedné byla kamera, na druhé reflektory, na třetí herečka. Záběr se připravoval asi šest hodin. Začalo to v osm večer - ve dvě ráno měla být první klapka. Morávek v panice, že zase to nestihnou, celou dobu zkoušel tu akci s paní Pokornou, co hrála maminku v ředitelně na skříni. Paní Pokorná na skříni různě balancovala, padala do žíněnek a křičela, jako když ji na nože berou. V jednu ráno byla hrozně otlučená a neměla vůbec hlas. Morávek byl ale spokojený – nacvičili to opravdu hezky. Pak ale ve dvě začalo nehorázně pršet – přestalo až za týden. To byly takové ty přívalové deště, co v celé Evropě způsobily hrozné povodně. Reflektory vzdorovaly cca třicet minut, kamera ještě míň. Nikdy pak už ten záběr nenatočili.
Následkem toho začal úplně nejtěžší týden natáčení – bylo třeba za pochodu celé to přepsat tak, aby jim ten záběr nechyběl. Protože to byl záběr klíčový, nebylo to vůbec lehké. Každé ráno šel se Morávek s Budařem koupat na Stříbrňák - že to tam spolu vymyslí, většinou se tam neshodli vůbec na ničem. V jedenáct přijeli hrozně vzteklí a promočení – pořád pršelo, Morávek zavřel se u sebe v pracovně, počmáral dva až tři papíry nějakými dialogy - ostatní, že bude zítra. Tak každý den točili ty dvě tři stránky – vůbec nevěděli, co bude dál. Jednou taky Morávek nenačmáral vůbec nic – tak točili celý den déšť a mraky.
Pak se ale pátý den vrátili Morávek s Budařem ze Stříbrňáku hrozně vysmátí - vypadali jako zkouření – pořád se culili, každých pět minut vybuchl někdo z nich smíchem. Budař se smál jak polechtaná učitelka, Morávek jako Fantomas: měli to. Tentýž den přestalo i pršet.
Čtvrtý týden přijel Donutil. Byl hrozně vtipný, film si zamiloval, pořád říkal, že to bude kultovní věc - na to on že má nos, točil všechno na jednu nebo dvě klapky, přitom stačil ještě koketovat s třemi různými ženami. Ráno vždycky dělal různé tajemné obličeje - jakože bůhvíkde strávil noc a i před kamerou byl velmi zábavný. Největší problém byl, aby Morávek nevyprsknul smíchy dřív, než skončí záběr. Takto pokazili asi padesát procent materiálu, jeden záběr nakonec kvůli Morávkovi přetáčeli osmkrát - když už se zdálo, že tentokrát se udrží, vybuchl hýkavým smíchem kameraman. Pak se ženil Pavel Liška. Přerušili natáčení, odjeli jedenácti vozy do Olšan k Bolkovi na farmu - nad ránem že se všichni společně vrátí. Zůstali tam tři dny, pořád Pavlovi říkali, aby byl hrozně šťastný a že ať se nezlobí, už musí jet - načež se šli všichni společně i s novomanželi vykoupat do rybníka. Nakonec odjeli čtyřmi vozy. Zbytek nechali Bolkovi u chatičky - nebylo dost střízlivých, aby řídili. Až v Hradci se ukázalo, že nejvíc ze všech v Olšanech opil se kameraman - celou svatbu a všechno, co se dělo posléze, svědomitě zaznamenal na zbylý filmový materiál. Tak volali Čestmírovi, že nemají ani metr, Čestmír okamžitě přijel, dělal, že se strašně zlobí, ale nezlobil. Řekl, že viděl denní práce na Barrandově a že se smál jako už dlouho ne. Půjčili si v Komerční bance milión, nakoupili za to jedenáct krabic filmové suroviny - celé to dotočili během čtyř dnů. Při práci oslovovali se výhradně křestními jmény, potutelně se na sebe usmívali, tu a tam se i dotkli. Denisa s Davidem za své nakoupili šunku - bylo i stravování o hodně veselejší. Pak byl konec - a jim se chtělo plakat. Tak si koupili nějaký šampus a sto plastikových pohárků, na soutoku pili a spali a smáli se a těšili se a báli se, aby jim ten film neutopili v laboratořích. Pak bylo září a oni šli zkoušet Čechova.
Jak jim Eva Urbanová nazpívala ústřední melodii filmu
Napřed přijeli dva policisté na motorkách. Prudce zabrzdili před studiem, docela to poničilo pískové cestičky před budovou. Morávek s Budařem polkli nasucho, vyběhli z domu, každý v ruce kytici za tři tisíce. Budař červené růže, Morávek lilie a šeřík. Obě kytice dodal večer před natáčením na své náklady manažer Evy Urbanové – to aby umělkyně ve studiu cítila se dobře. Pak se dlouho nedělo nic. Padesát minut po ohlášeném příjezdu zvonil Budařovi mobil. Volala pěvkyně, že je stále ještě v New Yersey, ale ať všichni vydrží – určitě ještě dorazí. Pak se Budaře zeptala, jestli neví, jak jí to před jedenáctou letí do Evropy, Budař ale nevěděl. Kolem desáté v noci dorazil před studio velký černý vůz. Zastavil – a asi deset minut se nic nedělo. Pak se zlehounka otevřelo okýnko – vykoukla E.U. Morávek s Budařem polkli nasucho, vrhli se s kyticemi k vozu. Byla to ale dvojnice – pravá Eva Urbanová přijela za pět minut poté nenápadným stříbrným vozem. Vystoupila a společně s ní černý leopard, kterého se pak celé natáčení Morávek i Budař dost báli.
Nejdřív si povídali o počasí v New Yersey, pak lehounce pověčeřeli ve stanu za hlavní budovou - vztyčili ho během dvaceti minut nenápadní muži v bílých overalech. Dorazili v závěsu za umělkyní v dodávce. Na večeři byl chřest a paštiky nějaké, ananasové pyré a víno se sýrem. Pak se Eva Urbanová zeptala, kde je studio. Morávek s Budařem zbledli - rozpočet filmu nedovolil najmout nic drahého, ba hůř - dovolil najmout právě jen nejlacinější studio v Praze. Jde se tam po schodech čtyři patra na půdu, pak se musí přes prkna - místy je podlaha dost probořená. Tak šli. Umělkyně se nejdřív bála, pak znejistěla, pak se smála. Ještě že tu není můj manažer, všem by nám to zakázal - poznamenala jen, v očích ji blýsklo dlouho nepoznanou rozkoší být v undergroundu. Tak mi to pusťte – zachichotala se, posunula si krabici blíž k monitoru. Sedělo se v tom studiu na krabicích od banánů. Celé – nebo jen to místo, kde má být zpěv? – zeptali se Morávek s Budařem. Jenom to místo - odpověděla umělkyně. Mám čas jen půl hodiny, čekají mě od rána v Rudolfinu Čeští filharmonici. Tak to pustili. Ale jen to místo, kde měl být zpěv. Pak ale přece jenom i celý čtvrtý díl, nakonec celý film. Propadla totiž Eva Urbanová ději, smála se dětským smíchem, na závěr plakala. Mezitím třikrát volal manažer, šestkrát Česká filharmonie. Ona to ale ani jednou nezvedla, nazpívala tu ústřední melodii ve studiu za dva tisíce na den s takovou vroucností, že když dozpívala, rozhostilo se na dvě minuty úplné ticho, jen zvukař šel po špičkách obhlédnout krov - když Eva Urbanová zpívala, rozvibrovala se střešní konstrukce tak, že hrozilo zřícení střechy – celá půda byla pokrytá jemnými dřevěnými pilinami, co se během zpěvu vydrolily zlatým deštěm ze všech škvír a spár. Morávek s Budařem úplně pobledlí brečeli jako malí kluci - srdce je bolelo, nevěděli proč. Pak se umělkyně chlapcům podepsala – pěkně každému zvlášť, odmítla honorář a odjela o pět hodin později než zamýšlela. Každého na rozloučenou lehounce políbila na čelo. Polibek od Evy Urbanové je jako když se vás dotkne motýl křídlem.