Poznámka režiséra
Koudelka patří k ohroženému druhů fotografů: mytická nomádská postava, která neustále hledá další jedinečný obraz. Fotografii zasvětil svůj život – již více než padesát let ke svým fotografiím ráno vstává a večer s nimi uléhá. Nezapomenutelné obrazy přitom zároveň tvoří jedinečnou mozaiku jeho charakteru.
Když jsem Josefa Koudelku viděl při práci poprvé, uhranul mě. Jakmile pozdvihl hledáček k oku, úplně se proměnil: celá jeho bytost se zaměřila na průsečík oka a fotoaparátu. Od té chvíle mi bylo jasné, že se pokouším pochopit onu nutkavou sílu pohledu, která se skrývá za každým stiskem spoušti.
Film Koudelka fotografuje Svatou zemi vznikl ze vzácného setkání nadšeného adepta fotografie a světoznámého fotografického mistra. V průběhu pěti let jsem si uvědomil, že jestli chci vytvořit portrét tohoto jedinečného umělce a jeho svérázného tvůrčího procesu, musím se pozorně naučit a nakonec přijmout za svůj jeho způsob vidění světa. Při každé návštěvě jsem studoval jeho pohyby, místa a situace, které ho zaujaly, a trpělivost a odhodlání nutné k tomu, aby každá taková chvíle vykrystalizovala. Postupně jsem se učil, jak Koudelku „zasadit do rámu“. To znamená, že jsem se učil dívat se.
O pozadí vzniku filmu
Bylo to v druhém týdnu mých studií na Akademii umění v Jeruzalémě. Vedoucí katedry fotografie v učebně zhasl a zapnul projektor. Na plátně se objevily černobílé fotografie a třída nápadně ztichla. Všechny oči se upíraly na fotografie ze života cikánských komunit ve východní Evropě z 60. let, následované snímky chaotických událostí z konce pražského jara. Promítání zakončila fotografie náramkových hodinek, které se navždy zastavily těsně předtím, než do prázdných ulic města vtrhly ruské tanky. V té třídě jsem se poprvé setkal s Josefem Koudelkou – seděl jsem a zíral na jeho uhrančivě krásné, a přitom znepokojující scenérie.
O tři roky později, v roce 2009, moji ruku dlouze a pevně tiskla stejná ruka, kterou jsem předtím viděl na plátně v učebně. Ve foyer malého jeruzalémského hotelu se mi zvučným a energickým hlasem představil vysoký muž s nápadně bílými vlasy a velkými brýlemi: „Josef Koudelka, fotograf.“
Zatímco ohromený Koudelka objevoval současnou inkarnaci Svaté země, o které jako dítě čítával, já jsem byl konfrontován s realitou zapovězených a opuštěných „dvorků“ mé rodné země, jež jsem jako většina Izraelců nikdy předtím neviděl.