Úvaha o návratu žebráků, bezdomovců a nezaměstnaných po roce 1990 (2002)

Jdu po ulici kolem žebráka a mám při tom dvojí trápení – nad tím člověkem a nad tím naším světem. Návrat žebráků po roce 1990 mě překvapil a urazil. To my jsme se z komunismu nijak nepoučili? Nesmíme dovolit, aby se tu rozprostřely bídy, na nichž se komunismus udělal – žebrota, nezaměstnanost. Neumím si ani představit hlubinu, do jaké musí spadnout člověk, než nastrojí svou figuru k žebrotě. Nejspíš bych pochopil, kdyby začal žebrat v hněvu, útočně – toto je ta vaše demokracie, vy bídáci, chamtivci, zbabělci a zlodějové

Naše úvaha o žebrotě bude podvrácena tím, že nevíme, jsou-li to vůbec žebráci. Muž bez nohy má jistě invalidní důchod, matka má přídavky. Pravých našich žebráků je tu málo. Většina jsou podezřelí cizinci, jejichž sociální a právní statut neznáme. Nežebrají na drogy, alkohol? Jsou registrovaní? Vidím, jak většina lidí je prostě mine s opěrnou myšlenkou, že uprchlíci se mají kam uchýlit.

Jít ulicí vroubenou žebráky je vlastně úkol. Zdá se mi, že jsem povinen rozlišovat mezi nimi. Vadí mi, jak lidé kolem nich většinou jdou jak kolem vzduchu. Oškliví se mi vydírání s použitím dětí a psů. Líp se mi uvažuje o těch, kdo třeba na něco hrají. Takový člověk nabízí něco. Cítím se s ním víc naroveň. A tu mě zas mrzí, jak si je nikdo ani neposlechne. Hudebníkům dávám. Myslím, byl to Tichý, kdo nakreslil harmonikáře v typickém postoji s hubou roztaženou jak harmonika. Jak mě potěšilo, když jsem ho uviděl na mostku přes jeden hamburský kanál. Lidé ho obcházeli netečně, sem tam mu hodili do pouzdra od nástroje minci jak žebrákovi. Nikdo ho neposlouchal. Divil jsem se – vy nevidíte tu krásu postavy, scény, těch písní? Muž hrál a zpíval německy Podmoskevské večery, a potom jiné německé písně ze světa. Zavázal jsem se, že toto bude nejlepší věc z celého Hamburku.

Onehdy v jiném německém městě jdu a slyším šílenou hru na housle. Myslel jsem, že je to z okna hudební školy. A bylo to velice pokročilé cvičení. Přijdu na roh, a on tam dřepí na patách mladý muž, hubený, oblečený šedě, bledých vlasů, v rozevřeném pouzdře houslí má položené noty a hraje jak blázen. Pod záminkou, že mu hážu pětimarku, jsem do nich nahlédl. Byl to samý lauf – nahoru dolů. A jak jsem byl u něho, zaslechl jsem, jak si do toho tiše hučí, jako by si imitoval doprovod. Když dohrál, zeptal jsem se ho, co to bylo? Glazunov – koncert pro housle. Nebyl to žebrák, byl to houslista. Asi Ukrajinec. Nikdo ho neposlouchal ani půl minuty. Ovšem je to i živnost.

V jiném německém městě v Kielu jdu a plná ulice hudby. Stála tam mladá žena s orchestrionem nadaným mnoha rejstříky a velikým repertoárem. Bylo prchavé ráno, deštík se ale právě roztrhl a ulici zalila sluneční zář. A ta hudba. Pozdravil jsem a požádal o La Palomu. Měla ji, zahrála, zaplatil jsem. Zeptal jsem se, nemá-li ještě Valencii. Tu neměla.

Také v Praze se vyskytne na ulici hudba a jako by tam vyrostl hned zelený keř, například v Celetné. Na Můstku se jednou vyskytovali dva muži, už nevím, nač hráli, odmítl jsem poslouchat je, byli oblečeni jak kašpaři, ač nešlo o kostýmní hudbu.

Onehdy na Karlově mostě hrála banda stávající dřív na Staroměstském náměstí. Vyznačuje se valchou a zkřiveným plechem trombónu. Živnost jim jde. Také zpěváky sólo slýchám rád. Smutná paní před nádražím v Harlemu zpívající s nataženou dlaní, líbezně jak děcku. Kde ho měla?

Elegantní dáma v černých šatech v parku v Mnichově zpívala spisovné písně, například tu o růžičce, co ji chtěl utrhnout ten chlapec. Napadlo mi, udělat lidem a sobě také takovou radost, a možná to jednou udělám. Stoupnout si, před sebou rozevřený futrál od tohoto psacího stroje a zpívat.

Stopáž7 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument