Fejeton o současných ženách, jak se proměňují pod vlivem trhu, reklamy a spotřebitelských zvyků (2002)

Známé fejetony Ludvíka Vaculíka inspirovaly režiséra Břetislava Rychlíka k jejich ztvárnění v televizní podobě.

Cyklus, v hlavní roli s dnes už klasikem české literatury, pokračuje autorovým příspěvkem nazvaným Ženy této sezóny.

Autor si všímá, jak se současné ženy proměňují pod vlivem trhu, reklamy a spotřebitelských zvyků a srovnává je s ženami svého mládí.

Nedávno vyšel v Lidových novinách článek pravící, že lidstvo prý pochází ze 7 pramátí. A článek doprovázely fotografie 7 typů žen. Je to domněnka. Domněnka je svobodná, nedá se jí nic vytýkat. Mě ale zaujalo něco jiného, co má váhu důkazu. Těch 7 žen bylo jak 7 modelů aut jedné značky. Vidím v tom důkaz čísi neschopnosti představit si jinou ženu, než jaké jsou v této sezóně na trhu. Ty ženy měly tvář, výraz a úpravu podle vkusu diktovaného reklamou a trhem, jemuž se přizpůsobují ženy nastrkující se z různých důvodů veřejnosti. Nebylo mezi nimi úchylky, vzdoru, nezávislosti, ani žádný znak nevědomosti o tom, co se dnes na tváři a na těle nosí. A protože to prozrazuje i stejnost životního přesvědčení, bylo by úplně jedno, kterou z těch 7 pramátí byste použili. A těch 7 žen je zkrátka do páru ke stejně půltuctovým mužům. A kdyby se mi některá i líbila, odrazovalo by mě, že hned vedle je také taková. Proto je dobré ženy vnímat po jedné.

Ale od líbení k výběru je ovšem daleko. Čím více pozornosti žena věnuje svému povrchu, aby se líbila, tím povrchnějšího muže přitahuje a má co dělat, aby ho zapudila. Moudrý muž se krásné ženy střehne, proto ona tíže získává moudrého muže. V úvaze o mužích bych naopak zase varoval ženy před nápadně moudrými a zajímavými muži. Moje nechuť k tzv. krásným ženám pervertovala až k názoru, že musí být hloupé. Skutečný půvab ženy leží totiž hluboko pod jejím zevnějškem.

Sedel jsem v oddíle rychlíku sám. Odkud kam jsem jel, nepovím, abych nenaznačil, odkud byly ty tři osoby ženského rodu, které nastoupily na druhé stanici. Sedím ve vlaku rád sám nebo s lidmi, kteří mlčí jako já. Už jsem se i zkoumal, jaký já to
jsem člověk, když tak málo koho rád přijímám.

Když do mého oddílu vlaku vstoupily tři mladé ženy, ihned jsem byl nerad, což mě zarazilo. Pozdravily, hodily nahoru batohy, svlékly bundy, pod nimiž byly osvetrované proti mrazu venku, a měly džínsy. Všechny tři byly mocné, nemyslím tlusté, ale masivní. Kdyby mi byly sympatické, dalo by se říci, že byly ztepilé. Oslovovaly se „vole“. Povídaly si cosi. Pokoušel jsem se dál číst, nechtěl jsem, aby jim moje přítomnost vadila. Mně jejich vadila velice. Hleděl jsem pořád na jedno místo na stránce, pokoušel jsem se poznat, v čem je závada. Měly přece dobrou postavu, úpravu hlavy, obličej – řekl bych pěkný, kdyby jeho rysy nebyly tvrdé. Byly to ženy podle dnešní spotřební normy. Do pojmu žena mne nepasovaly. Jejich výslovnost byla nedbalá, tón věty drsný, jejich tvary se v oblečení pnuly bezohledně, to mě odpuzovalo.

Napadlo mě, že to nejsou ženy, ale chlapyně. Já si uvědomil, v jaké šťastné éře jsem žil, kdy dívky bývaly dívčí. Koho si asi najdou za muže? A jací, proboha, jsou ti muži, jimž se ony líbí? A budou-li tyto osoby ženského pohlaví mít někdy mladé, jakým divem může se stát, že odkojí a vychovají ženy, na jaké jsme měli štěstí my? Byl jsem rád, když v Přibyslavi vystoupily.

Šel jsem do redakce. Proti mě kráčely tři veselé ženy, jaksi jednotně oblečené, šťastné a dost ještě mladé – okolo 40 let. Když se přiblížily, jedna mě pozdravila: „Nazdar, dědo!“ Zastavil jsem se a zeptal se: „Která z vás je dáma?“ Zarazily se. Jedna pověděla o své sousedce: „Tato je dáma.“ Té jsem s úklonou řekl: „Dobrý den.

Šel jsem dál s myšlenkou, co má člověk dělat, když si nechce dát cokoliv líbit a kde také má pořád brát důvtip. To se stalo před několika týdny. Teď se přistihuju, že uvažuju, kdo jsou dnešní ženy, a co bude dál? 20, 30, 50 let se ženy přede mnou či pro mne proměňují pozvolna, ale najednou vnímám ostřejší zlom. Nové ženstvo, které dorůstá, zdá se mi jaksi hrubé, stejnorodě nepříjemné, někdy až nepřátelské. Obléká se to vyzývavě, mluví to jazykem z jednotné špatné školy, kouří to víc než chlapi, na nohou to má jakési neboty. Je to jak tráva z louky hnojené jedním hnojivem, a zvláštní kvítek je mezi nimi zvláštní.

Tento napřed jen mlhavý dojem se mi zpřesňuje na pozadí jiného úkazu – individuální ženy, osobnosti, vidím mezi staršími až starými ženami, dámami opravdu. A právem mě napadá, jestli ta odpudivá stejnost nepochází ze stejnosti a nudy rodin, které se jen málo liší životním stylem, vkusem rodičů, jsouce unifikovány reklamou a spotřebními zvyky.

Ano, na vesnici mohlo dříve z pěti dvorků vyjít na ulici 5 rozlišných dívek. Dnes vidíte na každém shromaždišti 300 stejných. Když to masové dívčí ženství někdy pozoruji, říkám si, že bych si v něm v příslušném svém veku ženu sotva vybral. Vyslovil jsem toto před Jakubem Patočkou, jak jsme šli na Poříčí, a on mi namítl: „Vy jste přece byl na vysoké škole, tam byl jiný výběr!“ Možná ano, ale já jsem si nevybral na vysoké škole, ale ve fabrice. Ve vybrané ženě bylo cosi originálního už z původu, z její rodiny, z výchovy a zájmu. S touto svou úvahou nejsem spokojený, je moc přibližná a citová, vlastně bez přesnějších důkazů.

Tak jsem byl nespokojený ze setkání s těmi třemi ženami v Karlíně. Mrzelo mě, že jsem nepřišel na správnou reakci, a že jsem jim opravdu neřekl to, co jsem tu napsal. Čím víc pozornosti věnuje žena svému povrchu, aby se líbila, tím povrchnější muže přitahuje a má pak co dělat, aby je odpudila. Moudrý muž se krásné ženy střehne a ona tíže získává takového.

Stopáž10 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument