Fejeton se zabývá ztrátou pocitu mravní rovnováhy po zrušení trestu smrti (2002)

Jedním z prvních činů našeho parlamentu po převratu v listopadu 1989 bylo zrušení trestu smrti. Téhož dne pomocný ošetřovatel v jedné pražské nemocnici vzal z lůžka děvčátko, odnesl je do svého pokoje, znásilnil je a zabil. Pobouření bylo veliké. A tak je to všude a vždy. Při uklidnění života dojde společnost k názoru, že trest smrti je ohavnost, a po nějakém hrozném činu jsou zákonodárci pod tlakem opačným. A tak se mravní i právní kyvadlo vychyluje sem tam.

Proč zrovna v této věci se nenašel definitvní postoj, jenž by nezávisel na náhodné sérii událostí, davové náladě a formě vlády? Teď se u nás loupí a krade tak, že s pochopením myslívám na dobu, kdy se zlodějům usekávaly ruce. Ale kdo jim je má sekat? Zabýval jsem se představou, že vůbec by se pochytaní zločinci měli dopravit na místo, kde by své zločiny dělat směli jeden na druhém, na svém lidstvu.

Jsou dvě lidstva. Toto jsem řekl, abych čtenáře vykolejil ze šablony, připravil na to, co řeknu o trestu smrti. Mám na mysli trest smrti za vraždu úkladnou, za zničení něčího života pro zisk, za vraždu surovou a ze zvířecích pohnutek. Tedy v těch případech, kdy se nám trest smrti může zdát spravedlivý, jenže zabít vraha nám připadá, jako postavit se na jeho úroveň. Ale když potom dostane jenom doživotí, nebo 15 či 8 let, a když víme, že i takovým se část trestu promíjí, cítíme, že nebylo dosaženo mravní rovnováhy.

Je tu ten nesnesitelný zjev, že zlý člověk žije a dobrý je mrtev, i když si odležel celý vrahův trest. Toto mravní a právní kyvadlo nad vrahem je nápadným znamením, že si v této věci nevíme definitivně rady. Je pravda, že popravou vraha se jeho oběti život nevrátí, a jakési výzkumy dokazují, že ani trest smrti nemá takový odstrašující účinek, jako odepření moučníku v přiměřené souvislosti. Vrah nemyslí na svůj život, myslí na smrt druhého.

Celý život mě vzrušuje otázka tato, že někdo může někoho jiného donutit, aby umřel, ačkoliv chtěl žít. Co si takový člověk myslí o životě, a co si myslí o sobě? A jak na to přišel? Cítím a myslím si, že kdo někoho úmyslně připravil o život, nemá právo žít dál. Zabil jsi tohoto člověka, dokonce toto děcko, jež ani ještě dost nežilo. Proč myslíš, že ty bys měl žít? Určil jsi cenu života, ať je za ni u tebe i život tvůj.

Protože my však ceníme život výš než vrah, nemůžeme ho o něj připravit. A to je právě chyba! Za vraždu není trestu, vymyká se ze sazebníku. Proto se žádným trestem pro vraha nebudou nikdy srozuměni všichni. Neopírá se o míru, s níž by všichni souhlasit museli. Takovou mírou je, že hrnek má cenu hrnku, život cenu života. Hrnek za hrnek, a nemůžeme se mýlit. V tom není trest, ani pomsta, jen holý důsledek.

Vraždu bychom měli brát jako čin mimo trestní zákoník, zabývající se zlými činy v životě, protože sahá až za život. Držme se nepopiratelného závěru, že život má cenu života. Pak nám přísluší jen zjistit, zda vrah čin opravdu udělal a vyhlásit nález. Ztratil právo na život. Ale teď, co s ním dál? Ztratil jsi právo na život, vyvoď z toho důsledek v logice tvého životního názoru či povahy. V tom není odplata ani trest, v tom je zákon nad trestními zákony, vzal jsi nůž - nalehni na něj. Vznikají otázky mravní, psychologické, právní i prakticky technické a organizační.

Je samozřejmé, že o ztrátě práva na život by soud musel jednat přinejmenším tak odpovědně jako dnes o trestu smrti. Jeho práce by byla daleko těžší, krom výroku o ztrátě práva na život by musel poznat, zda odsouzený je schopen svou situaci pochopit a rozhodnout o sobě. Od vrahů, od nichž se to z různých důvodů nedá čekat, musíme zůstat u doživotního vyloučení ze společnosti bez propuštění.

Co tedy uděláme s vrahem schopným posoudit své jednání? Necháme ho v místnosti s oprátkou? Dáme mu zbraň s jedním nábojem? Nabídneme mu číši bolehlavu? Ano. Když to odmítne, jak dlouho máme čekat? Nevím. Soud také může vraha bez práva na život propustit. Jak bude žít? Jak dlouho? A s kým? Tento těžký rozsudek: ztratil právo na život, není trestem, nýbrž zjištěním, obrací vrahovu filosofii proti němu. Nekřivdí mu, hlavně však obrací smysl celého soudu od vrahova těla k jeho nitru - má o sobě rozhodnout.

Nebude poprav a katů, bude člověk, jeho myšlení a činy, a jejich důsledek. Kdo pomýšlí na vraždu, má ji uvážit jako možnost své smrti. Po tisíce let jsme vychováváni k pohodlnému názoru, že kdo zavraždí, budiž potrestán. Dokáže-li kdo zabít tak, aby ho nenašli, nebude potrestán, a celá morálka, ctnost a svědomí společnosti jsou svedeny k myšlenkám o neschopné policii, slabých trestech atd. Otázka se tedy životně netýkala nikoho, než kdo byl právě potrefen - vraha, zavražděného a těch, kdo za ním pláčou. S tím se za tisíciletí nehnulo.

Může uběhnout doba dlouhá jako ta, co uběhla od usekávání rukou zlodějům, než se tato myšlenka vypracuje ve fungující praxi. Filozoficky připravená změna právního názoru má odvést pozornost od vnější stránky vraždy, jež se vyřizovala snadnou likvidací těla, ke stránce vnitřní. Kdo zabije člověka, bere si život. Tak ať to stojí v řádu a zákonu. Je tomu možno uniknout, ale tak to stojí. Zabíjet s vědomím, že mě asi čeká zabít se, toť myšlenka na pohled podivná. Ale mnozí vrahové ji přijali.

Praotec Kain se dopustil vraždy. Soudce to konstatoval a nechal ho jít. Praotec Jidáš vydal člověka vrahům. Soudce to konstatoval, je to zapsáno, pachatel se odsoudil sám. Proč to všichni pořád berete jako metaforu, a ne jako pobídku k vytvoření takové instituce?

Stopáž10 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument