Autor tohoto fejetonu navrhuje způsob vypořádání s StB a jejími spolupracovníky (2002)

Známé fejetony Ludvíka Vaculíka inspirovaly režiséra Břetislava Rychlíka k jejich ztvárnění v televizní podobě.

Cyklus, v hlavní roli s dnes už klasikem české literatury, pokračuje autorovým příspěvkem nazvaným Dostavte se k odpuštění.
Fejeton, v němž autor navrhuje způsob vypořádání s StB a jejími spolupracovníky.

„Bože, když jsem policajtem, to je vyražení. Koho chce, toho chytne, a dá do vězení.“ Každý si ho musí vážit, kdo naň zaškaredí, pro urážku policajta ve štokhause sedí.“ To byl Karel Havlíček Borovský. Státní bezpečnost je nejhorší plod komunistického režimu u nás. Každý STB byl komunista, ale neplatí to naopak, a tak jsme ve vratké situaci, hrozíme se nad zločiny STB, ale pěstujeme hovor s komunisty, kteří ani, pokud vím, neuveřejnili jména svých členů vyloučených ze Strany pro STB.

Komunisté jsou vinni organizováním STB, které patří před soud. My je však demokraticky destilujeme až na právo jejich názoru a v poměrech pořád dosti válečných se necháváme zavlékat do diskusí o něčem, co na svět nepatří bez diskuse. Protože si nechceme zkazit charakter revolučním jednáním z možností omylu, přemíláme sebe víc než STB, ztrácíme důvěru nevinných a neinformovaných lidí, a kazíme si charakter i jméno. Pouštíme svou příležitost z rukou a dějiny nečekají.

Zaměstnával jsem na útraty lidu hodně STB. Všichni své jméno tajili, ale kopnout je do řiti znamenalo kupodivu napadnutí veřejného činitele. Na konci řady mých SBT byl tovaryš STB, nar. 29. 11. 1957, Podbabská 994/8, jenž pod jménem Marek mě držel pravidelně a často v místnosti, kde jsem s ním vůbec nechtěl být. Např. toho dne roku 1988, kdy se v Praze měl konat mezinárodní historický seminář. Byl rozehnaný. Držel mě v zajetí od rána do večera, abych tam nemohl jít. Ten člověk je kromě toho vinen i tím, že k večeru jsem už přemýšlel, zda po 20 letech takového jednání a při rozdílu našeho věku není čas, abych mu rozbil hlavu lehkým popelníkem ležícím mezi námi.

Listopad 1989 naštěstí přerušil můj vývoj ke zločinům. Totéž platí pro muže pracujícího pod dvojitým pseudonymem Matura Martinovský, mého hřbitovního fotografa. Jak tento doktor STB si představuje počátek svého nového čistšího života? Promlčením starého?! Jestliže se zvednu, když se pořád nic neděje a vydám se pátrat po něm a najdu ho, cítím právo mu udělat něco spravedlivě zlého. Přijde-li však sám na šálek kávy bez výslechu, je skoro jisté, až mi o sobě, o svém mládí a životním rozhodování něco poví, že budeme společně smutní nad osudem člověka a národa.

Jak jinak chcete všichni začít? Zavedli jsme lustrace, ale pochybujeme o výsledcích. Odhalujeme spolupracovníky STB, ale jejich životní příběhy matou náš úsudek. Náš hněv vychládá, odhodlání se unavuje, a my jsme náchylní promlčet celou tu záležitost spokojujíce se s tím, že oni nad námi už nemají viditelnou moc. Ostatně máme nové starosti – s lupiči a vrahy, surovci a podvodníky, intrikány a mafiány. Už uvažujeme, zda máme zveřejnit jména STB a jejich pomocníků. Na jedné straně by to bylo spravedlivé a užitečné, na druhé straně se nám to zdá neužitečné, škodlivé a nespravedlivé k rodinám těch lidí.

Otázka je tak sporná a následek se tak nedá přesně odměřit, že jediným výkrokem z neurčita zdá se zveřejnit ta jména. Tímto národem musí zachvět úžas a otřes, kdy nevinní budou děkovat Bohu, že je neuvedl v pokušení, nebo své vůli, že odolali. A viníci poznají, že zachránit se mohou přiznáním své viny. Kde vina bude tak veliká, že ji normální soud nemůže přehlédnout a soudce s ohledem na okolnosti, na právní stav a osobnost pachatele po nepochybném nalezení viny vyhlásí trest a jeho odpuštění.

Navrhuji tedy začít se zveřejněním všech jmen a důvod je prostince transcendentální – autorita nejvyššího pozemského soudu – svědomí, má být obnovena. Neboť lidé, kteří odolali svodům moci, vydírání a někdy i mučení, musejí se dožít, že čest je ctěna. Člověk, jehož před pádem zachránilo mihotavé světélko svědomí, tedy cosi, čímž ho tak osudně zakleli snad rodičové, snad literatura, umění a mravní vzory lidstva, a teď, kdy je potřeboval, oni s ním nebyli, a on byl jen s tím přežitkem svědomím, tento člověk nesmí po pádu ďábelského režimu vidět, že je to jedno, že to už nezajímá ani ty nevinné.

A pravda konečně zvítězila, jenže v době tak mizerné a pro národ už tak tupé, že její vítězství už nemá cenu. Někdo musí někdy najít zlato, aby bylo dál hledáno. Nemůžeme přece ukazovat statečnost a věrnost pořád jen na vycpaném Husovi ze školního kabinetu, nebo na živějším, ale stejně výstředním Janu Palachovi. Svědomí je praktická věc pro každého, kterou se můžeme řídit, když nemáme jiných pomůcek a informací.

Proti mému názoru a návrhu budou tři hlavní námitky. Zaprvé to bude kruté k lidem, kteří se do sítě STB dostali pod nesnesitelným násilím. Tedy ti z nás, kteří to poznali, to pochopí první. A vy, co o tom nevíte nic, myslete si své skromně, neukazujte na nikoho a nevykřikujte v té smutné síni. Námitka druhá zní, že to bude nespravedlivé k dětem viníků. Ale vždyť také o to jde – že hříchy otců padají na hlavy dětí vždycky. Tu povzbuzující myšlenku ať má příště každý, jinak rodič bude stát před soudem, jaký nečekal a souděn bude soucitně nebo cynicky, jak si vychoval děcko. Ostatně je s tím z minulého režimu zkušenost převážně dobrá, když naše děti musely nést následky našeho chování.

Námitka třetí bude z kruhů pěstujících svědomí jaksi profesionálně – že tak těžký případ máme nechat soudci dokonalejšímu, vyššímu. Proti tomu si neodborně myslím, že Bůh si jistě nepřeje, abychom se s výmluvou na něj vzdávali rozhodování v agendě, kterou nám svěřil vdechnutím duše. O jejím dalším životě rozhoduje se tu, na Zemi. A můžeme-li dnes jednou za staletí posílit její pozemskou váhu, tedy i její politický vliv, já bych mu neodpíral pomoc a svědectví. Je to příležitost přímo revoluční.

Slyšte, lidé, pro výstrahu, mé smutné zpívání, že se proti policajtům sám Bůh neubrání.“ Karel Havlíček Borovský.

Stopáž10 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument