„Cesta do míst, kam by se divák v rámci své kulturně-sociální mapy jinak nikdy nepodíval,“ říká o Kmenech Vladimír 518

Co Vás na subkulturách fascinuje do takové míry, že jste se rozhodl o nich vydat knihu a také jste inicioval vznik dokumentárního seriálu?

Mam tendenci zkoumat fenomény, které určují a definují můj život. Jsem člověk, který si intenzivně prošel několika subkulturami a s mnoha dalšími jsem byl v průběhu života alespoň v kontaktu. A vlastně ani nevím, z jakého důvodu, ale od malička překlápím většinu svých zážitků v nějaké záznamy, zápisy nebo v jakékoli další typy otisků. Jedná se asi o nějakou potřebu mluvit o tom, co mě zajímá, tím si věc vlastně osahávat a pronikat do ní hloub. Je jedno, jestli se jedná o rap, comics, časopis, web nebo knihu.

Kdy a jak vznikl nápad přeměnit knihu Kmeny do cyklu dokumentárních filmů a kdo všechno byl u jeho zrodu?

Tento nápad vrtal v hlavě nám všem, co jsme pracovali na knihách, a i mimo náš tým byly tendence začít pracovat právě tímto směrem. Po několika nedostatečně ambiciózních pokusech o nastartování projektu proběhla důležitá schůzka s producentem České televize Petrem Kubicou, který nás všechny dostatečně namotivoval k tomu, abychom vyzkoušeli podat koncept seriálu před Radu ČT.

Knižní publikace Kmeny a Kmeny 0 dosáhly na české poměry neobvyklého úspěchu. Jaká jsou Vaše očekávání od dokumentárního cyklu?

Po pravdě mě ze začátku zájem o knižní Kmeny překvapil a předpokládám, že tato nadprůměrná pozornost bude pokračovat i u naší nové dokumentární série. Pro nás je to samozřejmě pozitivní jev a doufáme, že diváky televizní podoba Kmenů nezklame. Na druhou stranu bych rád naznačil složitost naší situace, v které se skutečně nemůžeme zalíbit všem. Jako tvůrci totiž musíme brát ohled na názor subkultury samotné, koproducenta v podobě České televize, insider publika, ale i běžného diváka a tak dále. Těch aspektů, které jsme museli započítávat do rovnice, jak by měly jednotlivé díly vypadat, bylo opravdu hodně. Oceňuji proto i určitou autorskou radikalitu, kterou zvolila určitá část režisérů a která v podstatě nehledí na nic jiného než na vnitřní uměleckou integritu díla.

Kmeny vyprávěly příběh 26 subkultur. Dokumentární cyklus nabídne divákovi náhled do 16 z nich. Jak probíhal finální výběr a dal by se najít nějaký společný rys, který byl pro zařazení do dokumentárního cyklu klíčový?

Snažili jsme se pokrýt spektrum témat, které nabízí kniha, a odprezentovat současné subkultury v co nejširší pestrosti. Některé skupiny jsou nové, některé tradiční, některé hudební a jiné nemají s hudbou v podstatě nic společného. Volba podléhala logice co nejširšího výběru.

Jakým způsobem jste postupovali při výběru režisérů jednotlivých dílů? Vybírali si režiséři subkultury sami, nebo jste se někdy snažili i o to, aby šel výběr proti jejich prvotním ideám a zkušenostem?

Po tom, co jsme společně vybrali našich deset tvůrců, jsme jim dali na stůl karty s šestnácti tématy a oni si prostě vybírali to, na co by měli chuť. Zajímavé bylo sledovat, jak si někteří z nich vybírají témata jim známá a blízká, jiní naopak brali skupiny, o kterých takřka nic nevěděli, a nadchla je představa výzkumného výletu. Protože přesně tak by měly Kmeny fungovat i pro diváka. Jako cesta do míst, kam by se v rámci své kulturně-sociální mapy jinak nikdy nepodíval.

V souvislosti s Kmeny, kdy je Česká televize jejich koproducentem, se často řeší jejich způsob financování. Je něco, co Vás na diskuzi s tímto tématem spojené překvapilo?

Ta diskuze mě nijak neuráží ani nepohoršuje. Je ale pravda, že mě překvapila míra morálního elitářství, která se za kritikou skrývá. Nemyslím si totiž, že někdo, kdo realizuje své projekty se státní grantovou podporou, je morálně čistší než ten, kdo je realizuje s částečnou podporou sponzorských peněz. Věřím, že podstatná je poctivost a kvalita díla, ne to, z jaké kapsy bylo přispěno na jeho vznik. Pokud ovšem není nijak manipulovaný jeho obsah. A to u Kmenů není ani v nejmenším.

Česká televize je koproducentem Kmenů, jak probíhalo rozdělení rolí při přípravě, natáčení a postprodukce celého cyklu?

Jedná se o skutečnou koprodukci, tedy i role byly rozděleny vyváženě tak, aby obě strany o všem věděly. Produkčně celý seriál zaštítil Mimofilm a musím přiznat, že mě překvapilo, jak hladce všechno probíhalo. Mám radost, že nám nadšení a nasazení při realizaci vydrželo po celou dobu práce.

Jaké aspekty musel splňovat představitel určité subkultury, abyste o něm přemýšleli jako o hlavním aktérovi konkrétního filmu?

Přístupy k výběru postav jsme měli dva. Buď jsme hledali jednu hlavní postavu, která je na pozici guru v rámci skupiny, a k ní jsme dosazovali druhou postavu tzv. vlčího mláděte čili nově přijatého člena do jádra subkultury. Zcela konkrétní příklad nám poskytne díl Rap, kde vedle sebe vystupují oldschooler Orion a nováček scény Refew. V druhém přístupu jsme ve scénách, které mají složitější vnitřní členění, upřednostňovali model většího počtu postav, které ve filmu reprezentují jednotlivé tendence v rámci celého kmene. A co přesně nás přesvědčilo k tomu, že jsme vybrali pro natáčení konkrétního člověka? Hledali jsme někoho, kdo má v rámci scény některou z pozic, o kterých jsem zde mluvil, má charisma a přirozenou autoritu, je to ortodox a přitom je schopen odstupu a nadhledu, je schopen o svém tématu mluvit a tak dále.

Diváci Vás budou moci vidět v dokumentu Rap Bohdana Bláhovce. Chtěl jste se natáčení účastnit od první chvíle, nebo jste spíše chtěl dát prostor jiným? Účastnil jste se také jiných natáčení, ať už jako aktér, nebo člen týmu?

Před kameru jsem se opravdu nehrnul, spíše jsem postupně podléhal tlaku režisérů. Bohdanovi jsem pomohl pomocí takových volných rapovaných glos okomentovat dění v dokumentu Rap, mihnu se i v dramaturgické diskuzi v rámci Staight Edge a v Graffiti Pavla Abraháma. Chtěl jsem opravdu tentokrát zůstat spíše za kamerou, ale nepovedlo se to. Snad má moje účast uvnitř dokumentů svoje opodstatnění a svou logiku.

Jak na natáčení a Vaši ideu vůbec reagovali zástupci komunit? Musel jste někdy překonávat komunikační, ideové nebo jiné bariéry a kam nejdále Vás subkultury pustily?

O tom se takto v rozhovoru těžce mluví, protože skutečně co subkultura, to jiný přístup. Natáčení našich dokumentů se v komunitách řešilo hodně a po uvedení jednotlivých dílů v televizi to určitě bude pokračovat. Je to logická situace. Celý projekt Kmeny je momentálně hodně viditelným fenoménem, a tím pádem je nutné o něm diskutovat. Pozitivní i negativní reakce jsou pak přesně to, co k diskuzi patří. Ale je nutné říci, že si moc vážím vstřícnosti a otevřenosti všech, kteří s námi natáčeli. Věřím, že se nám podařilo otisknout a zachytit určitý moment v čase a v kultuře, který by jinak zmizel.

Práci na projektu Kmeny jste věnoval nemalou část svého života. Co konkrétně Vám tato zkušenost přinesla a co naopak vzala?

Celá tato zkušenost mě v osobní rovině neskutečně posunula dál. Všechna ta setkání, která vnímám jako v dobrém slova smyslu konfrontace, mi pomohla přehodnotit nebo naopak upevnit vlastní postoje. Rozhlédl jsem se ještě víc než dříve, v čase i v prostoru, nasál spousty inspirace a zažil velké množství skvělé zábavy. Všechno má logicky i své negativní stránky, ale i ty jsou hodnotné a jsem za ně vděčný. Tento projekt mi vzal spoustu času, ale byl to rozhodně velmi dobře investovaný čas.

Přemýšlel jste předem o možném publiku, a to koho všeho by Kmeny mohly zasáhnout kromě jejich aktérů? Mohl byste přiblížit, do které komunity bylo s dokumentárním cyklem nejtěžší proniknout a jaká Vás naopak přivítala s „otevřenou náručí“?

Už u knih jsme si ověřili, že tato tematika zajímá opravdu naprosto kohokoli napříč věkovým i kulturním spektrem. Čili tuto jistou nevyhraněnost publika očekávám i u dokumentárního seriálu a mám z ní velkou radost, protože ani knihy, ani dokumenty nebyly míněny jako uzavřená komunitní záležitost. Od začátku šlo spíše o zprávu zevnitř směrem ven. Co se týká ochoty komunit křepčit před kamerou, opět musím opakovat, že co kmen, to originální přístup. Jsou komunity, kde je natáčení a focení v podstatě součástí jejich vnitřních rituálů, mám na mysli třeba cosplay. Naopak třeba hackeři jsou lidé, kteří mají ke kameře z mnoha důvodů minimálně odstup.

Je v Česku nějaká komunita, o které víte, že existuje, nicméně je natolik uzavřená, že o ní nelze psát ani točit?

Těch uzavřených komunit je určitě dost a nechme je žít mimo naše současné mapy. Všechny druhy nemusejí být přece objevené a popsané.