Proč bychom se netopili

Ještě nedávno jsme ji obdivovali jako pohotovou moderátorku StarDanceIII v elegantních společenských róbách. Teď ji každé pondělí uvidíme docela jinak – ve sportovním tričku v seriálu Proč bychom se netopili.

Třemi ročníky StarDance prošla nejprve v očekávání radostné události a posléze jako maminka – o tom se hodně mluvilo i psalo. V té době se ale natáčel také tento seriál, vyjížděla do exteriérů, sjížděla řeky. Jak tohle zvládala s malým Toníčkem?

Obrazovka bude patřit partičce deseti zajímavých lidí z konce osmdesátých let, které spojuje láska k vodě a odvaha se s tímto živlem utkat. A já mám tu čest být jednou z nich. Uvidíte, že ze mě nemluví nějaká falešná skromnost ale prachobyčejná pravda. K vaší otázce: dvě třetiny seriálu jsem natočila ještě „svobodná, bezdětná“, abych tak řekla. O rok později jsem dotáčela už s dvouměsíčním Toníkem. Co všechno se může za rok udít, že? I v seriálu je časový skok... Zvládli jsme to dobře, Toník jen spal a pil. Celý štáb byl skvělý, ochotný stopnout natáčení, kdykoli si malej řekl, ale ten nás kolikrát překvapil zvláštním telepatickým napojením, jak já říkám. Většinou se probudil v okamžiku, kdy jsme záběr skončili, málokdy naopak.

Vodácká parta v seriálu je soudržná komunita s propletenci lidských vztahů. Zažila jste někdy podobnou partu, nebo jste byla spíš samotářská cestovatelka?

Komunitu s propletenci vztahů znám víc než dobře ze světa divadla. Ostatně jako každý, kdo se pohybuje v jakékoli společenské profesi. Ovšem, co se cestování týče, jsem bezvýhradně ten druhý případ – samotářka. Maximálně v úzkém kruhu rodinném. Ženská hlava vodácké party byl tedy vskutku protiúkol. Plavu určitě dobře, ale tím vodní sporty končí. Tedy končily – dnes už ta kanoe k nim patří. Díky seriálu, vidíte to.

Zalíbilo se vám na kanoi natolik, že se někdy vrátíte na vodu třeba s rodinou?

To je bez debat. Svět z vody je stejně okouzlující jako z hřbetu koně. I když z poněkud nižší polohy. V Čechách je spousta kouzelných míst a měst. Ráda objevuji nové, ale současně jsem konzervativní a do prověřených koutů se vracím ráda a pravidelně.

A co daleké cesty a cizokrajné řeky? Chystáte se, až bude syn větší do míst, kde jste ještě nebyla a chtěla byste je poznat?

Teď cestujeme opravdu jen po vlastech českých, ale samozřejmě až bude mrňous větší, chystáme se expandovat také do vzdálenějších míst. Objevovat i připomínat. Ale sjíždění řek to zatím ještě nebude. Bohatě mi postačí, když zase ucítím slaný dotek moře.

Láká vás ještě jen tak se vydat na cestu, hledat nové dojmy, přijímat nové impulsy? Nebo jste pevně zakotvená v rytmu života rodiny a práce?

Jedno nevylučuje druhé. Naopak. Myslím, že tak jak jsem dokázala cestovat vabank létem a světem, mělo by se cestovat i životem. Obzory mě lákají konkrétně i abstraktně. Ale nespěchám na ně.

Hrajete v divadle, natáčíte a přitom si naplno užíváte mateřství. Jak se to vůbec dá zvládnout?

Provozně to je opravdu méně náročné, než se zdá. Naše profese je náročná spíš na něco, co se na první pohled nezdá. Vyžaduje neustálý kontakt se společností, s lidmi, je to svět vnější, veřejný, extrovertní. A pro zdravý život je potřeba stejnou měrou i opak všeho jmenovaného. Mám-li možnost kompenzace své profese, není problém a dá se zvládnout ledacos. V opačném případě se člověk sype.

V seriálové vodácké partě jsou také vodácká manželství. Myslíte, že takové partnerství opravdu může fungovat? Nezačne žena třeba v době mateřství tak trochu žárlit na to, že manžel si může dál užívat svého koníčka, zatímco ona je svázaná povinnostmi? Ostatně, vy jste vyrostla v herecké rodině, sama máte také manžela divadelníka, to je trošku podobné, ne?

Určitě to má nemálo společného, ovšem to všechno na co se ptáte, může nastat u kohokoli, ale také nemusí. Aniž bych se chtěla pasovat do role manželského poradce, myslím, že je to všechno otázka osobní, lidské i vztahové zralosti a také toho, zda se dva dotyční takzvaně „našli“, než jejich profesí, ať rozdílných nebo stejných. Všichni máme tendence hledat viníka, když něco nefunguje „venku“, ale bude to, myslím, pouze a jenom v nás. U manželství je to o to zapeklitější, že se to týká dvou. A pokud cestu svého vztahu nevidí podobně, dá se těžko něco dělat, i kdyby byli oba fantastičtí.

Teď vás čeká jedna z nejkrásnějších ženských rolí – Roxana v Cyranovi z Bergeracu. Docela jiná romantika než vodácké dovádění. Jste romantička nebo stojíte pevně nohama na zemi? A když se ohlédnete na dobu před manželstvím, jaký muž vás dovedl okouzlit – krásný Kristián nebo výřečný galantní Cyrano?

S nadsázkou říkám, že jsem vždycky byla spíš na Cyrany. Možná i proto, že jsem tuhle půvabnou a nestárnoucí hru viděla nesčíslněkrát, poprvé někdy v deseti letech. Byla jsem jí okouzlena, už tenkrát jsem ji znovu a znovu četla a uměla celé části zpaměti. Tedy texty Cyrana. Roxanu se musím učit. Co do romantiky – tento pojem jako tisíce dalších byl postupem času jaksi zaškatulkován, zjednodušen, i z něj dokázala společnost udělat klišé. Ale pokud romantikou myslíte širou a bohatou duši hlavního hrdiny a touhu Roxany po lásce hlubší než kam pouhé oko dohlédne, pak bezesporu romantická jsem. A umím ji docenit. S nohamana zemi to nemá nic společného. Pevně bezesporu stojím. Já si totiž nemyslím, že se nám to „romantické“ schovává ve větvích.

Jste krásná mladá maminka. A ke všem pracovním a rodinným úvazkům jste ještě patronkou charitativní akce Veselý senior. Proč jste ve své charitativní činnosti zaměřila pozornost právě na staré lidi?

Jsem už dva a půl roku patronkou celého nadačního fondu. Pokud mi čas dovolí, účastním se každé akce, a že už jsme jich pár měli. Nevnucují se, ale jsou nápadité, a když přemlouvám kolegy k účasti na některé z nich, jsem ráda, že mohu prohlásit „nebudete se stydět“. V této oblasti už jsem popsala stohy papíru, proč a nač seniorský věk. Důvodů je mnoho: jednoduše řečeno i tam je potřeba podat pomocnou ruku – co do financí i obyčejné lidské pozornosti a i v této sféře se máme jako společnost i jako lidé co učit. A to nejen mladí, ale i staří. Aktivity našeho Nadačního fondu jsou proto velmi pestré: od velkých mediálně sledovaných akcí, přes návštěvy v seniorských domech, až po tiché pravidelné čtvrtky v kině Illusion, kde pořádáme různé besedy a diskuze pro starší spoluobčany. Někdy zkrátka vybíráme a rozdáváme finance, jindy se jedná o čistě kulturní či vzdělávací krmi. Snažíme se, aby šlo pokud možno o obojí současně. Teď, 3. února, to bude zrovna ten případ: krásná podívaná, módní přehlídka jako průřez stoletím a ze vstupného pochopitelně pomůžeme na žádoucích místech. Proto bude tak důležité přijít a zúčastnit se. Jestli se někdo chce dovědět víc, může nahlédnout na www.veselysenior.cz.

A jaký vztah máte k charitě obecně? Jste soucitná a podáváte často pomocnou ruku?

Představuji si, jak by asi vypadala odpověď: „Ne, jsem zoufalý cynik, zásadně nepouštím sednout v tramvaji, nepůjčím vám ani kačku a už vůbec mě neotravujte svými starostmi.“ Absolutně vážně by takhle do rozhovoru neodpověděl asi nikdo, přesto se tak víc než dost lidí chová. Předpokládám, že tušíte, jaká je má odpověď na vaši otázku... Ano, je to ano.