Proč bychom se netopili

Natáčení seriálu vyžadovalo od herců dobrou fyzickou kondici. Vodácké zkušenosti přitom neměl skoro nikdo. Jiří Ployhar teď ale tvrdí, že má už slušně našlápnuto.

„Jednou jsem byl na povinném soustředění během studií na DAMU. Tam mi ale jako jedinému z kluků profesor Pachl nedovolil řídit loď, musel jsem sedět vpředu na háčku. To bylo velice ponižující. Nevím, co to s ním udělá, až zjistí, že jsem natočil seriál podle bible vodáků,“ říká Jiří Ployhar, seriálový Otouš. „Hrával jsem fotbal. Jenže když se zjistilo, že na ligu nebo na reprezentaci to nevypadá a že umím taky recitovat básničky, tak jsem šel na konzervatoř. Ale fotbalista jsem chtěl být vrcholový. A z osmdesátých let mám i encyklopedické znalosti o fotbalu, pilně jsem vystřihoval ze Stadionu o fotbalistech úplně všechno.

Jak se udržujete v kondici?

Jezdím na rotopedu. Asi to vypadá trochu komicky, ale možná trochu i díky tomu seriálu jsem přišel na to, že pohyb mi dělá dobře. Místo při kávě a pár cigaretách si přečtu noviny na rotopedu. Fyzickou námahou si taky skvěle vyčistím hlavu.

Jaký byl zážitek usednout do lodi s Lukášem Pollertem při natáčení dokumentů Vodácká putování?

Velikánský. Vždycky jsem ho obdivoval nejen pro jeho sportovní výkony, ale i pro nekonformní životní názory. Jeli jsme Ohři a tam jsem taky pochopil, jaký je rozdíl, když někdo vodě opravdu rozumí. Měli jsme třeba zastavit u Karlových Varů proti sobě a vést nějaký rozhovor. V těch místech je proud a já jsem dělal všechno možné, aby se mi podařilo loď udržet na místě. On jenom lehce pohnul rukou, nastavil pádlo a loď se ani nehnula. Zkoušel jsem něco okouknout, abych se pak při natáčení seriálu mohl něčím blýsknout, ale tak snadné to není. Ale můžu říkat, že jsem jel vodu s olympijským vítězem...

Vyprávíte o tom, jako byste vodě propadl...

Taky si říkám... že jsem opustil kavárničku a večer seděl u táboráku... Ono stavění stanu při natáčení má velkou výhodu. Kluci od rekvizit to udělají za vás a vy pak přijdete a vítězoslavně bouchnete do jednoho kolíku. Moc se neumažete.

Se Zuzanou Kajnarovou ovšem jednou sjíždíte docela dravou vodu...

No, to jo. Na to mám opravdu skvělou vzpomínku. Byl to poslední den natáčení na Šumavě pod Lipnem. A já najel na kámen a Zuzanu při posledním záběru vyklopil. Ono se to na vodě občas prostě stává, ale proč zrovna v takovou chvíli se to muselo stát mně? Měl jsem pocit, že jsem prohrál. Zuzana to vůbec nechápala, říkala, že jsem magor. Večer všichni slavili, Lukáš Vaculík objednal ohňostroj, bylo veselo, ale já byl tři dny špatný.