Proč bychom se netopili

Vodácký deník z natáčení

červen 2006

Máme za sebou víc než měsíc natáčení seriálu Proč bychom se netopili. Po scénách, které se odehrávají ve městě a v interiérech, se děj přesunul z lokací v Ostravě a Beskydech konečně na vodu. Až do prvního říjnového týdne se bude celý tvůrčí tým objevovat na různých místech podél řeky Lužnice, s drobným odskočením na vodácky i filmařsky vděčné úseky Vltavy. V polovině října se pak ještě na chvíli s hlavními hrdiny budete moci znovu potkat v Ostravě a blízkém okolí během dotáček několika scén v reálech. Letošní natáčení se pak završí koncem října několikadenním snímáním především mužské časti naší vodácké party v exponovaných podmínkách skutečných horských štítů ve Vysokých Tatrách.

Během ostravského natáčení v měsíci květnu 2006 asi největší pozornost novinářů i veřejnosti vzbudil Lukáš Vaculík, když se rozhodl bez zastoupení kaskadéra slaňovat z patnáctipatrového Domu vodohospodářů v centru města. Možná jednou i on sám označí tuto výzvu, kterou překonal, za unikátní zkušenost. V každém případě nikdo ani na chvíli nepochyboval, že Lukáš je ve velkých výškách jako doma.

V beskydských Malenovicích si parta vodáků vyzkoušela „rodinný život“ ve vile dobře prosperujících majitelů. Tereza Kostková (Lída) s Radkem Zimou (Sumec) se ocitli v roli rodičů malého kluka, pro které má dočasné uspokojení ze zajištění rodinného blaha naštěstí jen chvilkově větší smysl a hodnotu než návrat do hájemství vodáků – s lodí na řeku a pod stan. Představitel jejich syna Honzík Chodil z Velké Polomi všechny na place odzbrojil svou bezprostředností. Nejvíc asi Terezu, když k ní přišel se slovy: „V novinách psali, že budeš moje maminka,“ a od té chvíle se od ní ani nehnul.

Herecká výzva hned v několika podobách čekala i na Braňo Poláka, který se má v roli Bonga osvědčit kromě jiného také jako výborný zubař. Přiznal, že v ordinaci byl zatím vždy jen jako pacient. Nicméně za odborného dohledu opravdového lékaře odehrál svůj part důvěryhodně. A ošetřovaná slovenská herečka Jana Hubinská byla nakonec s jeho dentistickým zákrokem spokojena.

Mezi krásné scény seriálu budou patřit bezpochyby obrazy zachycující ve vyprávění příběhu zrod naší vodácké partičky. Noční frekvence v přístavní hospůdce v Děhylově měla sice už od počátku stylovou atmosféru, nicméně režisér Petr Nikolaev se jí rozhodl posílit ještě osvěžujícím nápadem, kdy všechny přítomné hlavní herecké představitele vybídnul, aby pro lepší atmosféru společného stmelení byli všichni mokří. A tak zatímco protagonisté smáčeli svá těla i v kostýmech v přilehlých sprchách a podpořili tak rovněž vizuálně kolektivní spoluprožitek vodáckého přátelství, část zbylého čekajícího štábu si krátila čas sledováním televizního přímého přenosu marného úsilí našich hokejistů ve finálovém zápase o zlatou medaili na mistrovství světa v Lotyšsku.

Každý z našich vodáků se ještě mnohokrát ocitne v situaci, která jej prověří. Ani trenéři, které si mnozí z nich zaplatili, ani dávné záliby z dětství a vzpomínky ze studentských let nejsou nic proti konkrétní akci na vodě. Ostatně Tereza s Radkem by o tom mohli vyprávět. Absolvovali totiž první křest vodou. Při na červen dosti netypicky chladném počasí pořádně studenou... ale o tom zase až příště.

červen 2006 – Lužnice

Pokračování natáčení, tentokrát už konečně na vodě, započalo zkraje června na Lužnici, konkrétně pak stylově v tábořišti v Suchdole nad Lužnicí, což je jinak také startovní místo pro vodáky na této řece. Začátek června 2006 se určitě nezapíše mezi nejteplejší období tohoto roku. Přivítaly nás totiž vydatné deště, rozvodněná Lužnice, která právě kulminovala ve svém povodňovém stavu, a především neuvěřitelně nízké teploty v průměru kolem 7 ^oC, o temperatuře vody ani nemluvě. Naštěstí štáb i herce čekaly v prvních dnech na jihu Čech převážně scény z různých vodáckých tábořišť naší party. Nicméně i tak při hře na slunečné, teplé letní dny nakonec raději režisér zvolil pro většinu protagonistů přívětivější variantu vícevrstvého oblečení, protože snaha o plynulé pohyby v plavkách činila některým jedincům značné potíže s koordinací hereckého výkonu a nežádoucího třasu způsobeného zimou a blížícím se podchlazením.

Pro část hereckého ansámblu se také přemístění do lokací v bezprostředním okolí Lužnice stalo prvním skutečným kontaktem s pravým a nefalšovaným vodáctvím. Připraveni ovšem na toto blízké setkání třetího stupně byli všichni. Tereza Kostková, která v seriálu hraje zkušenou vodačku Lídu, bohužel sama doposud ve svém životě ještě neměla příležitost vychutnat ono podmanivé kouzlo sjíždění řeky v kánoi, a tak se rozhodla, v duchu profesionální cti, připravit se na roli opravdu co nejsvědomitěji. Přesvědčila tedy svého hereckého partnera Radka Zimu a společně si v Praze ještě před natáčením najali trenéra, který je seznámil se základy vodáckého sportu a v rámci možností je i zaučil vodáckému řemeslu tak, aby pak před kamerou jejich snaha vypadala nakonec co možná nejpřesvědčivěji. Vybavení touto teoretickou zkušeností, kterou však zatím mohli aplikovat jen v prostorách jednoho nejmenovaného pražského krytého bazénu, rozhodli se ještě své dovednosti pilovat pro jistotu už přímo na divoce tekoucí řece Lužnici, v té době navíc se nacházející hodně nad jejím obvyklým stavem hladiny. V pauze, kdy tedy zrovna netočili před kamerou, se vrhli do lodi a na vodu ke své první kondiční jízdě po řece. Jeli krásně, zvládli i několik na nováčky náročných prvků, jako je např. jízda v proudu, proti proudu, se zvednutými pádly, zatáčení. Jediný moment, který pravděpodobně ještě nestihli tzv. „domakat“ bylo přistání. A je jen ironií osudu, že právě tento zcela jinak nepatrný detail vodáckého umu se jim při jejich vůbec první jízdě po řece na lodi stal také osudným. V dnes už pověstném přistávacím manévru nabrali vskutku neuvěřitelnou rychlost, takže ostrá pravá zatáčka k přístavišti jejich loď vychýlila bokem proti proudu a v okamžiku odstartovala jejich eskymácký půlobrat přímo do vody o teplotě něco málo nad nulou. Naštěstí se tak stalo kousek od břehu, kde se právě v tu chvíli nacházela i část štábu, takže vítaná pomoc byla naštěstí nablízku. Jako jeden z prvních zareagoval příkladně sám režisér Petr Nikolaev, který vyběhl k vodu polykající plavající dvojici se slovy: „Točte to!“ Inu, dobrý člověk ještě žije. Vodácký křest pro Terezu a Radka tedy nemohl proběhnout dokonaleji. Drobnou vadou na kráse této, jinak historce se šťastným koncem, kterou i její protagonisté vzali posléze s humorem, bylo jen to, že oba dotyční se jako naschvál „udělali“ v kostýmech, ve kterých za chvíli měli pokračovat v natáčení už roztočené scény. Naštěstí děvčata z kostymérny dokázaly vše zachránit vtipnými doplňky na oblečení páru Sumce a Lídy, takže oko diváka jen stěží rozpozná, že scéna v tábořišti měla pro některé představitele během natáčení trochu dramatický průběh.

Po několika vskutku ledových dnech, kdy se celému štábu i hercům doslova kouřilo od pusy, udeřilo pro změnu extrémně parné tropické počasí. Rtuť na teploměrech se vyšplhala nad třicítku, povodňová Lužnice se pomalu vrátila do svého původního koryta a neúměrné vedro mnohé zahnalo ze sluneční výhně do stínu a několik odvážlivců nakonec i do vody k blahodárnému osvěžení těla i mysli. Což o to, sluníčka není nikdy dost, zvláště při natáčení vodáckého seriálu, který se odehrává v létě. Příroda se ovšem i tentokrát rozhodla, že nám nic nedaruje úplně zadarmo a tak současně se změnou klimatu přichystala i jedno nemilé živočišné překvapení. Dalo se čekat, že křovinatá zákoutí řeky Lužnice budou skýtat dobré útočiště pro nejrůznější létající havěť. Toho času se však komáři doslova vyrojili. A tak návštěva nejbližší prodejny s repelenty se stala pro každého člena televizního štábu nezbytností. Některým ale přítomnost komárů písklavých (Culex pipiens) dokonce přišla vhod. Umělecký maskér Lukáš Král byl tak například ušetřen komplikovaného líčení Markéty Štechové, protože do scény ranního vstávání, kdy má její Lucie vystoupit ze stanu a pronést větu: „... obtěžují nás sexuální maniaci – komáři“, jí zároveň Bongo na důkaz tohoto obvinění strhne kalhoty a zbytku právě se probouzející party ukáže explicitní důkaz v podobě zarudlých štípanců. Komáři sami se ale už den před natáčením onoho obrazu postarali, aby Markétiny nohy byly k záběru dokonale připravené. Lukášovi tedy nakonec zbylo jen vyfotografovat dílo samotné přírody, aby mohl v ději následujících záběrech, které se ale budou natáčet jindy, umělecky namaskovat alespoň přibližně to, co se podařilo už jiným daleko lépe a hlavně naprosto realisticky.

Nácvik plynulého pádlování přivedl k testovacím jízdám v kánoi i Jiřího Ployhara. Jeho Otouš má v seriálu, kde příběh překonává dvě časová období v rozdílu zhruba osmi let, v mladším údobí ještě poměrně bohatou kštici. Jenže ve skutečnosti je Jiří sympaticky plešatící mladý muž, takže iluzi mladistvého vzhledu se opět maskér Lukáš Král rozhodl dotvořit sexy příčeskem. Ten je po své aplikaci na hlavě Jiřího prakticky neznatelný, takže pro leckoho zůstává Jiří stále příjemně vlasatý. Na tento kosmetický doplněk svého vzhledu si dokonce i Jiří přivykl s takovou samozřejmostí, že mu v první chvíli, kdy projížděl na kánoi pod nízkými větvemi stromů, ani nepřišlo, že v daný okamžik něco ztratil. Pocit nejistoty se dostavil ovšem za okamžik ve chvíli, kdy se i Jiří se svým spolujezdcem Václavem Rašilovem „udělali“. Už při vynoření mu začalo být jasné, že jeho hlava opět pociťuje nebývale svěží závan větru přímo na kůži. Aby ne, příčesek byl pryč. Začalo panické prohledávání řeky pomocí noření pádel, rukou a posléze i obličejů ve snaze najít utopené tupé. Naštěstí však zoufalý pohled po bezvýsledném podvodním průzkumu do přilehlého okolí ukázal, že příčesek se neutopil, ale zůstal zachycen viset na větvi jednoho ze stromů nízce se sklánějícího nad hladinou Lužnice. Jiřímu v tu chvíli jistě spadl kámen ze srdce až to žbluňklo, protože modelovat nové tupé by jistě nebyla snadná práce, navíc ne tak rychlá, aby mohl Otouš bezstarostně a zejména bezprostředně pokračovat v natáčení dalších scén ze svého mladického období.

Při natáčení se dá zažít ale i spousta lehce morbidní legrace. V díle nazvaném Tajemná žebrovka přináší členům naší vodácké party smůlu vždy se nečekaně objevující bílá loď, kterou unáší řeka. Její zjevení provází vždy zpravidla nějaká nepříjemnost či rovnou tragédie. Při jedné takové události scénář předepisuje scénu, ve které Sumcovi vybuchne táborový vařič, načež ho odlítávající součásti poměrně ošklivě zraní na hlavě. Exploze samotná se pyrotechnikům povedla nádherně, že si to i hlavní kameraman Martin Duba pochvaloval. Nalíčit krvavé zranění Radka Zimy taky nebyl problém, ale posléze nejzábavnějším momentem celého tohoto obrazu se ukázalo být obhazování zbytku party, která postávala v době výbuchu v blízkosti inkriminovaného vařiče, těstovinami, které se právě v tu chvíli v kotlíku na explodujícím přístroji vařily. Několik členů štábu se s neskrývaným potěšením zhostilo krásného úkolu, kdy pro záběr kamery měli dotyčné herce obhodit plnou silou předem připravenými těstovinami italské výroby. Dalo se čekat, že záběr, ačkoliv pro režiséra Petra Nikolaeva vyšel hned napoprvé, se stal natolik vděčným rozptýlením zbytku štábu, že jej režisér i kameraman nechali s příslovečnou zdravou českou škodolibostí ještě několikrát opakovat. Mnozí z postižených herců ten den určitě jinak lahodné těstoviny nesčetněkrát prokleli a mohli být neskonale rádi, že v cateringu jim na oběd naservírovali jiné menu než „pastu italiane“.

Realizace seriálu je zpravidla také příležitostí ke vzniku řady důmyslných technických udělátek a nápadů. Zatímco hollywoodští kolegové mají na každou situaci při natáčení přichystány dostupné technické prostředky, čeští filmaři si často musí umět poradit sami v duchu přísloví, že Čech, ten se vždycky přizpůsobí. Podvodní boxy, nezbytné pro natáčení na vodě i pod vodní hladinou, se nakonec podařilo zakoupit, vyřešit ale bylo potřeba natáčení jízdy lodí na samotné řece. K tomuto účelu sestavili šikovní chlapci z oddělení stavby originální kamerový katamarán, kde spojili dvě lodě důmyslnou soustavou desek, a vyrobili tak velmi stabilní plavidlo, kde se kameraman nemusí bát ani odvážnějších švenků kamerou, aniž by přitom ztratil rovnováhu. Protože ani katamarán ale neunese mnoho osob a občas je nutné, aby se toto plavidlo pohybovalo i proti proudu, přišel na řadu ještě jeden zlepšovák ve formě elektromotoru poháněného autobaterií, který tak vydal za čtyři veslaře a umožnil vcelku tichou plavbu a hlavně pohodlné ovládání, které zastane klidně jeden dobrovolný kaskadér.

Při našich vzpomínkách nelze opomenout ani poetické chvilky. O jednu se postaraly drobné červené rybičky, které se staly záminkou pro vodáckého pána boha Melounka, v podání Arnošta Goldflama, k tomu, aby vysvobodil naši partu od dotírajících děvčátek, respektive jejich přehnaně uvědomělých rodičů, kteří i při táboření dbají o nezkaženou mravní výchovu svých ratolestí a nezdravě je motivují k tomu, aby jim hlásily veškeré náznaky společenského úpadku v jejich okolí. Morálku dvojice děvčátek vážně ohrozí Sumec s Kenym, kteří se po pozdním nalodění v důsledku zdržení vlakové dopravy jejich lodí na cílové nádraží vydávají na noční jízdu, během které jsou atakováni komáry, nechtěně se tak „udělají“, a aby nemuseli pokračovat dále v cestě v mokrých šatech, rozhodnou se už po setmění dojet do tábořiště, kde je čeká zbytek party, nazí. Netuší však, že na břehu po přistání narazí na dvě malé holčičky, které jsou jejich nahotou zaskočeny natolik, že se raději rozhodnou přivolat pomoc svých rodičů. Prekérní situace se sice po krátké honičce vyřeší, ale druhý den ráno, když už celá naše parta pohromadě odplouvá, holčičky dotyčné hříšníky znovu odhalí, ale zde už naštěstí jako zázrakem zasáhne starý říční veterán Melounek, který holčičkám věnuje rybičky v láhvi od okurek a nabídne jim, aby si je pustily do vody. Je pochopitelné, že ani při natáčení našeho seriálu nebude ublíženo žádnému zvířeti, proto i předem nachytané červené rybky, které byly pouštěny do vody, nedoznaly žádné újmy. Zkušený rybář Václav Rašilov, ale poté, co ryby dotočily svůj part před kamerou a byly všechny definitivně propuštěny do Lužnice, pouze smutně poznamenal, že je jen otázkou času, kdy je, podle Darwinovy evoluční teorie přírodního výběru, pozře v těchto vodách silnější živočišný druh. Jaké však bylo překvapení mnohých, když se po týdnu štáb vrátil do stejné zátočiny k dalšímu natáčení a v řece u břehů plavaly opět naše staré známé červené rybky. Inu, život je někdy, rozuměj často, nevypočitatelný.

červenec 2006

Teplotně jinak nadprůměrný měsíc začal na Lužnici vydatnými dešťovými přeháňkami, v jejichž důsledku se hladina řeky Lužnice opět nečekaně rozvodnila a zaplavila blízké přilehlé okolí včetně řady tábořišť, kde mělo natáčení seriálu Proč bychom se netopili pokračovat. Paradoxem horkých červencových dnů tedy bylo nucené přeskupování natáčecího plánu i lidských zdrojů kvůli rozvodněné Lužnici. Naštěstí po zbytek července se situace na vodě výrazně zklidnila a štáb s herci záhy pocítil zcela opačné starosti s nebývale parnými letními dny, které znovu vyprovokovaly aktivitu komárů. V této situaci nebylo výjimkou, že za den dokázal každý člen štábu i herci s přehledem vypotřebovat půllitrovou láhev spreje proti hmyzu. Tím se de facto repelenty staly nejpoužívanější rekvizitou na place i mimo něj. Počasí nicméně přesně nahrávalo většině natáčených scén předepsaných ve scénáři. K absurdní situaci došlo pouze jednou, když v jednom z realizovaných obrazů mělo náhle začít pršet. Než se ale poměrně obsáhlá scéna stačila nasnímat kamerami přesně do momentu, kdy se z nebe má spustit déšť, začalo skutečně pršet. Krátký, ale rozhodující liják vyhnal z placu všechny přítomné, ačkoliv od některých členů štábu zaznívaly zcela správné připomínky, že by bylo vhodné pokračovat v natáčení obrazu, který se už podle děje má odehrávat v reálných dešťových kapkách. Jenže intenzita lokální přeháňky většinu herců i štábu jednoznačně odradila a vynutila si tak chvilkovou pauzu. Za okamžik mraky odtáhly, vysvitlo opět sluníčko a natáčení rozdělaného obrazu mohlo pokračovat. Pochopitelně na řadu přišla situace, kdy se během akce našich protagonistů rozprší. Naštěstí produkce počítala se vším a na místě už byl připraven hasičský vůz, který v mžiku jemným kropením dotvořil atmosféru lehké letní dešťové přeháňky. Tak už to někdy u filmu holt chodí, že opravdový přírodní liják vypadá na obrazovce monitoru mnohdy ještě pořád hůř, než ten umělý – filmový.

srpen 2006

Stejně jako červenec nezačal ani měsíc následující na Lužnici v úplně letní konstelaci. Další vlna vydatných dešťových přeháněk přišla jistě mnohým po období tropických veder vhod, pro účastníky natáčení seriálu Proč bychom se netopili ale znamenala opět přesouvání v natáčecím plánu i v lokacích, z nichž se některé, hlavně vodácká tábořiště na břehu řeky Lužnice, ocitly znovu pod hladinou rozvodněné řeky. Hra na teplé slunečné léto, jak stojí psáno ve scénářích většiny dílů, dostala opět nádech lehce absurdního dramatu, když na řece ve vydatném dešti a při teplotách kolem 10 stupňů brázdí naše vodácká parta od jedné peřeje ke druhé, oděna jen do nezbytných plavek a s radostí a neskrývanou škodolibostí některých členů štábu se navíc někteří vodáci na svých lodích dokonce proti své vůli musí udělat. Některým, kterým by to šlo snadno, protože mají vratší lodě, je toto masochisticko-sadistické potěšení (záleží vždy na úhlu pohledu pozorovatele) odepřeno, ba přímo zakázáno, jako například Tereze Kostkové a Radku Zimovi, čili Lídě a Sumcovi. Jiní, jako třeba Jiří Ployhar, který od začátku natáčení dokazuje, že i přestože hraje postavu trochu nemotorného a komického Otouše, se zatím s vracáky a zabaláky na Lužnici pere úspěšně a ještě se proti své vůli neudělal, teď ale musí v rámci efektní podívané pro kameru a následně pro diváka obrátit do vln svou kánoi i s Katkou Janečkovou alias Maruškou. Nicméně i přes nepřízeň počasí vše funguje skvěle a herecká parta dokazuje, že po čtyřech měsících natáčení jim už voda přirostla nejen k srdci, ale i pádlům, protože na vodě už zvládají všelijaké nečekané situace a překážky s příchutí nebezpečí zdolávají povětšinou i bez kaskadérských dublérů. Opojení krásou vodáctví dokonce stále ještě všichni udržují při životě chuť i naději vypravit se v budoucnu ve stejné sestavě na Lužnici také soukromě a sjet si řeku konečně pořádně od začátku do konce bez přerušování v důsledku natáčení pouze jednotlivých vybraných úseků. Uvidíme, jestli jim tohle odhodlání a přesvědčení vydrží alespoň do příští sezóny.

Pátý díl s sebou v našem vodáckém seriálu Proč bychom se netopili nese řadu rozkošných příhod, jejichž ústřední zápletkou a následným katalyzátorem dalších humorných peripetií je vzpoura háčků, tedy ženské části party. Muže – kormidelníky v mnohém nakonec překvapí, ale pochopitelně tenhle souboj pohlaví má i svou malou, byť elegantně vymyšlenou pomstu. Ta je skryta v nápoji usmíření, který děvčata svým chlapcům připraví, aby se všichni na závěr udobřili. Hoši ale netuší, že místo lahodného moku bublá v kotlíku nad ohništěm projímadlo. Naštěstí ale každý háček svého kormidelníka diskrétně varuje, aby tekutinu nepil. Jenže během smírčího obřadu kotlík s mokem rychlého účinku ukořistí nepozorovaně malý mlsný chlapeček, který se mylně domnívá, že obsah nádoby tvoří lahodná šťávička. Jaké je ale jeho překvapení, když za ním vystartuje celá parta, aby ho vzápětí povalil na zem téměř brankářským zákrokem Křižák, který mu vyrazí kotlík z ruky a zachrání tak jeho trávení. Bohužel stane se tak přesně ve chvíli, co stihne chlapeček zakřičet o pomoc na svou maminku a před Křižákem válejícím se s chlapcem v náručí v jehličí vyvstane náhle nebezpečně zachmuřená ztepilá Amazonka krásné tváře, komiksových proporcí Schwarzeneggerovy družky a v ruce třímá sekeru. Požadavky na tuto vedlejší výraznou postavu předepisovaly především ženu, která bude o hlavu vyšší než představitel Křižáka – Lukáš Vaculík. Na casting pro tuto roli jsme nakonec kromě půvabných dívek z posiloven pozvali také, pro mnohé možná nečekaně, naši reprezentantku v plavání a několikanásobnou mistryni České republiky v bazénovém a dálkovém plavání, finalistku mistrovství světa, dvojnásobnou medailistku z Mistrovství Evropy a držitelku dvou evropských rekordů MASTERS – Yvettu Hlaváčovou. Sympatická sportovkyně sice prozatím žádnou zkušenost s hraním ve filmu či televizi neměla, ale nabídka jí přišla zajímavá a tak s chutí do ateliéru na zkoušku přijela. Už při osobním seznámení všechny přítomné, tedy i hereckého partnera Lukáše Vaculíka a režiséra Petra Nikolaeva, příjemně odzbrojila svou bezprostředností, dobrou náladou a chutí se s novou výzvou poprat. Svou šanci nakonec využila beze zbytku a dostala od režiséra důvěru a především životní příležitost objevit se poprvé před kamerami také jako herečka. Její účast na natáčení, i přes vzájemné odhodlání, ovšem nebyla do poslední chvíle ještě úplně jistá. Yvetta se totiž rozhodla, že právě na začátku srpna se pokusí přeplavat kanál La Manche v obou směrech. Nevhodné počasí nad mořem by tak mohlo posunout termín její plavby, což by zase ohrozilo natáčení na Lužnici, protože by mohlo dojít ke kolizi termínů. Naštěstí ale nakonec vše dobře dopadlo. V rámci pokusu o obousměrnou přeplavbu dne 5. srpna 2006 na cestě z Anglie do Francie Yvetta Hlaváčová vytvořila nový ženský světový rekord časem 7 hodin 25 minut 15 sekund!. Yvetta Hlaváčová tak jako první v české historii přeplavala kanál La Manche v nejlepším světovém čase. A už o pět dní později, přesně 10. srpna, byla v Soběslavi nedaleko vodáckého tábořiště na Lužnici, aby si odbyla svůj herecký seriálový debut. Její přítomnost všichni zúčastnění na place přivítali s nadšením, proběhly samozřejmě také gratulace k la manchskému výkonu. Nutno dodat, že Yvetta se role maminky malého chlapce, kterého se vykročí bránit před pronásledující partou a zejména opovážlivým Křižákem, jenž se po dítěti vrhne a strhne ho s sebou na zem i s ukořistěným kotlíkem a tekutinou kontaminovanou projímadlem, zhostila naprosto výtečně a s bravurou sobě vlastní proplula i nástrahami často zrádných hereckých klišé. Škoda jen, že její seriálový chlapeček – malý Péťa, svůj nejlepší výkon předvedl už v průběhu zkoušek, takže v momentě ostrého natáčení se již zdráhal další spolupráce a na režisérovi Petru Nikolaevovi si vynucoval pauzu na odpočinek. Naštěstí se ho pro danou scénu Lukáši Vaculíkovi podařilo přemluvit k ještě jedné kreaci a s mírnými donucovacími prostředky, avšak pochopitelně v mezích zákona, nakonec Péťa svůj výkon, ve kterém křičí a marně se snaží vysmeknout Křižákovi ze sevření, zahrál více než přesvědčivě. Dá se s klidem říci, že to jsou právě ony filmařsky nejvděčnější situace, kdy je neherec před kamerou mnohdy více autentický než profesionál snažící se o přirozený výraz. A platí to samozřejmě i o Yvettě Hlaváčové, které tímto držíme palce v její intenzivní přípravě na olympiádu v Pekingu v roce 2008, kde bude reprezentovat ČR.

září 2006

Přítulné vodácké tábořiště v Soběslavi se na přelomu srpna a září stalo ideálním místem pro natáčení scén „Vodáckého ráje“. Písečná pláž a především úžasná přírodní scenérie s širokým proudem plynoucí Lužnice na pozadí dotvořily ten nejúžasnější plenér ke kulisám divadelního představení o vodáckém nebi. Na konci prázdnin nejednoho z nás často překvapí, jak rychle se horké letní podvečery dokáží rozloučit a vystřídají je, sice měsíčním svitem jasné, zato však mrazivé noci. Naneštěstí početný kompars i přítomné herce naší vodácké party, stejně jako štáb, dokázali rozehřát svou přítomností a zejména pak hereckými výkony hlavní představitelé stylizovaného divadelního vystoupení Kudla a Volejník, respektive Vladimír Javorský a Petr Forman. Pozorní čtenáři knižní předlohy Zdeňka Šmída Proč bychom se netopili už jistě tuší, že i v našem televizním seriálovém zpracování nemohla scéna z říčního tábořiště, kde se odehrává půvabná amatérská divadelní deklamace o dvojici vodáků, kteří omylem zabloudí do vodáckého ráje, chybět. Nádhernou atmosféru vtipně napsaného divadelního kusu umocnily ještě naivně malované kulisy a výzdoba, která byla dílem našeho architekta Petra Pištěka a jeho dcery. Přítomní diváci oceňovali zejména bezbřehou fantazii a spontánnost dekorací, které byly žánrově ztvárněny na hranici dadaistického výtvarného pojetí, kde odvážné tvary a barvy jen dokazují radost z nápadu a výsledné realizace. Iluze byla o to dokonalejší, když se pracovníkům stavby navíc podařilo nakreslit obrovský interiér hospody na plátno podle předlohy – nákresu pana architekta, které sloužilo jako kulisa v jedné části představení, aby v něm štětcem dokonce zachytili i některé části vtipně rozmístěných rekvizit, které byly původně myšleny jako reálné předměty.

Průběh dvou nočních filmovacích sekvencí tak probíhal v ovzduší příjemné nálady a dobré zábavy, kterou si určitě vychutnají nakonec i televizní diváci. Drobnou vadou na jinak hladkém průběhu natáčení těchto obrazů zanechaly jen přítomné vodní kačeny, které z nějakého neznámého důvodu, pravděpodobně v touze se družit s naším štábem a očekávajíce tak odměnu v podobě házeného krmení za jejich „milou“ účast, spouštěly vždy ve chvílích důležitých pro zvukaře k nastolení absolutního ticha zcela nekontrolovatelný hlasitý povyk. Nutno jen dodat, že ani při natáčení těchto náročných nočních scén a i přes několik vypjatých situací s těmito opeřenci, nebylo nakonec žádnému zvířeti ublíženo.

Zajímavostí pro zvídavé je možná to, že na place během realizace divadelního vystoupení, kterého se v příběhu aktivně účastní také dvě naše vodácké dívky – Gábina a Dana, došlo k unikátnímu hereckému setkání po letech Markéty Frösslové s Petrem Formanem. Filmu chtiví a znalí diváci si jistě vzpomenou na snímek režiséra Jana Svěráka Akumulátor 1 (z roku 1993), kde tehdy Petr Forman vytvořil hlavní roli chcípáckého hrdiny (mimochodem jak příznačná a snad i symbolická postava pro polistopadovou českou kinematografii) Oldy, trpícího nemocí zvanou totální ztráta energie. Jeho malou dceru Aničku si tenkrát vůbec poprvé před kamerou zahrála právě Markéta Frösslová. Po třinácti letech ji sice Petr Forman okamžitě nerozpoznal, přece jenom od té doby Markéta poněkud vyrostla a zkrásněla do ladných ženských křivek, ale stačila malá kvízová otázka s decentní nápovědou a zanedlouho bylo objetí v duchu shledání ještě vřelejší.

V průběhu natáčení jsme se také přiučili některým věcem, které původně vypadají jako hračka, ale v momentě pravdy, kdy je třeba, aby vše fungovalo bezprostředně na povel, se z toho někdy stává až nečekaná výzva. Příkladem budiž právě natáčení scény, ve které má Lukáš Vaculík alias Křižák spálit své zlomené pádlo. Dřevěná konstrukce pádla by logicky měla vesele hořet a plápolat, jenže i několikeré pokusy o rozžehnutí plamenů na pádle postříkaném benzínem selhaly. Přítomná sekce rekvizitářů tak nakonec musela zvolit zcela revoluční způsob řešení, totiž rozebrat originální pochodně a látku napuštěnou smůlou přilepit z jedné strany pádla tak, aby po zapálení vytvořila tato skrumáž obvazů dokonalou představu pádla jako hořící pochodně. Naštěstí tak vytrvalému ohnivému zábalu pádlo po čase není schopné odolávat a samo se nakonec vznítí.

Je pravdou, že nejvíce obav měli naši herečtí protagonisté právě ze scén sjíždění rozvodněných jezů. Počasí nám sice paradoxně přálo minimem srážek, zato ve vodních tocích si začalo vybírat krutou daň podstavu jednotlivých hladin. První ze série větších jezů byl ostatně výzvou i pro naše kaskadéry. Původně to byli právě oni, kteří v celkových záběrech nahradili naši vodáckou partu při sjíždění šlajsny. Vody si užili snad víc než dost a bohužel i nedobrovolného koupání, protože ne všechny sjezdy se jim podařilo tzv. s lodí ustát. Důležité ale bylo, že natočené sekvence vypadaly úžasně nebezpečně a hlavně se nikomu nic vážného nestalo. Jenže pro blízké záběry bylo už potřeba pracovat s herci, tudíž kaskadéři maximálně zabezpečili celou dráhu šlajsny, aby minimalizovali rizika případného udělání se. Ironií osudu ovšem je fakt, že nakonec inkriminovaný vodní válec překonali bez převrácení lodě či újmy na zdraví všichni naši herečtí představitelé, a dokonce i v singl sjezdu po skončení filmování někteří odvážnější členové štábu. Tak už to někdy chodí, zatímco kaskadéři nasazují své holé životy a vrhají se do běsnících vln pod jezem, aby co nejvíce dokázali prodat nebezpečí ve snímaných záběrech, herci, po několika měsících praxe na lodích na vodě, si už definitivně vysloužili vodácké ostruhy zkušených kapitánů a háčků.

říjen 2006

Jedna z nejkrásnějších částí seriálového natáčení čekala bohužel jen na mužskou osádku naší vodácké party, a to paradoxně ne na vodě, ale na horách. Díky důmyslnému skloubení některých motivů z knižních předloh autora Vodáků Zdeňka Šmída nás vyprávění zavede i do Vysokých Tater. Právě zde se Bongo, Sumec, Otouš a Keny rozhodnou po letech zahálení a až příliš pohodlného rodinného přežívání znovu nastartovat svůj aktivní sportovní život. Vyhecují se k opravdu nebývalému výkonu, když totiž podstoupí výzvu zdolat pěšky vrchol Lomnického štítu, navzdory skutečnosti, že tady vede lanovka. O tom, že své síly nakonec ve výsledku stejně přecení, nechci příliš prozrazovat, protože v ději to má za následek docela pěknou a snad i překvapivou pointu, která by měla být nečekaným rozuzlením tatranského výletu. Jisté však bylo to, že vrchol Lomnického štítu se známou observatoři nelze točit nikde jinde, než právě na vrcholu této 2633 metrů vysoké, skalnaté, a jinak velmi obtížně přístupné hory. Výstup na ni bez doprovodu průvodce nebo člena horské služby se turistům ani horolezcům zásadně nedoporučuje. Pro nás ovšem bylo docela příhodným řešením k dopravě techniky na toto místo právě využití lanovky. Říjnový podzim ve Vysokých Tatrách, potažmo také Tatranské Lomnici, kde byl štáb s herci ubytován, lze milovníkům hor jednoznačně doporučit. Letní sezóna totiž hoteliérům skončila a než napadne dostatek sněhu pro zahájení zimních radovánek zejména pro lyžaře, zeje většina hotelů prázdnotou a na značených trasách je vzácným úkazem potkat vůbec nějakého turistu. Přitom počasí bývá, i podle rad místních, právě v tomto období jedno z nejstabilnějších a přívětivé jsou taky ještě mimosezónní ceny za ubytování. Při pohledu na následky nedávné větrné smršti, která postihla velkou část Tater, kdy většina vyvrácených stromů z polomů ještě ani nebyla odtažena, a na prázdné koliby v podvečer, může mít člověk občas pocity postapokalyptických stavů, ale fakt je ten, že všechny služby fungují a byl by hřích si nevychutnat krásu nejmenších velehor našich východních sousedů.

Jediné, s čím ale musíte vážně počítat, pokud se rozhodnete pro cestu lanovkou na Lomnický štít, je počasí. To nám sice přálo, jenže původní čtyřdenní natáčecí plán předpokládal, že natáčením na vrcholu začneme. V pondělí jsme ale od provozu lanovky dostali zprávu, že ještě nestačily proběhnout všechny opravné a bezpečnostní práce na zavěšené kabinkové lanovce směrem na Lomnický štít a hlavně nebyla dokončena povinná údržba sedačkové lanovky do Lomnického sedla, kde jsme měli natáčet jednu z fází výstupu. Zvolili jsme tedy variantu točení scén v Lomnici, abychom zbytečně neztratili den. V úterý bylo už od rána jasno a slunečno, vrchol Lomničáku jsme pozorovali s velkým očekáváním a nadějí, že dnes pořídíme jedny z nejkrásnějších záběrů vůbec i s průhledy na okolní vrcholky majestátních štítů. Obsluha lanovky naše nadšení ale brzy zchladila zprávou, že kvůli silnému větru se ani dnes nebudeme moci vydat lanovkou na vrchol. Nezbylo nám nic jiného, než opět operativně upravit natáčecí plán a vydat se do nedalekého lomu ztvárnit nebezpečný sestup našich mužů. Právě tady znova dostali příležitost předvést své umění kaskadéři. Jejich několikametrové pády do papírových beden budou patřit k úchvatným zážitkům celé dramatické sekvence návratu z vrcholu do hotelu. Svou odvahu ale prokázali rovněž herci, zejména Jiří Ployhar jako Otouš nemá právě z lezení po skalách ten nejlepší pocit. Nutno ovšem dodat, že právě jeho vlastní překonávání strachu z náročných horských překážek jen podpořilo autenticitu jeho hereckého výkonu. Potleskem jeho snahu ocenili už členové štábu, stejně jako naopak nasazení Radka Zimy, který lezení po skalách zbožňuje a sám se dobrovolně vrhal do náročného a členitého terénu skalní stěny cvičného lomu, kde jinak trénují právě členové tatranské horské služby svou práci v náročných podmínkách tatranských velehor. Byl to nakonec právě on, kdo měl následující den sehrát důležitou roli při snímání posledních metrů finálového výstupu na vrchol Lomničáku.

Ve středu bylo sice taky hezky, ale vrchol Lomnického štítu už před námi halily husté mraky. Lanovka však jezdila a vítr foukal v normě do 20 km/h, takže jsme po etapách začali vyjíždět. Nejprve kabinkovou lanovkou na Skalnaté pleso a pak dvanáctimístnou kabinovou lanovkou až na samotný vrchol. Mistrovským kouskem natáčení na Lomničáku se ovšem stalo rozhodnutí hlavního kameramana Martina Duby postavit na vrcholu, na poměrně omezeném prostoru mezi úzkým zábradlím, několikametrový kamerový jeřáb. Slovenská tříčlenná obsluha tohoto objemného zařízení dlouho nebyla přesvědčena o tom, že stavba vysunutého kamerového ramena je dobrý a vůbec reálný nápad v podmínkách, kde fouká silný nárazový vítr a navíc se neustále přehánějí mraky, které zakrývají viditelnost. Výzvu ale nakonec přijali a rozhodli se podstoupit své první natáčení v takovéto nadmořské výšce. S pomocí zbytku štábu jsme rychle přenesli potřebné součásti jeřábu od stanice lanovky na vyhlídku, poskládali je dohromady a rameno s kamerou nakonec pořádně zakotvili proti případným výchylům při větrných poryvech. Samotná herecká akce se pak stala z větší části výkonem právě pro kaskadéry. S jištěním tří členů horské služby se zafixovali v příkré strži pár desítek metrů za bezpečnostním zábradlím těsně pod výstupem na vyhlídku. Nutno dodat, že tudy se obvykle na vrchol ani neleze, ale pro dramatičnost natáčené scény si režisér Petr Nikolaev vybral právě tohle místo. Bylo jasné, že při efektních záběrech z kamerového jeřábu nesmíme u kaskadérů, převlečených v oblečení herců našich mužských postav, prozradit jejich tváře, aby divák zůstal v iluzi toho, že celý výstup absolvovali skuteční herci. Jenže při některých pohledech kamery bylo zřejmé, že minimálně prvnímu z kluků bude vidět do obličeje. Naštěstí tu byl právě Radek Zima, který horolezcování miluje, a tak dostal šanci si kaskadérský kousek ztvárnit sám. Zbytek herců potom nastoupil na plac až v momentě přelézání zábradlí a herecké akci simulující radost z dosažení vrcholu. I tak lze ale toto tatranské dobrodružství považovat za jeden z mimořádných filmařských kousků našeho dosavadního natáčení.

Na konec října jsme si schovali další překrásnou scénu vodácké svatby Sumce a Lídy. Obřad umístěný na břeh u soutoku Nežárky a Lužnice ve Veselí nad Lužnicí byl překrásně vybraným místem pro natáčení v podstatě davových scén svatebního veselí. Na samotné natáčení jsme dokonce jako odkaz pro zasvěcené přizvali hudební partu Jaroslava Samsona Lenka Hop Trop, která kdysi zhudebnila a nahrála CD Proč bychom se netopili s texty Zdeňka Šmída. Právě jejich píseň Vodácká holka na pravé vodácké svatbě nemohla chybět. Aby byla atmosféra ještě dokonalejší, pozvali jsme také samotného autora knih o naší vodácké partě Zdeňka Šmída. I pro něj jsme měli přichystanou roli, jenže přívětivé podzimní počasí se právě na konci října rozhodlo definitivně skončit. Po celé řadě slunečných dní nás bohužel postihla krutá dešťová sprcha, která ve spojení se silným větrem vážně poškodila nádherné svatební dekorace a kulisy. Navíc přechod z letního času na zimní nás v průběhu dne připravil o hodinu světla navíc, takže nakonec jsme stihli natočit pouze část scény z předávání dárku pro novomanžele a pak už jen noční sekvenci bodrého hodování u svatebního stolu v přírodě, pouze pod plachtou. Značná část obrazů se ale odehrává ve dne, a protože i teploty povážlivě poklesly na nulu, byli jsme z objektivních příčin nuceni přesunout tuto divácky vděčnou scénu až na příští rok.

Pro letošní rok 2006 tak končí 108denní maratón natáčení. Bylo to krásné, přežili jsme to ve zdraví a hlavně ve skvělé partě tvůrců i herců. Za výtečnou práci patří každému členu štábu obrovské poděkování. Ale co je na to všem nejpříjemnější, je vědomí toho, že tenhle příběh ještě zdaleka neskončil. Příští rok se sejdeme znovu, abychom vstoupili, navzdory pověrám, podruhé do stejné řeky a dokončili úspěšně pro vás, televizní diváky seriál o vodácích. Těšíme se nashledanou. Hodně štěstí a ahój!

červenec 2007

Po téměř roční pauze se mnozí konečně dočkali a naše vodácká parta se vrací s filmovým štábem opět na místo činu – k natáčení na Lužnici. Před námi jsou dva měsíce posledních týdnů nejen na řece, ale i v dalších lokacích jižních Čech. Dotáčení seriálu však hned na úvod provází mírné obavy většiny štábu, které se týkají zoufale nízkého stavu vody na českých řekách, Lužnici nevyjímaje. Řeku, která loni tekla proudem, byste na počátku letošního léta hledali marně. Už při odjezdu na plac svítila na všech vodoměrných ukazatelích sjízdnosti červená, jasný signál toho, že vodácká sezóna bude tyto prázdniny jen pro hodně odvážné dobrodruhy, kteří se nebojí s kánoí vyrazit do koryta řeky navzdory tomu, že většinu plavby budou nuceni absolvovat přetahováním, čili pěšky.

Druhým jemně stresujícím faktorem pak pro realizaci dotáček byla skutečnost související s přece jen nečekaným a překvapivým mateřstvím Terezy Kostkové. Za devět měsíců od posledního loňského natáčení totiž Tereza stihla nejen otěhotnět, ale také se o Vánocích vdát a těsně před vypuknutím kýženého filmování na konci června ještě úspěšně porodit syna Antonína. Obavy o její zdravotní stav i zdraví miminka jsou na místě, nemluvě o kondici, aby byla schopná tak záhy po šťastné události v jejím životě nastoupit co nejdříve zpátky do náročného procesu hraní před kamerou. Nelze zastírat, že produkce si s oddálením jejího nástupu na plac Vodáků užila své. Martýrium přesunů rovněž zkomplikovaly i pracovní závazky některých dalších nejmenovaných herců. A pak, že divadelní prázdniny jsou pro všechny členy souborů dovolená.

Naštěstí hodně dotáčených scén posledních dílů představuje kromě mužské části naší vodácké party převážně nové postavy, zejména tedy ty ženské. Klíčovým se totiž pro mužskou osádku stane v 8. díle setkání na vodě se skupinou svérázných mladých dívek, které si přezdívají Amazonky. Mexina, Mada, Gita a Viola v podání Báry Vyskočilové, Lucie Černíkové, Ireny Máchové a Hany Vágnerové naše chlapce zcela odzbrojí svým půvabem i bezprostředností, s jakou se jim vrhnou do lodí a posléze i do tábořiště a stanů. Mužové, jakoby tušili, že si nechtějí kazit vodu a tak své manželky a přítelkyně zanechali raději s dětmi a jejich starostmi doma, aby si jednak sami dokázali, že i po letech ještě natolik nezpohodlněli, aby mohli obrážet české řeky, ale také se přesvědčili, že v sobě stále mohou probudit ty správné vodácké i chlapské pudy.

Ne vždy se ale očekávání setká s realitou tak, jak by si člověk přál. Výmluvným příkladem této životní moudrosti budiž i historka z natáčení na louce v tábořišti u stanů, kde se podle scénáře schyluje mezi naší mužskou posádkou a Amazonkami k opravdu dlouhé noci, která slibuje mnohá dobrodružství, ale i nečekaná překvapení. Namlouvací rituály mezi samci a samičkami není potřeba jistě zevrubně popisovat. Chlapci se často snaží před dívkami vzbudit pozornost jak se dá. Mimořádný dojem má v této scéně na děvčata udělat také Bongo, který, jakožto ke všemu odhodlaný sportovec, s lehkostí a bravurou sobě vlastní pomáhá holkám vynášet lodi na břeh. Braňo Polák je naprosto přesně sžitý s touto postavou, proto ani režisér nebo někdo ze štábu nic nenamítal proti tomu, aby při ostentativním průchodu s dvěmi loďmi na ramenou provedl ještě silácké gesto a obě do výšky, jako skoro na pozdrav Amazonkám, zvednul, a v pohodě s takto vztyčenými pažemi je poté donesl ležérně k ostatním už zaparkovaným kánoím. Pouze jediný zkušený herecký bard Lukáš Vaculík ho varoval, aby se raději nepouštěl do žádných složitějších akcích v záběru, který se sice může podařit nasnímat napoprvé, ale jak zkušenost a Murphyho zákony praví – co lze natočit dobře jednou, to lze opakováním vylepšovat ještě mnohokrát. Při pohledu na vyposilované tělo Braňa byste jistě předpokládali, že tento prostocvik musí Braňa v podstatě tréninkově uspokojovat a těšit z dobrého pocitu předvést něco, čemu méně disponovaní jedinci mohou jen závidět. Podruhé jistě, napotřetí už si možná Braňo říkal, že vlastní herecká invence není vždy to nejdůležitější, čím by se měl zabývat, no a při čtvrtém jetí konečně nabyl definitivního přesvědčení, že tento nápad se zcela fatálně minul s jeho původně dobře myšlenou představou. S vysilujícím sebezapřením ale na sobě přemohl veškeré náznaky totálního vyčerpání s poponášením lodí nad hlavou a statečně dohrál scénu, která mu přinesla určitě hluboké životní ponaučení. Cestou zpátky z natáčení do Prahy pak v bolestech přemáhal trochu přetažený posilovací-zvedací grif obou paží. Nicméně nutno konstatovat, že výsledný záběr vypadá opravdu skvostně, byť se v něm Bongo nakonec mihne jen v druhém plánu na necelé dvě vteřiny. Tady vidíte, že nasazení některých zúčastněných je vskutku neuvěřitelné a škoda jen, že povětšinou bohužel i nedoceněné.

Další zaznamenání hodná situace čekala herce a štáb během natáčení na Harrachovce. Siláckých gest se totiž naši mužové-vodáci nevyvarovali ve snaze předvést své kvality před Amazonkami ani tentokrát. V rozestavěném jezu, který z hlediska dekorací a výpravy působil nadmíru přesvědčivě, především díky rozsáhlé konstrukci lešení z dřevěných latí, plně funkční sbíječce a bagru umístěného přímo uprostřed koryta řeky pod hranou jezu, se odehraje scéna jako stvořená pro katastrofický velkofilm. Sumec s Madou a Bongo s Mexinou se i přes varování ostříleného Křižáka ze břehu rozhodnou prokázat dívkám svoje odhodlání i nebojácnost a hrdinsky, byť slepě, se vrhnou do sjezdu rozestavěného jezu a průjezdu nebezpečným staveništěm. Tento obraz dal opět velkou příležitost kaskadérské partě Luďka Jelena, kteří vytvořili de facto většinu dělníků na jezu, aby mohli při následné kolizi s lodí našich vodáků prokázat své schopnosti a umění dramaticky poseskakovat z vysoké dřevěné konstrukce lešení, která se po projetí poslední vodácké dvojice kompletně zhroutí jako domeček z karet. Není třeba zdůrazňovat, že inkriminovaný záběr by bylo jen velmi obtížné opakovat, protože by se celá už roztočená scéna staveniště s majestátným lešením musela v případě neúspěchu od základu znova postavit. Záběr, který se pro jistotu jel na tři kamery, zaváněl příslibem skutečně parádní akce, kde je potřeba absolutní synchronizace všech účastníků, aby nedošlo jednak ke zranění, druhak, aby se vše navíc podařilo natočit tak, aby to ještě vypadalo zajímavě a dostatečně nebezpečně. Napětí na place by se v danou chvíli dalo krájet, všichni, i ti, kteří zrovna nebyli v záběru nebo za kamerou, s napětím přihlíželi, jak klapka dopadne. Absence sanitky však dávala tušit jistotu, se kterou tvůrci i tým kaskadérů počítal. Nikdo ovšem nepomyslel, že zatímco kaskadéři odskočí z hroutícího se monstra dřevěných latí do zdánlivě bezpečné mělčiny vody a připravených papírových krabic, budou muset ve stejném okamžiku proběhnout přímo těšně vedle bortícího se lešení také herci, konkrétně pak Keny, Otouš, Křižák, Gita a Viola. Jejich úprk se sice zpočátku nezdál problematický, protože měl probíhat po pevném obrubu jezu, záhy se ale ukázalo, že nikdo možná nepočítal, že konstrukce lešení bude zčásti padat právě i na betonové hrany jezu rovnou do cesty prchajícím postavám. Akce vypukla a v naprosto dokonalé souhře a pořadí se věci udály přesně tak, jak si scénář i představa režiséra a koordinátora kaskadérů žádala. Nutno tedy vyseknout obdivnou pochvalu všem, kteří se na tomto náročném záběru podíleli, ale zvláště pak kaskadérům Luďka Jelena, který pečlivě naplánoval scénu tak, že vše proběhlo bez jakéhokoliv zranění, a taky hercům na břehu, kteří moment zděšeného útěku před padající stavbou v tomto případě zřejmě ani nemuseli hrát. A pak, že herectví je zase taková dřina. Když jim vytvoříte podmínky, tak z nich nakonec stejně dostanete ten nejautentičtější výraz i výkon. 

Konec července poznamenalo částečně nevlídné, na léto přece jen poněkud netypicky deštivé, chladné a větrné počasí. Paradoxem této změny klimatu ovšem zůstával stále alarmující nedostatek vody nejen na Lužnici, ale v korytech všech českých řek vůbec. Po loňských dvojích záplavách to pro většinu štábu byla nemilá skutečnost, která dávala zabrat především při realizaci akčních jezových sekvencí, kde bylo potřeba natočit, jak se posádky při sjíždění šlajsen udělají a někteří vodáci dokonce topí. Při situaci, kde je však i pod splavem vody sotva po kolena, se už jedná o značnou výzvu směrem k tvůrčímu úsilí zamaskovat reálný nelichotivý stav na řece, která má již daleko k divoké, ale přesto se stává nebezpečnou v jiném smyslu. Vystupují z ní totiž do té doby jinak pod hladinou dobře zalité kameny, které značně komplikují její průjezd a zvyšují nebezpečí úrazu při vypadnutí z lodi. Své by o tom mohli vyprávět kaskadéři, kteří si bohužel „užili“ podstav na vlastní kůži, a to doslova. Cvaknutí ve šlajsně by pro ně za normálního průtoku bylo hračkou, tak ale riskovali vážná zranění a nakonec si taky několik nepěkných odřenin na rukou a kolenou. Naneštěstí na Lužnici není příliš mnoho regulovaných jezů, které by bylo možno spouštět na přání filmařů, takže jsme se museli spokojit s miniaturní propustí ve Veselí nad Lužnicí. Ještě ráno teklo přes hranu jezu dostatečné množství vody k tomu, aby si místní obyvatelé mohli užívat koupání pod spádem. Když jsme ale otevřeli stavidla regulačního průtoku malé vodní elektrárny, abychom mohli nasnímat průjezd a překocení lodí některých posádek v bouřících vlnách propustě, rázem jsme zcela odčerpali vodu ze zbytku jezu a tím předčasně ukončili letní osvěžování a koupačku domorodců.

Nicméně my Češi jsme už taková povaha, že se všem, zejména krajně nepříznivým, podmínkám stejně nakonec dokážeme přizpůsobit. Skvělým důkazem tuzemské vynalézavosti a ukázkou svébytného vlasteneckého rysu – kutilství, budiž hlavní kameraman Martin Duba. Ten se totiž rozhodl zachytit průjezd posádek šlajsnou kamerou v jízdě, což předpokládalo nadhled nad vodním korytem propustě a tudíž použití kamerové lanovky. Samotné zařízení od profesionální firmy by produkci jen na pronájmu stálo řádově stovky tisíc, nemluvě o jeho dopravě, času stráveném montáží, složitého kotvení a vyvažování. Pro Martina Dubu filmová technika zdaleka není jen pracovní nástroj, ale díky jeho zálibě v nejrůznějších filmařských „udělátkách“ především hobby, které ho zjevně naplňuje radostí při překonávání na první pohled nevyrobitelných součástí. Vybaven tímto nadšením neváhal během dlouhých zimních večerů trávit čas ve své domácí dílně, kde si doslova na koleně v přísně amatérských podmínkách vlastníma rukama vyrobil originální kamerovou lanovku. Pečlivost s jakou zařízení provedl svědčí o zkušenosti a zároveň nebývalém vizionářství. Proč platit drahé a těžkopádné modely, když jde funkční lanovku sestrojit z posvařované úchytné konstrukce na kameru, silonového lana, dvou napínacích kladek a elektronické dálkové ovládání nahradit dálkovým ovládáním mechanickým pomocí obyčejného rybářského prutu. Výsledek je plně funkční a nutno dodat, že záběry pořízené z této jízdy vypadají stejně efektně, jako kdyby byly sejmuty na profesionálních strojích. Výhodou malé přenosné kamerové lanovky je ale především její cenová dostupnost, skladnost a dokonalá mobilita. Soutěžní otázka pro pozorné diváky tak je na místě: poznáte v seriálu, kde se objevily a byly použity záběry z Martinovy přenosné kamerové lanovky? Správné odpovědi odměníme exkurzí do Dubovy kůlny, ve které právě pracuje na vlastní verzi odlehčeného kamerového jeřábu, který by se dal poskládat do kufříku a transportovat na motocyklu.

Zanícené pracovní tempo natáčení rozptýlila v závěru sedmého měsíce také návštěva ostravského štábu dokumentárního cyklu Vodácká putování. Spřízněný projekt je rovněž desetidílnou sérií, kterou provází olympionik, lékař a komunální politik Lukáš Pollert. V každém díle nám představí jednu z českých, vodácky nejvděčnějších, řek a zároveň také jednoho herce ze seriálu Proč bychom se netopili. V části o Lužnici ale dostali přednost spisovatel Zdeněk Šmíd, scenárista Miroslav Adamec a sám režisér Petr Nikolaev. Při této příležitosti jsem opět nemohl odolat a Zdeňkovi Šmídovi představil sličné herecké obsazení našich Amazonek a nechal autora knižních předloh znova tipovat, která dívka představuje jakou postavu. Konfrontace se skutečností zpravidla bývají kruté, nicméně dá se říci, že po roce natáčení si už Zdeněk na naše protagonisty zvyknul, a proto pro něj už nebylo tak problematické a bolestné přilnout k představě režiséra a scenáristy o vzhledu koketujících děvčat, která nalomí srdce našich mužů během jejich původně pouze pánské plavby na vodě. Trefil prakticky všechny a jen pro pobavení nám tak na okraj prozradil, že například původní předobrazem pro Madu, která v našem podání je vyzývavou obdařenou blondýnkou, byl vyloženě italský typ svůdné krásky typu Gina Lolobrigida. Nicméně zklamán určitě nebyl a s chutí pak ještě poseděl před monitorem, aby si dívky prohlédl detailněji v herecké akci.

Na place nás navštívil také televizní štáb pořadu Čétéčko, kterému se zdárně podařilo přenést do svého příspěvku o natáčení našeho vodáckého seriálu nebývale pohodovou atmosféru, kterou byste asi u jiných projektů hledali obtížně. Vrcholný kousek, který ale pocit vzájemné pospolitosti mezi herci a štábem trošičku nahlodal, na kameru svěřil Jirka Ployhar. Ten totiž zmínil už známý fakt, že po prvním roce natáčení, kdy se herci dobře poznali a skamarádili, pojali přesvědčení, že by rádi utužovali vzájemné přátelství na řece i mimo natáčení. Společně si tedy slíbili, že se domluví a vyrazí spolu na vodu sami – soukromě, bez kamer a bez štábu. Jak ovšem Jiří trochu pochybovačně poznamenal Lukáši Vaculíkovi – kdo jim pak ale dá lodě na vodu, kdo jim postaví stany, kdo jim uvaří a kdo jim usuší spacáky, vždyť to přeci nedokážou. Tak uvidíme, jestli na tu vodu skutečně vyplují.

Odradit je mohla hned taky návštěva několika dětí, se kterými je na několik dní spojilo točení scén, kdy naše mužská parta potká na řece skupinu školou povinných robátek, kteří do té doby panující vodáckou romantiku dokonale zruší. K zoufalství přivedou nejen naši chlapskou osádku, ale zejména jejich vedoucího instruktora vodáckého kurzu. Toho si v úsměvné roli vystřihl Ondřej Vetchý a vytvořil tak naprosto dokonalý protiklad ke své postavě neohroženého policisty Ládi, jehož ztvárnil v jiném seriálu, který rovněž režíroval Petr Nikolaev – Eden. Naopak vybraní dětští představitelé dokazovali, že hrát rozjařené puberťáky vůbec nemusejí.

srpen a září 2007

Poslední prázdninové týdny natáčení proběhly v podstatě v poklidné atmosféře, která pro nezasvěceného mohla spíše připomínat setkání starých dobrých přátel před kamerou, než stresující pracovní vypětí, tak běžné u podobných seriálových projektů. Optimistickou náladu nakonec místy kazil jen zoufalý nedostatek vody v Lužnici, se kterým se letos štáb i herci prali de facto od počátku prázdnin, a pak také neodvratně se blížící vědomí konce natáčení, po kterém se bohužel životní i pracovní cesty všech zúčastněných budou zase ubírat jinými, novými, ale už mimoběžnými směry.

Fenomén vodáctví by měl na obrazovkách České televize zažít znovu velkou renesanci nejen díky hranému seriálu Proč bychom se netopili, ale současně by jej měl posílit i paralelně vysílaný zbrusu nový cyklus nazvaný Vodácká putování s Lukášem Pollertem. Právě v této rovněž desetidílné sérii se objeví postupně i celá hlavní herecká parta z hraného seriálu. V každém díle se tak s naším olympionikem setká jeden z herců, aby společně představili divákům jednu z deseti vybraných vodácky nejvděčnějších řek v naší republice. Část natáčení Vodáckých putování se tak už vlastně plynule prolínala s realizací hraného seriálu. Zážitky jednotlivých herců z natáčení s olympijským vítězem v kanoistice z Barcelony a stříbrným medailistou ve vodním slalomu z Atlanty byly většinou tak silné, že se posléze na place Vodáků vžil zcela nový termín – „nepollertuj“. Tímto označením se začaly tlumit ambice někoho z herců, kdo po dvouletém točení na vodě chvilkově propadl falešné euforii z toho, že se stal dokonalým vodákem a chtěl ostatním své schopnosti za každou cenu dokazovat na divoké řece. Na takovéto frajerské řečičky o tom, co všechno se už naučil a že teď už vše dokáže a nic pro něj v lodi není problém, prostě stačilo jen odvětit: „Nepollertuj!“ a rázem byla vysoká ramena zase zpátky dole a nezdravě naběhlé sebevědomí se opět stabilizovalo a tepalo v normální hladině vodáka-amatéra. Pollertovi se totiž stejně jen těžko někdo vyrovná. Důležitější se však pro většinu z herců nakonec stejně stala skutečnost toho, že se mohli svézt v jedné lodi s naším nejúspěšnějším kanoistou. Průvodce po nejkrásnějších a vodácky nejlepších českých řekách tak bude mít kromě profesionála v roli moderátora také sympatický kompars v podání našich herců z vodáckého seriálu a nad to i řadu skvělých hostů – osobností spjatých s tuzemským vodáctvím.

Jelikož letošní léto opravdu vodákům příliš nepřálo, museli jsme nakonec po zralé úvaze plánované poslední dva zářijové dny natáčení seriálu přesunout z původních Stvořidel na Sázavě, kde byl hluboký podstav a řeka prakticky nesjízdná, na legendární, nicméně obrazově velmi vděčné, Čerťáky na Vltavě. Zde je možno průtok vody navíc regulovat upouštěním z Lipenské přehrady, takže akutní nedostatek splavné hladiny zde nehrozí. Nejdramatičtější sekvence na řece ze seriálu se podařilo i za výrazné pomoci kaskadérského týmu Luďka Jelena natočit bez úrazu a jistě krásným oceněním schopností našich herců bude to, že inkriminovaný úsek, který by se dal hodnotit jako WWIII, sjeli nakonec všichni celý pro kamery i bez zastoupení kaskadéry. Ti si nicméně užili taky, protože některé komplikovanější pasáže byly už přece jen velmi nebezpečné. Litovat nakonec může jen Jirka Ployhar, který si během celého natáčení seriálu dokázal jako jediný udržet čisté konto a ani jednou se dobrovolně neudělat (vymáchal se pouze tehdy, když mu to předepisoval scénář pro jeho postavu). Úplně poslední záběr nicméně pokřtil i dosud štěstím obdařeného Jiřího a spolu s ním i jeho háčka Zuzanu Kajnarovou. Nešťastnou náhodou se jim totiž v peřejích podařilo najet na kámen, který se pro jejich další plavbu stal osudný a nekompromisně je obrátil do vln. Ale co, tak je to alespoň spravedlivé stejně pro všechny.

140-ti denní natáčení je tedy u konce. Čeká nás ještě několik měsíců střihové a zvukové postprodukce a v roce 2009 se snad znovu uvidíme – tentokrát už přímo na vašich televizních obrazovkách. Tak proč bychom se netěšili...

Sledujte aktuality na našich webových stránkách seriálu na internetové adrese: www.ceskatelevize.cz/vodaci

Vaše dotazy, podněty a připomínky nám můžete zasílat na e-mail: vodaci@cekatelevize.cz