Rozhovor s režisérkou Janou Počtovou
Od uvedení vašeho posledního filmu Generace Singles uběhlo pět let. Na čem jste od té doby pracovala?
Dělala jsem svou běžnou dokumentární práci a také přemýšlela nad námětem filmu Nerodič. Konkrétně k tomuto filmu byla cesta o trochu delší. Zpětně toho ale vůbec nelituji, protože mi nešlo jen o to téma filmu teoreticky prozkoumat, ale také projít určitým osobním vývojem.
Navazuje v něčem Nerodič na Generaci Singles?
Určitě na něho navazuje tématicky. Ve svých filmech se totiž zajímám o mezilidské, partnerské nebo rodinné vztahy. Pozoruji totiž, že společnost prochází určitým vývojovým mezníkem. Zákonitě se tak projevují změny ve vztazích i v lidech samotných. Variant, jak žít s druhým člověkem, je dnes ale více, a mě zajímá, proč tyto změny nastaly, jak je lidi vnímají, co je donutilo žít právě takto, jak jsou schopni to zpracovat a do jaké míry je tento stav naopak frustruje nebo do jaké míry jim v životě pomáhá. Mé filmy jednoduše fungují jako reflexy doby.
Nakolik jsou daná témata filmů s vámi jako s jejich autorkou spjata?
Jsem typ režiséra, který se snaží točit filmy vždy o tom, s čím hluboce souzní. No a aktuálně řeším téma rodičovství. Je mi 35 let, jsem svobodná a vím, že už mám jen pár let, kdy budu schopná porodit děti. Řeším, jestli je vůbec chci mít a do jakých podmínek je správné je přivést. Takže se zabývám vlastně tématem, které řeší každý druhý člověk. Nebo spíše každá druhá žena.
Bylo těžké sehnat ideální protagonisty pro film?
Komplikované to bylo. Jedná se totiž o dvakrát tak intimnější téma, než jsem zpracovávala v předchozím filmu. V Nerodiči totiž postavy nemluví jen o sobě a o svém osobním stavu, popisují ale zároveň svůj partnerský a rodičovský život. A to už člověk musí slova mnohem více vážit a myslet při tom na své nejbližší okolí. Volit slova tak, aby neublížil a přitom byl otevřený. Je to složité balancování.
V průběhu natáčení jste narazila na různé typy rodin. Myslíte si, že v tomto směru existuje něco jako zaručený ideál?
Spíše jsem zjistila, že neexistuje nic, co by se dalo nazvat správné a špatné. Dnes už je podle mě bez problému možné a společností akceptovatelné, že vychovávají dítě například dvě lesbičky. Podstatné pro dítě není, v jakém rodinném vzorci vyrůstá, ale spíše jestli je milované. Láska je klíčem. Proto pokud v rodině přítomný tento princip, je už jedno v jakém složení dítě vyrůstá. Ale je to jen můj názor.
Snaží se vaše filmy celospolečenská témata jen prezentovat nebo klást lidem zrcadlo a hledat cestu, jak z toho všeho ven?
Nejsem si jista, zda díky svým filmům mohu dojít k nějakému výsledku nebo ponaučení.To vám může dát život, ale film jen velmi ojediněle. Ten má moc třeba jen rozvířit či upozornit na nějaké téma, což není málo. Každopádně k otázce samotné: Každý člověk funguje a přemýšlí jinak. Pro někoho může být například rozvod znamením doby a překoná ho celkem rychle, pro druhého zase naopak může rozvod znamenat šílenou ztrátu doprovázenou pocitem, že v životě selhal. Sama doba nedává jeden vzorec, podle kterého lze žít „správně“. Snažím se proto do filmu nedosazovat nějaké poslání, výsledek. Říkám jenom, že tak to tady je a takto my žijeme. A jestli žijeme správně, ukáže až doba. Touha po odpovědi je v mých filmech předem prohraný boj. Každý si z toho může vzít to, co se ho týká. Někoho tam bude zajímat příběh lesbiček, někoho kdo je singl matka či otec zase bude zajímat příběh single matky. Je to zkrátka zpráva o rodinném životě ve 21. století.
Máte pocit, že po dokončení Nerodiče budete mít téma ne/rodiny vyřešeno?
Nejde to říct tak jednoduše. Žití je totiž neustálý proces proměn a někdy nedohlédnete, co vás potká a kdo vám vstoupí do života a odkloní jej jiným směrem. Po dokončení předchozího filmu jsem neměla pocit, že bych věděla jak se jako singl žena chovat. Po Nerodiči si ale říkám, že budu možná vědět, jak se stát lepší matkou a parťákem pro své dítě. Což by bylo skvělé. I když, kdo ví.