Lajka

Co vás zaujalo na příběhu Lajky natolik, že jste se rozhodl se mu věnovat jak na divadle, tak i v loutkovém filmu?

Po loutkovém představení Kouzelný zvon, které jsme s výtvarníkem Martinem Velíškem a autorem písní Miroslavem Wanekem udělali pro Minor v roce 2000, se mluvilo o tom, že by měli zájem o další hru. Přemýšleli jsme s Martinem, co by nás bavilo. Shodli jsme se, že by to mělo být o zvířatech a vesmíru. Když v roce 2002 přišli herci z povodní zaplaveného Divadla v Dlouhé, že mají možnost udělat pro Divadlo Gong loutkové představení pro 2. stupeň základních škol a jestli bych jim ho zrežíroval, navrhl jsem jim právě tento námět. Vzniklo tak představení Lajka, Čchin a Gagarin. Skvělá příležitost, jak si tuto látku pro celovečerní animovaný film otestovat na přímé divácké odezvě, což je obrovský dar divadla. Ve filmu je to až ex-post, kdy už je hotovo a nedá se nic měnit. Divadlo je živý organismus, můžete reagovat na diváky a představení ještě vylepšovat, co funguje posílit, co nefunguje změnit.

Co ze zmiňovaného představení se dostalo do filmu LAJKA?

Do filmu se dostalo hlavní téma i většina příběhu. Gagarina jsem sice přejmenoval na Jurije Levobočkina, úplně zmizela jedna z hlavních postav první čínská kosmonautka orangutanka Čchin a naopak přibyl americký kosmonaut Neil Knokaut. Skrze postavu Čchin jsem si tak trochu dělal srandu z čínské kosmonautiky, ale za těch patnáct let od napsání hry se situace dost změnila a ze srandy by se stala propagace a to jsem opravdu nechtěl. Naopak jsem cítil, že Levobočkin potřebuje protihráče a následně spoluhráče, aby to zase nevyznělo jako jednostranná kritika Ruska, ale aby se film na padesátá a šedesátá léta díval z obou stran této nešťastné planety.

Jak vás toto téma vlastně napadlo?

Až při psaní divadelní hry. Vlastně mne to samo přivedlo k ústřední myšlence, kterou je vztah lidí a zvířat. Je naprosto fascinující jakým způsobem se člověk povýšil nade všechny živé tvory na Zemi, jak rozhoduje o jejich bytí či nebytí a jak bohorovně s nimi zachází i v tak ušlechtilém oboru jako je věda.

Jak dlouho vznikal scénář k filmu?

Původní verze vycházela ze zmiňované divadelní hry, pro film vznikal scénář v letech 2007–2009. Nicméně určité úpravy se ve scénáři dělali v průběhu celé výroby a v roce 2015 (před začátkem natáčení poslední půl hodiny filmu) pak přišla rozsáhlá změna celé poslední třetiny scénáře. Je to logické, když člověk dělá něco tak dlouho vyvíjí se i pohled tvůrce.

Příběh vzniku Lajky se píše již desátým rokem. Jak vznikaly loutky. Můžete popsat stručně proces?

Většina hlavních postav vznikala již během vývoje. V roce 2008 byl hotov první nástřel storyboardu. Na jeho základě jsem spolu s výtvarníkem Martinem Velíškem vytvořil výtvarné návrhy některých postav. Martin dělal záporné lidské postavy a já ty kladné zvířecí. Poté Ondřej Zika vyrobil mechanické kostry přesně dle technických nákresů našich výtvarných návrhů. Následně se skelety loutek doplnily do potřebného tvaru molitanem, vymodelovaly hlavy a finální loutka se buď okostýmovala nebo potáhla plyšem či jinou látkou. Mistrem na výrobu potahovaných loutek je Zdar Šorm, který pro nás určitou část zvířat také vyrobil.

Nakolik náročné jsou konstrukce loutek a jak jsou vlastně velké?

Některé loutky byly extrémně náročné, nejhorší byla asi postava nezmara Quirkrka. Ten má třeba mechanickou kostru s 66 klouby. Velikostní rozsah – tedy rozdíly mezi loutkami – jsou ve filmu také extrémní. Od 8 cm štěňat po 50 cm pérovníka červeného.

Co třeba vrtění ocasem, obličejová mimika, klouby. Vydržely loutky náročné natáčení nebo muselo být několik loutek na jednu postavu?

Lajka je hlavní postava a tudíž musela být schopná všech výrazových prostředků, které takový pes má. Takže vrtět neomezeně ocasem, natáčet uši, koulet očima, čenichat, pohybovat obočím i na čtyři díly dělenou tlamou a to vše samozřejmě mechanickou cestou pomocí kloubů kostry, jinak bychom s ní moc záběrů nenatočili. Jediná loutka Lajky odehrála drtivou většinu potřebných záběrů v celém celovečerním filmu. Existují reálné předlohy jednotlivých loutek nebo je to dílo vaší fantazie? Vizuální předlohou Lajky byl můj první pes. Quirkrk a ostatní tvorové planety Qem jsou samozřejmě daleko více dílem čisté mojí a Ferovy fantazie.

Kolik loutek celkem v Lajce hraje?

To není vůbec lehká otázka. Nejdřív jsem musel provést sčítání lidu a zvěře a dostal se k celkovému počtu 65 loutek.

Co to je stop motion animace?

Musí se jít okénko po okénku, chronologicky od prvního záběru. Animátorovi trvá cca jednu až dvě hodiny, aby vytvořil jednu vteřinu filmu. Dá se improvizovat a nemusí být vše úplně přesně podle plánu. Loutka svým způsobem na animátora promlouvá a on se jí může nechat vést. Tento proces je však závislý na projevu herce, který loutce propůjčuje hlas. Na rozdíl od postsynchronu v technice stop motion animace musejí nejprve přijít herci a postavy namluvit. Vše musí být dopředu – dialog, zpěv, atd… Až teprve pak se na to animuje.

Na Lajce jste spolupracoval s dalšími dvěma výtvarníky, proč?

První třetina je taková trochu ponurá, pozemská, vychází ze skutečnosti. Já ji chtěl trochu pitoreskně ošklivou a na to je opravdu nejlepší Martin Velíšek. Bylo mi ale jasné, že kdybych po něm chtěl, aby vytvořil i Lajku, moc sympaťačka by to nebyla. Tudíž jsem si ji musel navrhnout spolu s dalšími zvířaty sám. Když se pak zvířata dostanou na planetu Qem, měl být vzhled tohoto světa určitým protipólem Země. Barevný, veselý. Prostředí planety Qem tudíž zpracoval Fero Lipták. Výběrem výtvarníků jsem tak už dopředu řešil, aby vše působilo vizuálně správně a režijní záměr byl splněn.

Zmiňoval jste se před časem o výstavě spojené s Lajkou a katalogu/knize, která u této příležitosti vzniká. Mohl byste to trochu přiblížit?

Obrovské množství dekorací, rekvizit a loutek, které pro výrobu takovéhoto filmu vznikla, jsou vlastně velmi povedená výtvarná díla, u kterých by byl hřích je následně nevystavit. Mne těší, že nedaleko od místa, kde Lajka oněch deset let vznikala (Studio Zvon), budou vystavena. Souběžně s uvedením filmu Lajka do kin bude zahájena i výstava v krásném prostředí bývalých Jezuitských kolejí kutnohorské galerie GASK. Propojení vystavených reálných předmětů a imaginace filmu, v rámci které dojde k jejich oživění, je teprve kompletní prezentací naší mnohaleté práce. Výpravný katalog dokumentující jak výstavu, tak vznik celého filmu bude pak spolu se soundtrackem na CD a vlastním filmem na DVD a Blu-ray discích nedílnou a přetrvávající součástí tohoto projektu i po skončení výstavy a promítání v kinech.

Inspirovala vás třeba jiná díla o Lajce – například komiks Nicka Abadzise Lajka, kde také autor uvažuje nad etikou letů do vesmíru a Lajku nenechá zemřít? Nebo muzikál Laika: The Spacedog ansámblu English Touring Opera, kde také pracují s žánrem muzikálu a pracují zčásti s loutkami?

Před vznikem divadelní hry Lajka, Čchin a Gagarin nebylo žádné ze jmenovaných děl u nás známé, pokud tedy nevznikly až potom. Tenkrát jsem se spojil s naším předním publicistou v oboru kosmonautiky Pavlem Toufarem a čerpal od něj informace o prvopočátcích kosmonautiky a zvířatech v ní. V devadesátých letech se informace týkající se kosmonautiky z ruských archivů začaly teprve odtajňovat. Tudíž nikdo nevěděl, že pouliční oříšek Lajka (původně pojmenovaná Kudrjavka, kterou až ruská tisková agentura TASS přejmenovala na Lajku) – nedobrovolná první kosmonautka – po pár hodinách, ne-li minutách, zemřela na oběžné dráze na stres a přehřátí. Přitom tatáž tisková agentura ještě několik dní celý svět krmila smyšlenými informacemi o tom, jak si to tam Lajka báječně užívá, včetně zinscenovaného rozhovoru přímo s ní. Také se nemluvilo o tom, že ji na příkaz Chruščova „mít na oběžné dráze prvního živého tvora“ nacpali do toho jediného, co v té době měli zkonstruované, tedy do vykuchaného Sputniku bez možnosti návratu. Tato propagandistická pohádka oficiálně trvala od roku 1957 až do devadesátých let. Celá tato historická událost a propaganda kolem ní byla můj hlavní inspirační zdroj.

Jak moc jste studoval při psaní scénáře dobové materiály? Přece jenom, zčásti (přibližně z jedné třetiny) Lajka vychází z reálných situací…

O studiu odborných materiálů jsem se již zmínil, i o tom že dobové materiály byly jen propaganda a skutečnost totálně jiná. První půlhodina našeho filmu se opírá o skutečné události ze života fenky přejmenované na Lajku. Říkám, že z našeho sci-fi jsem většinu toho vědeckého vypotřeboval právě v té první půl hodině a zbylá hodina je už čirá fikce.

Znáte knihu Alana Weismana Svět bez nás? Jde o myšlenkový experiment: co by se stalo s planetou, kdyby z ní najednou zmizeli lidé? Podobně jako ve vaší Lajce se v knize považuje člověk za virus planety.

Přesto, že lidé v Lajce tvoří vesměs záporné postavy, nebo maximálně neutrální komparz, nejsem dogmatický, nemám to rád. Snažím se, aby to byla zábava a sranda, není to o životě bez lidí, ale o životě s lidmi, kteří by měli být součástí fauny bez nějakých privilegií a totální nadřazenosti. Všechny i záporné postavy v Lajce tak nejsou jednobarevné, ale mají i své sympatické rysy.

Mohl byste stručně shrnout jednotlivé fáze vzniku filmu (development, technologie, animace)?

Development byl zahájen v roce 2006, kdy jsem žádal o grant na scénář Český fond kinematografie a Fond Media na vývoj. Ten trval tři roky, během kterých vznikl obrázkový technický scénář, velká část výtvarných návrhů, byly vyrobeny loutky hlavních a i některých vedlejších postav a natočil se pilotní film. Potom jsme rok ladily technologie motion control a stereoskopie, abychom nad nimi měli plnou kontrolu a uměli je správně používat. Od roku 2011 pak začala vlastní výroba filmu, tedy všechny dekorace, rekvizity a loutky potřebné pro zhruba třetinu filmu, následně tuto část naanimovat a následně zpostprodukovat. Každá třetina tak zabrala zhruba dva roky. Celé to bylo třeba po těch letech sjednotit, udělat nějaké úpravy a kompaktně vše propojit.

Proč jste se rozhodl pro stereoskopii? Kvůli scénám ve vesmíru? Jak moc stereoskopie prodražila a prodloužila celý projekt?

Ano, bylo to zejména kvůli scénám ve stavu beztíže. Stereoskopie je pro žánr sci-fi zkrátka velmi vhodná. Takže, když to technologický vývoj umožňoval, byl by hřích to nepoužít. Nejpracnější je totiž vše vyrobit, postavit a naanimovat. Místo jednoho obrázku zaznamenat obrázky dvěma (když samozřejmě víte jak, a máte na to technické prostředky) je už jen malý detail a zdržení navíc. Nejpodstatnější na celé délce natáčení bylo paradoxně něco jiného, a to sice animace striktně po okně a lipsynchron. Samotného mě překvapilo, že posun od animace po dvou oknech a čistě gestické hry loutek při dialozích, budou tak výrazně pracnější a tudíž delší. Nakonec to spolu, i s určitým prodloužením procesu natáčení díky stereoskopii, byl zhruba trojnásobek vůči náročnosti natáčení mých předešlých filmů. Ten trojnásobek náročnosti vychází i pro obrazovou postprodukci, kde je to ale naopak hlavně kvůli stereoskopii.

V současné chvíli vám chybí finance na postprodukci snímku, proto se Lajka objevila na Kickstarteru. Co konkrétně je ještě před vámi a kolik peněz vám chybí k dokončení? Je premiéra filmu 3. 11. 2017 reálná?

Před námi je kompletní postprodukce poslední třetiny filmu a finalizace do celovečerní podoby s nějakými dotáčkami. I když dotáčky jsou sporný výraz, neboť se v tomto případě jedná konkrétně o CGI. Chybí nám část financí na některé postprodukční práce a přípravu velké výstavy, která je načasovaná spolu s premiérou na listopad letošního roku. Crowdfunding funguje tak, že když potřebujeme milión ještě nalít do projektu Lajka, musíme vybrat dva. Protože polovinu peněz bere provize Kickstarteru, tedy lidí, kteří kampaň pomohli vytvořit a obsluhovat, a nemalou část pak odměny pro přispěvatele. Peníze potřebujeme na to, abychom mohli být stejní maximalisté v obrazové postprodukci, jako jsme byli při natáčení a mohli udělat pro film nesmírně důležitou věc, kterou je anglický dabing. Ve stereoskopii totiž nejdou použít podtitulky, takže kromě československých diváků bych musel ten film prezentovat jen jako klasický monoskop. Takže dokončení filmu a termín premiéry bez těchto věcí ohrožen není, jen to může ovlivnit výslednou podobu filmu a možnosti jeho prezentace.

Můžete přiblížit, jak je celý projekt financován? Jde o koprodukční projekt? Plánujete i zahraniční distribuci?

Lajka je čistě český projekt. Vzhledem k určité části slovenských tvůrců podílejících se na projektu, jsem se snažil vytvořit česko-slovenskou koprodukci, ale ukázalo se to nad moje producentské síly. Nicméně k šedesátému výročí Lajčina letu film půjde do kin jak v Česku, tak na Slovensku. Projekt měl naštěstí velkou podporu Státního fondu kinematografie, bez které by asi nikdy nevznikl. Důležité také bylo, že koprodukční partneři vlastním technologickým vybavením a zázemím, které vložili do projektu jako své věcné plnění, pokryli všechny fáze výroby tohoto projektu, čímž se potřeba cash finančních prostředků snížila na minimum.

Jak moc se výsledný tvar liší od vaší původní představy před patnácti lety?

Musím přiznat, že s notnou dávkou potřebného štěstí a hlavně odhodláním všech, co se na tom projektu podíleli a podílejí, je výsledek lepší než bych měl odvahu si pomyslet před deseti lety. O mlžných představách z časů před patnácti lety, v době vzniku divadelního představení vůbec nemluvě. A to platí nejen o technické stránce, ale hlavně u provedení a obsahu.

Jak jste se vypořádával s celovečerní stopáží filmu – jde o vaši celovečerní premiéru… Na úskalí celovečerního projektu doplatilo nedávno už několik filmů, zejména pokud jde o scénář: například Malá z rybárny či Husiti. Co se vám na celovečerním formátu zdálo nejobtížnější?

Já jsem svým tvůrčím založením hlavně vypravěč příběhů a hledač zajímavých situací a vztahů. To mi přechod k celovečerní metráži dost usnadnilo. Pavel Koutský je gagman a mistr krátké metráže, pro něj to byl mnohem těžší přerod, stejně jako pro Honzu Baleje, který má svou tvorbu zase hodně postavenou na atmosféře. Mě přišlo nejobtížnější sehnat potřebné peníze a následně vyrobit tak velký projekt bez zázemí velkého studia (jako bylo Studio Jiřího Trnky).

Malá z rybárny měla ještě jedno úskalí: totiž nejasnou cílovou skupinu. Kampaň cílila na celou rodinu, přestože šlo spíš o téma pro dospělé. Jak to je s Lajkou a jejím zacílením?

Divadelní představení Lajka, Čchin a Gagarinmělo při svém zadání Divadlem Gong danou cílovou skupinu (tedy 2. stupeň ZŠ), což je k rodinnému filmu opravdu krůček. Tato cílová skupina vás totiž nutí myslet na to, že to sice jsou ještě děti, ale už chtějí být dospělí. U rodinného filmu musíte dílo stavět více vrstevnatě a dělat to tak, aby každá věková skupina měla zážitek odpovídající intelektuálním schopnostem, a o to jsem se celou dobu snažil. Z kontrolních projekcí to vypadá, že se nám to opravdu podařilo. Děti ani dospělí se rozhodně nenudili.

Ruská tematika provází většinu vaší tvorby – viz Pád, Maškin zabil Koškina, teď Lajka. Máte ke kultuře této země blízko?

Spíš mě fascinuje absurdita některých společenských a politických jevů tohoto národa, stejně jako fascinovala a byla inspiračním zdrojem samotných ruských spisovatelů, jako byl Daniil Charms nebo Michail Bulgakov a ani u nich nešlo o nějaký příliš pozitivní vztah.

Vycházíte z tradice loutkové animace Jiřího Trnky a Břetislava Pojara. Jak se podle vás dá dnes tato tradice dál posouvat? Je tou cestou právě nová technologie (viz stereoskopie v Lajce) nebo CGI (např. ve Sklárně)? Myslíte, že má česká loutková animace dnes ve světě šanci zaujmout?

Posun vidím třeba zrovna v animaci po okně a rychlejší střihové montáži, což si vynutilo rychlejší vnímání současných diváků a uspěchanost doby. Využití nových technologií je dáno vývojem. To dobré je zkrátka zapotřebí zachovat, ale nelze tu věc zakonzervovat a dál nevyvíjet. Nechceme skončit v muzeu. Překotný technologický vývoj v současné západní loutkové animaci mnohdy získává navrch nad příběhem, poselstvím, hravostí a radostí z imaginace vytvářené stále lidskýma rukama. Tady vidím možnost pro naši tvorbu – čím a jak opět zaujmout a prosadit se.

Jak si vysvětlujete, že tak tradiční věc jako loutková animace zažívá stále rozmach – viz. množství loutkových filmů ve světě i u nás v poslední době (Adam Elliot, Tim Burton, Aardmani, studio Laika, u nás Vánoční balada, Malý pán, Smrtelné historky, Malá z rybárny, První sníh, Až po uši v mechu)?

Rozmachem bych to přímo nenazval, ale je stále životaschopná. Navíc část českých filmů, které jste vyjmenovala, nejsou ani animované. Všechny ale mají společné jednu věc a tou je loutka. Ta fascinovala lidi od pravěku, svou stylizací, schopností být zástupným předmětem, který bylo možné jednoduše oživit a vyprávět příběhy a to jí zůstalo do teď. To zkrátka jedničky a nuly ve virtuálním prostředí nenahradí. Co vás na loutkové animaci láká? V čem je podle vás nenahraditelná? Loutková animace mě láká možností vytvářet jí vlastníma rukama, navíc posloupně s možností improvizace přímo na scéně během natáčení. Kreslená i počítačová animace se napřed naplánuje, vytvoří se klíčové fáze a ty se pak profázují. Stop motion animace, kam patří i loutková animace, tvoří zázrak oživení posloupně okénko po okénku teď a tady. Vznikají tak neplánované herecké nuance z momentální situace na scéně, kdy loutky samy promlouvají k animátorovi a nabízejí vlastní herecké možnosti. Jakási herecká improvizace v nereálném čase. Tento způsob animačního herectví je pro mne nenahraditelný. Na výsledku je dotek citlivé a nedokonalé lidské ruky znát, právě tou příjemnou tvořivou lidskostí.