V roce 1870 byly v Praze zbourány městské hradby a na Žižkově započal čilý stavební ruch (stejně jako v Libni či Karlíně). Začaly se zde ve velkém stavět byty pro dělníky, kteří do Prahy přicházeli za průmyslem. Spisovatel Vladimír Neff ve druhé reportáži hovoří právě o době, kdy začal Žižkov vznikat. Uvažovalo se o dvou koncepcích, jak by čtvrť měla vypadat. Jednu koncepci vytvořil jeho dědeček Jan Neff, který chtěl udělat z Žižkova krásné město, převážila však představa stavitele Karla Hartiga, prvního žižkovského starosty. Ten podle Neffa prosazoval myšlenku Žižkova jako chudinské předměstské čtvrti s levnými byty. Dle něj totiž „divoká kopčitost“ terénu neumožňovala pravidelnou a pěknou architektonickou koncepci.

V roce 1881 byl Žižkov povýšen na město. Na přelomu století měl už Žižkov téměř 60 000 obyvatel a stal se tak třetím největším městem v Čechách. V roce 1922 se stal Žižkov součástí velké Prahy a v roce 1930 hustota osídlení dosáhla rekordního čísla – 900 obyvatel na jeden hektar. Ve čtvrti se nacházely čtyřpodlažní pavlačové domy technicky i morálně zastaralé, které doplňovaly honosné domy podnikatelů. V sedmdesátých letech dvacátého století začalo vedení Prahy uvažovat o radikální přestavbě celého Žižkova. Cílem bylo na místě starých nevyhovujících domů do konce roku 1980 postavit nové domy odpovídající svým vybavením tehdejším moderním standardům. Staré činžovní pavlačové domy byly strženy a nahradily je nové domy z panelů. Několik tisíc lidí bylo přestěhováno do nových bytů v jiných čtvrtích, například na sídliště Jižní Město.