Po jantarové stezce

27. září roku 1998 se konal poslední odpich na vysoké peci č. 1. Všechny vítkovické pece vychladly a obrovský areál se stal kulturní památkou. Všichni se ptali, co dál? A tady je její příběh. Připravila Jana Chytilová

Pořad bylo možné přehrát do 31. 3. 2015.
Video není k dispozici.

Stejně jako v celé Evropě, také do života obyvatel českých zemí hluboce zasáhla v první polovině 19. století průmyslová revoluce, která zásadně změnila charakter obcí, jichž se dotkla. Z bezvýznamného feudálního městečka se Moravská Ostrava se svým okolím záhy přeměnila na moderní průmyslové velkoměsto. Rozhodující podíl na tom měla malá vesnička Vítkovice, kde vznikl železářský závod s nejdokonalejší výrobní technologií té doby. Souvisel s tím mimo jiné také projekt stavby železnice, která by spojila hlavní město rakouské monarchie Vídeň s nerostnými zdroji na severu země. A protože na tak velkou stavbu bylo zapotřebí velkého množství materiálu, zrodila se myšlenka vybudovat ve Vítkovicích moderní železářský závod. Autorem obou těchto projektů byl Franz Xaver Riepl, profesor vídeňské polytechniky. Pro svůj záměr získal Riepl bratra samotného císaře, olomouckého arcibiskupa Rudolfa Jana. Ten svým dekretem zakládá v roce 1828 ve Vítkovicích první pudlovací pec v Rakousku, která nese jeho jméno – Rudolfova huť. Tímto datem začíná dlouhá historie Vítkovických železáren, skutečný příběh hutnictví a strojírenství. Od roku 1843 jsou Vítkovice na dalších třicet let spojeny se jménem Rotschildů a jejich sláva a prosperita rapidně vzrůstá. Později spojují Rotschildové své síly s rodinou Gutmanů a společně zakládají jeden z největších průmyslových podniků Evropy – Vítkovické horní a hutní těžířstvo. Zlatá éra Vítkovic je však spojena především s tímto mužem – Paulem Kupelwieserem, který se v roce 1876 stává novým generálním ředitelem železáren. Nejenže Vítkovice povznesl mezi největší ocelářské giganty v Evropě, ale také jeho architektonický a sociální program byl unikátní.

Se vznikem Československa se majetkové vztahy sice nezměnily, ale na železárny těžce dopadla světová hospodářská krize. Nabírat dech začaly až od poloviny třicátých let, ale to už se pomalu blíží druhá světová válka. Ihned po okupaci Československa nacisty byla veškerá výroba zcela zaměřena na dodávky pro německou armádu. V srpnu 1944 byla pak Ostrava včetně Vítkovic postižena náletem amerických bombardérů, ale i tuto katastrofu železárny přežily.

Po válce dochází k rychlé obnově a zároveň ke znárodnění československého těžkého průmyslu. Po nástupu komunistů k moci jsou Vítkovické železárny přejmenovány na Vítkovické železárny Klementa Gottwalda a trh se orientuje především na země sovětského bloku. Probíhá rozsáhlá investiční výstavba a z Vítkovic se postupem doby stává největší strojírenský podnik v celé republice.

Po listopadu 1989 začíná nová éra celé naší společnosti, a stejně tak i Vítkovic. Potřeba železa se podstatně snížila, svou roli sehrály i ekologické důvody, a tak 27. září roku 1998 se konal poslední odpich na vysoké peci č. 1. Vítkovické pece vychladly a obrovský areál se stal kulturní památkou. Vyvstala otázka, co dál…

Více na portálu ČT24





Stopáž52 minut
Rok výroby 2012
 ST
ŽánrDokument