Režisér Robert Sedláček: Všichni, kdo v Bohémě selhávají, to dělají pro prospěch

Mohou – byt geniální – umělecké výkony ospravedlnit morální, etická a jiná selhání?

Nemohou a nesmějí. Jejich genialita přesto zůstává. Da Vinci sloužil moci jako prostitutka, fascinovalo ho průmyslové vraždění, zabíjecí stroje, umírající těla. A přece do umění a lidského snění vnesl svým dílem život. Nevyklenujme z toho ale jen umělce. Bohéma na některé jedince muže zapůsobit tak, že „ti umělci přece vždycky byli potvory“, ale vnímavější diváci pochopí, že to je metafora celé společnosti. V tomto smyslu je to asi nejlepší scénář, který jsem kdy mohl přivést k realizaci. Režíruji to optikou, s jakou jsem dělal film Rodina je základ státu – jde o východisko člověka, který selhal nikoli ze slabosti, ale protože z toho měl prospěch. Všichni, kdo v Bohémě selhávají, to dělají pro prospěch. Jenomže nikdo z nich není Gottwald nebo naopak Peroutka, jsou to jen malí Gottwaldové a Peroutkové. Každý jsme trochu Peroutka a trochu Gottwald a jde o to, co převáží, když přijde zatěžkávací zkouška.

V rámci natáčení jste řekl, že Burian byl z těch menších darebáku. Která z dalších postav Bohémy, podle Vás, svým uměleckým životem, svými výsledky alespoň trochu obhájila to, jak se zachovala v konfliktech, které přinesla doba?

Tereza Brdečková ve scénáři vložila Miloši Havlovi do úst vetu: „Ano, suďte mě, jednou budete stejně tvrdé souzeni, jako teď soudíte vy mě.“ Já to takto nemám, já jsem v té době nežil a jsem za to rád. Klíčové je uvědomit si ten luxus, že jsem se nenarodil do dilematu, že když něco někomu neřeknu, nebo řeknu, tak já, moje rodina či přátelé budou, nebo nebudou zastřeleni. Do toho se ani vcítit nedá, to se musí prožít. Těžko se k tomu dá vyjadřovat. Já nevím, jestli někdo z nich někoho udal, to je zahaleno tajemstvím. Mimochodem třeba u Miloše Havla mě až trochu štve, jak z Bohémy vychází jako velká postava, které bylo ublíženo. Ale on přitom taky ublížil spoustě lidí. Zatímco jiné poměřujeme poměrně ostře, Havel má dosti měkká měřítka. Možná by si zasloužil podrobnější a ostřejší portrét, než má v Bohémě. Vávra tam zase vychází jako někdo, kdo Havla potopil, protože chtěl vylézt nahoru, ale ono to tak úplně není. Nad Vávrou moc přemýšlím. On někde řekl větu, na kterou myslím, když mě někdo potopí nebo když naopak já uvažuji, že někoho hodím přes palubu: „Víte, člověk se musí naučit házet věci za hlavu.“ To je jeho citace z nějakého rozhovoru. Neznám více nihilistickou větu, než je tato. Z úst tvůrce, který se celý život snažil svou tvorbou ukázat, že člověk muže být lepší… a on řekne takovou větu. Asi aby zaplašil zlé myšlenky.

Vy své postavy moc nešetříte…

Já je respektuju, já s nimi žiju…

V Českém století jste svlékl Beneše…

Víte, proč jsem svlíkl Beneše? Protože to byl chlap, který vyhlásil mobilizaci, vrchní velitel armády, a on si ani neoblékl uniformu! Tak jsem ho svlíkl. A ukázal ho v nedbalkách. Jako děcko.

Klikněte pro větší obrázekSpíš mám na mysli, že nějakým detailem shodíte patos situace nebo postavy…

Ano, to ano, protože patos je tmářství. Jsou dva extrémy: bud musí jít všechno do pohody, nebo všechno do patosu a do slz. A já se snažím vyvarovat oběma těmto extrémům. Patos je hodnota totality a pohodářští zase totálního nihilismu. Ani jedno mi není vlastní.

Bylo těžké vyhnout se patosu, když zpracováváte témata, jaká řeší Bohéma?

Když Oldřichu Novému umřelo dítě, tak to se patosu nevyhnete, s tím nejde nic dělat. Patos k životu patří, ale hned se musíte sebrat. Musí se vám zastavit dech, ale pak se musíte znovu nadechnout. Pak teprve tvorba dává smysl. Ne, že vám někdo pořád strká hlavu pod vodu. Dobré drama musí nechat nadechovat. Protože – proč se dobrovolně dívat na bezvýchodnost? O ní všichni víme, že se nedá vyhrát a že skončí smrtí. Ale je třeba se předtím zasmát. Ta hrůza je složena i z mnoha komických okamžiků. A i o tom je Bohéma.

Za jakou hranici byste Vy sám, jako umělec, už nešel? Je možné tu hranici vůbec vidět a poznat ji?

To záleží na okamžiku, na tom, v jaké jste dějinné situaci. Dokážu si představit, že bych si rok po válce nechal dovézt německé trestance, aby hráli německé nacistické vojáky, jak se to po válce běžně dělalo. Já bych toho asi byl schopen taky. Ale uběhne deset let a pozvracíte se ze sebe. My jsme děti tohoto okamžiku. Ani teď, když se zpětně dívám na svou práci, bych od ničeho neuhnul. To je asi ta životní zkušenost. Nicméně mladý vůl se stane starým volem a šedivých blbu vidím kolem sebe mraky. Já zatím žiju v normální společnosti a do takového dilematu jsem se nedostal, protože společnost a poměry jsou zatím pořád takové, že v cestě za svou vizí nemusíme páchat zločiny ani se jich účastnit. V tom je naše doba vzácná. Krásné bezvětří. Takže hodnotíme ty, kteří tuhle svobodu neměli.

Čím to, že Češi tolik důvěřují hercům?

Proč Češi? Američani z Arnolda udělali guvernéra a to není ani charakterní herec. Přestaňme furt sami sebe vidět jako jediné bloudy na Zemi.

Klikněte pro větší obrázekTak obecně, proč lidé tolik důvěřují hercům?

Protože ti nejlepší mají obrovské charisma. Přitahují nás charismatičtí jedinci. Kolik lidí církve, ať už islámské, buddhistické, katolické, má takové charisma? Kolik politiků, generálů, autorit, za kterými lidé běží, má takové charizma jako ti nejlepší z herců? Jsme sociální tvorové a přitahují nás výjimečné osobnosti. Takové hledají všichni režiséři, chodí a dívají se po charismatu a je jim jedno, zda jsou to blázni.

O to vetší je pak možná to pobouření, když herec projeví svůj politický názor, který nekonvenuje s tím mým…

Proč umělec nemůže mít názor a projevit ho, když každá moc, počínaje totalitou a konce demokratickým kapitalismem, povolává nemilosrdně umělce na své barikády? Žádný druhý živý člověk tady není od toho, aby splňoval vaše představy, to je základní nedorozumění. Odložte narcismus a pak budete schopni přijmout i to, že vaše idoly chodí na záchod a jsou stejně slabí jako vy. Morálka je jen jedna pro všechny. Touha po ideálním živém člověku je největší blbost, jakou člověk muže mít v hlavě. A přitom to chceme – aby naše máma byla někdo jiný, moje milá něco jiného, herec, politik… A já se to svými filmy snažím naznačovat. Což neznamená, že nesnáším lidi. Já věřím v člověka, nikoho jiného nemám. Herci jsou právem vzýváni, protože mají charisma a umějí věci vyjádřit ve zkratce. A Bohéma je projekt o tom, že herci jsou lidi jako my, jenom mají jednu vadu – mají talent, kterým se vymykají. A všichni na to dojedou.

Většinu Vašich projektů spojuje mimo jiné specifický přístup k práci s herci. Jaké od Vás dostávají herci „zadání“? V čem spočívá Vaše metoda?

Mám to stejně v životě i v práci – teprve až si druhý přestane přede mnou na něco hrát, jsem připraven mu sloužit. Totéž vyžaduju po hercích. Nehrajte si na nic přede mnou a já vám dám zpětnou vazbu tak, abyste byli nejlepší, jak dokážete. Taky vyžaduju stoprocentní zvládnutí řemesla. Herectví, dělané poctivě, je neskutečná dřina. Herce, kteří tohle nemají a jenom se předvádějí, bud neobsazuju, nebo je cynicky zneužívám až na samou mez trapnosti. Nedělám herecké zkoušky, ale s těmi, na kterých mi záleží, se sejdu a jdeme spolu do hospody. Bud se ožereme, nebo jdeme jen na oběd, na kafe. Prohlídneme se. Já už jsem si těch lidí za svůj život prohlídl dost, třeba při těch dokumentech, co jsem dělal. Tak jako si teď povídám s Vámi, jsem mluvil s Gorbačovem nebo vařil perník s feťáky. Abych si je prohlídl.

Klikněte pro větší obrázekCo myslíte tím, že herce zneužíváte až na samou mez trapnosti?

Když zjistím, že se přes ten val nedostanu, že je tak dobře usazený v tom, co mu fungovalo mnoho let, tak buď už s ním vůbec nechci pracovat, nebo naopak řeknu – tak jo, tak dostaneš, co ti patří, a nechám ho exhibovat. Ty přehrávané výkony, ta gesta, to předvádění se… Je ještě velký kus, co tady herectví musí urazit, abychom se přiblížili Británii, ale třeba i Francouzům. Tady všichni hrají jak Italové, ale my nejsme Italové. Teď záměrně generalizuji, ale prostě jsou tady asi slabí režiséři. Hraní není předvádění se, to patří na zájezdová představení a operetní divadla, tam je to v pořádku. Ale jestli naše kinematografie má držet krok s tím, co se děje venku, tak to nestačí.

Takže chyba je na straně režisérů?

Ano, jednoznačně. Protože naši herci jsou co do kvality srovnatelní s těmi nejlepšími německými, dánskými. My máme obecně hodně společného se Seveřany. Ti herci to v sobě mají a já se to z nich snažím dostat. Připomenout jim, že herectví je taky kázeň, ne jenom bohémství. Že je to taky hrozná dřina a řeč těla. Silné herecké osobnosti tady jsou a ti herci vědí, že je mám rád, a proto na ně můžu být tvrdý.

Stalo se Vám někdy, že Vám herec začal hrát úplně špatně, a že jste musel začít znovu?

Dokonce jsem odešel z placu. Řekl jsem, že až si to pán „přepočítá“, tak se vrátím. To já zas tyhle věci umím. Nebo naopak vyhodím z placu celý štáb – řeknu, že je to recitační kroužek a ne herectví. Prosím vás, všichni pryč – zůstanu tady já a ti dva herci. A my začneme znovu. To je metoda, kterou používám.

Co velké ženské postavy? V Bohémě se objevuje Lili Krallová, která je „kompilátem“ několika předobrazů… Nezajímala Vás třeba Baarová, které bylo loni všude plno?

Baarová mi přijde nejméně zajímavá z těch hereček. Přečtěte si její paměti a paměti Mandlové, to je zatracený rozdíl. Mandlovou čtete jedním dechem, to je vášnivé. Jedny z nejlepších pamětí, jaké jsem četl. Má to obrovskou energii. Občas si protiřečí, ale i ve lhaní je upřímná. Baarová, to je sterilní psaní obalené chlastem se sebevzhlíživostí. Jinak prvorepublikový film táhli prostě chlapi. Byt třeba morálka jde v Bohémě přes ženské a nikoli přes chlapy. Přes Burianovu manželku, přes Lili Krallovou… Prvorepublikový film má sice heroiny, ale ne hrdinky. Zajímavé typy, jako je Chramostová, přijdou až po válce.

Rozhovory