Scenáristka Tereza Brdečková: Nikoho nesoudíme, to by bylo arogantní

Z čeho jste při psaní scénáře vycházela, jaká byla Vaše východiska?

O mnohoznačných osudech českých herců a filmařů za protektorátu a v padesátých letech jsem přemýšlela léta. Hodně historek znám také od otce či jeho kolegů z dětství a mládí. Je to fascinující materiál, a když mne producent Jan Štern oslovil, měla jsem většinu příběhů už nahozených. S tím rozdílem, že se jednalo o fiktivní postavy inspirované skutečností. Nakonec se rozhodlo, že skutečná jména mají padnout. Což znamenalo velkou odpovědnost vůči lidem, kteří jsou velkou součástí našich kulturních dějin. At už si o jejich postojích myslíme cokoliv, to, co zanechali, je hodno respektu. Můj otec v době zavřených vysokých škol pracoval v Lucerna filmu jako referent distribuce, podobně jako jeden z hrdinů, Arnošt. Čímž ovšem Arnoštova podobnost s panem Brdečkou končí. Otec, na rozdíl od Arnošta, nebyl ani v odboji, ani v KSČ, ani funkcionář. Šlo spíš o to, že příběh vypráví zkušený filmař, který byl u toho dění od začátku.

Jedním z témat Bohémy je konflikt mezi tím, zda sloužit, nebo riskovat. Ke které postavě cítíte největší pochopení? Kdo v těchto zkouškách obstál?

Otázka je, nakolik naši hrdinové měli na vybranou, protože ať se v těžké době rozhodli pro cokoliv, vždycky to znamenalo něco nebo někoho zradit. Jedna věc je, že herec má hrát, filmař točit, stejně jako doktor léčit. Naši hrdinové nebyli za války kolaboranty, ale někdy se ohýbali víc, než bylo nutné. Ovšem nesli odpovědnost i za jiné. Druhá věc je, zda to unese za určitých okolností jejich svědomí. A třetí věc je, jestli někomu ublížili. Podle mého názoru ublížili spíš sobě a mnohdy za to tvrdě zaplatili. Soudili je ti, kteří jim předtím tleskali. My nikoho nesoudíme, to by bylo arogantní. Za protektorátu rozhodně obstál na výbornou Oldřich Nový, bez diskuze. Chránil svou židovskou ženu a pomáhal, kde mohl.

Mohou – byt geniální – umělecké výkony ospravedlnit morální, etická a jiná selhání?

Nemohou. Jenže nám šlo o to, ukázat důvody, které k těm selháním vedly. Ty důvody mohou zaskočit každého z nás. Je velmi jednoduché zůstat čistý, když žijete ve svobodné společnosti, a stejně to každý nedokáže. V diktatuře je to skoro nemožné.

Držela jste si při psaní scénáře odstup? Jak těžké je nesoudit „své“ postavy? A oč těžší to je, pokud se jedná o populární osobnosti, které každý zná z černobílých idylických snímků?

Ten kontrast mezi filmovými limonádami z války a válečnou atmosférou, v níž vznikaly, je obludný. Bylo důležité postavy chápat, vžít se do jejich strachu i do jejich touhy hrát, filmovat, bavit, protože takoví lidé od filmu prostě jsou. Divák si musí udělat názor sám, o to nám šlo. Samozřejmě byli takoví, kteří šplhali po cizích zádech anebo ničili kolegy ve snaze vyniknout. Ale nebylo jich moc.

Klikněte pro větší obrázekČím to, že lidé tolik důvěřují hercům?

To je jednoznačně tradice z obrození. Herci, nositelé české řeči, byli zároveň nositeli národní identity. Diváci za války české filmy doslova hltali, herci byli jejich hrdinové. I později. Lidé se s herci ztotožňovali. Jan Werich, byť umlčený, nebo Kopeckého doktor Štrosmajer byli pro diváky asi důležitější než Husák. A proč ne?

Často, když umělec projeví svůj politický názor, stane se terčem kritiky. Jako by se očekávalo, že umělec, resp. herec, musí být apolitickou osobou. Je to podle Vás pokrytectví, nebo do nějaké míry legitimní požadavek?

Inu, třeba Václav Havel byl divadelník a právě v divadlech se začal Listopad 89. Herci, tak jak je u nás chápeme, se zřejmě stávají součástí politického prostředí, teprve když jde o všechno. Na což fatálně doplácejí některé naše postavy. Dnes není doba na to, aby herci sloužili politikum nebo politice. Možná také mají špatné zkušenosti.

Na filmových školách se například o Otakaru Vávrovi na začátku učí, že ho nelze chápat jako politicky angažovaného režiséra, ale jako režiséra, který chtěl zkrátka točit. Nakonec točil za každého režimu. Do jaké míry by měl být umělec angažovaný a do jaké míry se to dá vlastně ovlivnit?

Umělec má a musí být angažovaný, nemůže mu být jedno, co se děje. Vávra chtěl točit za každého režimu a to není politická angažovanost, ale vlastní sporné rozhodnutí. Jenže také je pravda, že po něm mnoho dobrého zůstalo. Také vychoval českou novou vlnu, jejíž členové na něj nikdy nedali dopustit. Těmi špatnými filmy také nakonec ublížil jen vlastní památce. Na rozdíl od jiných normalizačních režiséru, po nichž zbyly jen paskvily, zlá rozhodnutí a horkost, byl Vávra velká osobnost.

Vávra filmy točil a ze svého úspěchu těžil až do konce života. Spoustu prvorepublikových tvůrců, hercu a hereček ale stihl daleko horší osud. Co jim podle Vás nejvíce „setnulo hlavu“?

Na základě rozsáhlých rešerší si troufám tvrdit, že většinou bezmezná naivita a zároveň sebestřednost, která je bohužel součástí uměleckého talentu, ať už se nám to líbí, nebo ne.

Bohéma, tedy příběhy plné obdobných konfliktů českých herců a filmařů, by mohla pokračovat do období normalizace včetně tzv. Anticharty, nepřemýšlela jste o tom?

Přemýšlela. Materiál tam je úžasný… Rádi bychom psali pokračování, ale uvidíme….

Teď, když vidíte to, co jste napsala, zfilmováno a sehráno, vnímáte posun svého textu? O čem jste s režisérem vedli spory nebo diskutovali nejvíce?

Původní text byl řekneme „dobovější", více retro. Ale režisér měl modernější cítění. Některé dialogy a linie vypadly, ale to je normální. My jsme ale s Robertem Sedláčkem zásadní spory neměli, jen malá nedorozumění. A doufám, že to nebyla poslední spolupráce.

Rozhovory