Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný.
Video není k dispozici.

Od 1944 do dubna 1945 probíhala jedna z nejdelších a nejtvrdších bitev druhé 2. války mezi Spojenci a nacistickým Německem. V bitvě o Rýn hájil Hitlerův Wehrmacht poslední přírodní linii obrany. Chtěl způsobit Spojencům těžké ztráty, zlomit jejich odhodlání a rozbít spojenectví mezi Británií a Spojenými státy. Bitva o Rýn byla sérií dramatických bojových akcí celé války.

U Arnhemu a v Ardenách se obě strany snažily získat převahu překvapivým útokem. Hitlerovské Německo vypustilo nový typ dalekonosných zbraní, které měly terorizovat Británii a donutit ji k vyjednávání. Pro Spojence měl být postup k Rýnu posledním útokem, který přinese rychlý a vítězný konec války v Evropě. Wehrmacht však bojoval o každičký kilometr, a Spojencům tak trvalo sedm dlouhých měsíců, než zvítězili.

Předehra k bitvě

V červnu 1944 zahájili Spojenci operaci Overlord, očekávanou invazi do Německem okupované Francie. Do konce prvního dne se na pěti plážích vylodilo 150 tisíc vojáků. O dva měsíce později vrcholila v italských a afrických přístavech také příprava invaze z jihu. Hlavní francouzská a americká vylodění operace Dragoon proběhla mezi Cannes a Cavalaire. Oblast byla Němci slabě bráněna a postup byl rychlý. Už 12. září měli Spojenci pevnou frontovou linii napříč Francií podél německých hranic. Od osvobození Paříže pokračovaly spojenecké předvoje v postupu směrem k Německu. Britská 2. armáda překročila francouzskou hranici s Belgií a 3. září osvobodila Brusel. Britové byli pouhých 160 km od Porúří, srdce německého průmyslu, a Američané 112 km od řeky Rýnu. Rychlý postup Spojenců však působil vážné zásobovací problémy. Každá tuna paliva a munice se musela dovážet stovky kilometrů z místa vylodění a jediný provozuschopný přístav, Cherbourg, byl až v Normandii. I když Němci ustupovali, ještě zdaleka se nevzdávali. Čím víc se boje blížily k hranici Říše, tím byli stále odhodlanější.

Plán útoku

Spojenecké plány závěrečného útoku na Německo byly vypracovány před začátkem vylodění v Normandii. Vysocí armádní velitelé, usilující o vítězství s co nejmenšími ztrátami na životech, se domnívali, že Berlín nemá žádný vojenský význam, který by opodstatnil 200kilometrový postup dále na východ. Spojenci doufali, že obsazení nebo zničení průmyslového Porúří samo o sobě zabrání Němcům v dalších bojích a válka tak před koncem roku 1944 skončí.

Klikněte pro větší obrázekNa cestě do Porúří čekala Spojence řada přírodních překážek. Největší z nich byl Rýn, symbolická hranice Říše. Spojenečtí velitelé byli přesvědčeni, že pouhé její překročení způsobí naprostý rozklad německé morálky. Předsunuté jednotky postupovaly více než 120 km denně, mnohem rychlejší, než vojenští plánovači předpokládali. Zásobovací linie proto byly přetížené. Několik generálů proto vytvořilo alternativní plán postupu do Německa, lépe využívající materiální zdroje Spojenců a udržující iniciativu v boji proti ustupujícím německým armádám.

Původní plán vpádu do Německa počítal se třemi skupinami armád Američanů, Britů, Svobodných Francouzů a Kanaďanů, rozložených souvisle podél německé hranice, zatímco nové návrhy požadovaly místo postupu na široké frontě pouze jeden průlom na úzké frontě do srdce Říše. Postup na široké frontě vyžadoval mnoho týdnů přípravy, aby se vyčerpané armády zotavily a doplnily zásoby. Měl však výhodu jistého výsledku. Průlom na úzké frontě, ač měl mnohem méně předvídatelný výsledek, mohl být zahájen okamžitě. Takový průlom na úzké frontě, který by rychle ukončil válku, byl velmi lákavý návrh. Politické důvody však převážily. Bylo rozhodnuto držet se původní strategie postupu na široké frontě a kompletně dozásobit armády před konečným útokem.

Plán obrany

Hitler a nejvyšší důstojníci Wehrmachtu dobře věděli, že jedinou možnou nadějí, jak se Říše může vyhnout porážce, je oslabit a rozbít spojenectví jejích nepřátel. Němci toho chtěli dosáhnout kombinací mohutných protiútoků, nových smrtících zbraní a systémů obranných opevnění. Aby ještě více demoralizovali americké jednotky, německá tajná služba využívala chytře cílenou propagandu. Letáky a rozhlasové vysílání bez ustání americkým vojákům sdělovaly, že zatímco oni bojují, Britové odpočívají v klidných zónách a zachraňují si své vlastní životy na úkor Američanů. A pokud se Spojencům podaří proniknout až k hranicím Německa, narazí na mohutné obranné opevnění.

Ještě před začátkem války začala Třetí říše budovat Siegfriedovu linii. Byl to systém opevnění táhnoucí se podél celé německé hranice s Francií. Linie byla 5 km hluboká a tvořily ji pěchotní bunkry, protitankové zátarasy a miny. Protože ale Němci počítali s tím, že zastaví Spojence na pobřeží, postupně val chátral. Jeho čas přišel na podzim 1944, kdy byl urychleně opraven a posílen. Většinu posil sice tvořili mladíci a starci, byli však neobyčejně dobře vyzbrojeni.

Porúří, srdce německého průmyslu, leželo necelých 80 km od hranic Říše. Spojenci před útokem na Porúří museli překročit několik přírodních překážek. Jednou z největších byla řeka Roer, na sedmi místech přehrazená, přičemž největší přehrada Schwammenauel byla vysoká 60 metrů. Němečtí ženisté mohli tyto přehrady kdykoli otevřít a vytvořit z řeky nepřekročitelnou překážku. 40 km východně pak leží řeka Rýn. Všechny mosty na Rýnu byly podminované a připravené k odpálení, až se Spojenci přiblíží, čímž by byli donuceni k mnohem nebezpečnějšímu přechodu řeky. Na pontonové mosty stavěné nepřáteli by navíc zamířily motorové čluny naložené trhavinou, jejichž posádka by na poslední chvíli vyskočila a loď by pokračovala ke svému cíli. A pokud by už němečtí vojáci byli přeci jen donuceni k ústupu, měli za sebou vše zničit.

Síly protivníků

Spojenci

Postup Spojenců od června do září 1944 byl mnohem rychlejší, než sami očekávali. Nyní je však ohrožovaly příliš dlouhé zásobovací linie. Každá pěší divize potřebovala denně 20 tisíc tun materiálu, který se stále dovážel až z Normandie. Na zajištění dodávek potřebného paliva a munice pro spojenecké předvoje se vynakládalo veškeré úsilí. V rámci tzv. operace Pluto bylo na dno moře položeno 112 km dlouhé potrubí spojující Británii s Francií. Jakmile byl Pluto funkční, byl prodlužován přes celou Francii až k frontovým jednotkám. Během příprav na vylodění v den D shodilo letectvo Spojených států a Británie tisíce tun trhavin na silnice, železnice a komunikační sítě Wehrmachtu. Když byly pozemní síly na francouzské půdě dobře zajištěné, mohly se bombardéry vrátit k původnímu úkolu: ničit německý průmysl. Nejvyšší velitelé byli přesvědčeni, že zničení průmyslového Porúří by způsobilo naprosté zhroucení Německa, bez nutnosti jeho obsazení. Francie byla postupně osvobozována a aktivita spojeneckého letectva se přesouvala k německým hranicím.

Počátkem září 1944 bylo ve Francii přes dva miliony spojeneckých vojáků, 4 americké armády a 3 další, složené hlavně z Britů, Kanaďanů a Francouzů. Od vylodění v Normandii Spojenci utrpěli ztráty čítající téměř čtvrt milionu mrtvých, zraněných a nezvěstných. Pro většinu spojeneckých vojáků byl boj v Normandii první vojenskou akcí. Jejich bojový výcvik v měsících před vyloděním byl tvrdý a náročný. Byli také velmi dobře vyzbrojeni, většinou americkými zbraněmi. Během osvobozování Francie dostával každý spojenecký voják dvakrát více proviantu a munice než jeho německý protivník. V následujících 3 měsících Spojenci postoupili o 480 km. Všichni pevně věřili, že by válka mohla do konce roku skončit, jenže někdy se tento optimismus měnil až v lhostejnost. Mnohým spojeneckým vojákům se Němci zdáli jasně poraženi, a tak se jim příliš nechtělo nasazovat život, když už byla válka téměř vyhrána. Během bitvy o Rýn této slabosti Wehrmacht plně využil.

Wermacht

Klikněte pro větší obrázekNa svém vrcholu měla německá armáda v poli až 224 kompletních divizí. Pět a půl let neustálých bojů se však na bojových schopnostech Wehrmachtu podepsalo. V září 1944 z nich zbývaly už jen části původních formací. Od vylodění Spojenců v Normandii ztratil Wehrmacht v západní Evropě více než 2000 obrněných vozidel, komunikační sítě německé armády byly také těžce zasaženy spojeneckým letectvem a její zásoby se značně snížily. Zbylé jednotky Wehrmachtu se přesouvaly, nebo dokonce už přesunuly zpět do Německa. To znamenalo, že byly blíž k hlavnímu štábu, což zlepšilo jejich koordinaci, a měly kratší zásobovací linie, umožňující rychlejší nasazení náhradníků a záloh. Německá výroba obrněných vozidel a letadel byla vážně narušena strategickým bombardováním Spojenců. Když však v první polovině roku 1944 přešli Spojenci od strategického bombardování k útokům na francouzské přepravní a komunikační cíle, německý průmysl se rychle vzpamatoval. Od června 1944 však výroba opět poklesla. Francouzské továrny a suroviny padly do rukou postupujícím Spojencům a spojenecké letectvo obnovilo bombardování německého průmyslu. Vše ještě zhoršilo nacistické velení, které vybavilo čerstvé posily tím nejlepším, zatímco hladovějící divize veteránů zanedbávalo. V první polovině roku 1944 ztratila Luftwaffe nadvládu nad vzdušným prostorem. V den D uskutečnila pouhých 250 vzletů, ve srovnání se 14 tisíci vzlety Spojenců. Ačkoli Luftwaffe disponovala moderními letadly, v průběhu dalších měsíců vedla už jen opotřebovací boj.

Za tři měsíce bojů ode dne D utrpěla německá armáda ztráty čítající více než 600 tisíc zabitých, zraněných nebo zajatých. Velitelé naléhavě žádali generální štáb o více mužů a vybavení, ale Německu zbývaly už jen velmi malé rezervy. Místa štábních důstojníků Wehrmachtu a Luftwaffe, kteří byli posláni na frontu, zaujaly ženy. Do uniforem byli oblečeni starci, chlapci, tovární dělníci, dobrovolníci z východní Evropy a dokonce lehce zranění. Ačkoli většina zbývajících německých vojáků byla špatně vycvičena a neměla zkušenosti, v ustupujících jednotkách byly skupiny ostřílených veteránů Wehrmachtu a Waffen SS. Velitelé, kteří přežili, patřili k nejzkušenějším a takticky nejobratnějším. Nejtvrdší jádro Wehrmachtu a SS prokázalo svoje schopnosti při hledání slabých míst Spojenců a v nečekaných zuřivých protiútocích.

Předvečer bitvy

Po osvobození Bruselu 3. září 1944 vyrazila britská armáda ihned k Antverpám, druhému největšímu přístavu v Evropě. Jeho dobytí bylo klíčové. Spojenci museli shromáždit obrovské množství zásob, potřebných k obsazení Německa. Britská 11. tanková divize osvobodila Antverpy 4. září, Němci však drželi několik ostrovů v ústí řeky Šeldy poblíž města. Dokud nebyla německá opevnění zničena, Spojenci nemohli řeku využívat a přístav zůstal uzavřen. Druhý týden v září, když se stále zdálo, že Antverpy nebudou brzy zprovozněny, přišli Britové s důmyslným plánem neprodleně překročit řeku Rýn. Aby předešli americkým protestům, předložili modifikovanou verzi svého původního plánu, kompromis, který nespotřeboval všechny dostupné zásoby. Dostal krycí název Market Garden a mohl být zahájen bez rozsáhlé a časově náročné logistické přípravy. A nejen to, Market Garden počítal s obchvatem německé Siegfriedovy linie. 10. září 1944 dal Eisenhower operaci Market Garden zelenou. Generál Montgomery měl jen 7 dní na to, aby dokončil přípravu největší výsadkové operace v dějinách.

Originální názevBattlefield SSN 2 / Battle of the Rhine - Part 1
Stopáž58 minut
Rok výroby 1996
 )D( ST 4:3
ŽánrDokument