Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný.
Video není k dispozici.

V září 1940 vyrazila italská vojska z Libye proti Britům v Egyptě. Mussolini se, jako už několikrát před tím, přepočítal ve svých možnostech, a koncem roku jeho vojska hnali Angličané zpět na východ. Musel pomoci Hitler, který na záchranu svého spojence vyslal Afrika-Korps pod vedením E. Rommela. Karta se obrátila, síly Osy se úspěšně vydaly na západ. Koncem roku 1941 a v první polovině roku následujícího byla situace Britů v Egyptě dosti prekérní. Obrat přišel 23. října 1942 mohutným útokem u El Alameinu. Tento nápor Italové a Němci nevydrželi. Navíc se 8. listopadu vylodily anglo-americké jednotky v Maroku a Alžírsku. Odtud se snažily proniknout do Tuniska. V květnu 1943, po půl roce krvavých bojů na severovýchodě a na jihu Tuniska, válka v Africe skončila. Čtvrt milionu vojáků Osy se ocitlo ve spojeneckém zajetí. Na řadě byla Itálie.

Předehra

Počáteční porážky, které Italové utrpěli při střetech s Brity v Egyptě, přiměly Hitlera posílit svého spojence dvěma německými divizemi pod velením generála Erwina Rommela. V únoru 1941 se jednotky Afrikakorps – německého expedičního sboru v Africe – začaly vyloďovat v libyjském Tripolisu. Měsíc nato podnikl Rommel rychlý výpad na východ Kyrenaiky. Britové podle předpokladu začali ustupovat, až je Rommel v půlce dubna dostihl v přístavu Tobruk, který ze tří stran oblehl. Britové však odolávali 7 měsíců, zejména díky zásobování po moři.

Klikněte pro větší obrázekV listopadu 1941 prolomili Britové podpůrným útokem, vedeným od egyptských hranic, německou linii a vytlačili jednotky Osy z Kyrenaiky. Klid zbraní však dlouho nevydržel. Rommelovo obléhání Tobruku vyčerpávalo již tak přetížené zásobovací linie. Ty se po ústupu zkrátily, čímž odpadla řada logistických potíží. Veškerý materiál se nicméně stále musel dopravovat po moři a poté byl převážen pouští na frontu. Čím hlouběji jeden z protivníků postoupil, tím komplikovaněji musel řešit zásobování, oproti tomu ustupující strana mohla doplňovat materiál rychleji a následně pružněji reagovat. Jakmile se Němcům v lednu 1942 podařilo posílit své vyčerpané divize, využili příležitosti k rychlému protiútoku. Stejně jako o 9 měsíců dříve tím Brity naprosto zaskočili. Z pozic, které předchozí podzim s takovou námahou dobyli, se museli opět stáhnout. Od počátku února až do konce května 1942 se odehrávaly zuřivé a často nekoordinovaná série potyček mezi mobilními formacemi obou protivníků, které se přelévaly po celém bojišti. V polovině června, po třech týdnech úporných bojů, nakonec Němci spojeneckou obranu prolomili a vyrazili opět k Tobruku a k pobřeží.

Druhé obléhání Tobruku trvalo pouze několik dní. Početná posádka doplácela na zanedbanost obranných pozic, které byly mnohde rozebrány a převezeny ke Gazale. 21. června přístav podlehl a Rommelovi padlo do rukou 30 tisíc zajatců spolu s množstvím paliva, výzbroje a zásob. Z Tobruku pokračoval Rommel v rychlém postupu na východ a britské jednotky zatlačil až do Egypta. Po zdrcující porážce u Mersa Matrúh se stáhly až k částečně opevněné linii u El Alameinu, tj. necelých 100 km od Alexandrie a nilské delty, poslední udržitelné pozici před africkým veletokem.

Alameinskou linii tvořilo v červnu 1942 množství opevněných postavení pěchoty, které z týlu podporovalo dělostřelectvo se zbytky tankových a motorizovaných jednotek. Krátce nato se však ze západu přiblížily předsunuté jednotky Afrikakorps a pokusili se obránce El Alameinu odříznout. Ze začátku mu jeho záměr vycházel. Německé úderné jednotky postoupily téměř o 5 km, aniž narazily na odpor. Britové však přeskupili obranu. Jakmile se zapojila do boje, začal německý útok rychle váznout. Po necelém měsíci těžkých bojů Rommel útok zastavil, protože bez zásadního zvýšení přísunu materiálu nemohl pokračovat.

Plán útoku

Spojenecká strategie pro nadcházející severoafrické tažení spočívala v zesilování útoků na obou stranách kontinentu. Na západě a severu Afriky měly proběhnout námořní invaze na území Maroka a Alžírska. Ještě před samotným vyloděním měla britská armáda v Egyptě zaútočit na Rommelovy pozice západně od El Alameinu. Pokud by byly obě operace úspěšné, jednotky Osy v severní Africe by se ocitly v pasti, z níž by nebylo úniku.

Bezprostředním cílem operace s krycím názvem Torch (Pochodeň) bylo obsazení tří severoafrických přístavů, ležících mimo operační dolet Luftwaffe. V alžírském úseku se měly jednotky vylodit na plážích v blízkosti Oranu a Alžíru. Po dobytí měst měly do zajištěných přístavů dorazit konvoje s technikou a zásobami.

Klikněte pro větší obrázekHlavním cílem expedičních sil byl strategický přístav Tunis. Odtud mohli Spojenci zaútočit dále na jih proti Libyi anebo prostřednictvím námořních a vzdušných operací přetnout zásobovací linie Osy s Tripolisem. Pád Tuniska by také vystavil Sicílii nebezpečí invaze, vedené ze základen v severní Africe a podporované perutěmi stíhaček, startujících z britských letišť na Maltě. Zatímco se upřesňovaly plány, připravovali se v Egyptě Britové na ofenzívu.

Hlavní útok u El Alameinu měl směřovat mezi Dér el Šejnem a pobřežím, tedy po nejlépe opěvněném úseku z celé linie. První fázi měla zahájit mohutná dělostřelecká příprava. Po ní měla kupředu vyrazit pěchota, jejímž úkolem bylo zneškodnit předsunuté obranné pozice a v minových polích vyčistit 2 koridory, kterými by projely tanky a ve vzdálenosti 3 km od linie by se rozvinuly do bojové sestavy. Na dobytých pozicích měly setrvat a odrážet očekávané protiútoky německých obrněných formací. Mezitím měly útoky v jižním sektoru zaměstnat záložní jednotky Osy a zabránit tak přesunu posil na sever.

Kritickou fázi postupného oslabování nepřítele měla vybojovat pěchota. Cílem bylo rozložit obranná postavení Osy na severu a zničit izolované, převážně italské pěší oddíly. V případě úspěchu celého plánu se Britové mohli rozvinout od severu k jihu. Pravděpodobnější však bylo, že by se jednotky Osy stáhly. Pak by mohli Britové vyslat tankové a motorizované síly, které by je pronásledovaly zpátky do Libye.

Plán obrany

Klikněte pro větší obrázekV létě 1942 se Hitler soustředil hlavně na velkou ofenzívu k Volze a Kaspickému moři. Výpad na jih by Wehrmacht přivedl na perskou hranici a otevřel by novou frontu proti Britům na Středním východě. To by bylo nebezpečné pro strategickou pozici Velké Británie, která by musela přesunout část vojsk z Egypta do Íránu, což by oslabilo britskou Montgomeryho frontu u El Alemeinu a ohrozilo celou oblast.

Značnou část vzácného paliva však spolykal úkol dopravit zásoby na frontu. Do tohoto úsilí byla zapojena více než polovina lidských zdrojů Osy v Africe, od logistického personálu až po obsluhu protiletadlových zbraní. To málo, co se dostalo až k Rommelovi, sotva postačovalo na obranu. Jeho situaci dále komplikovalo britské pouštní letectvo, které zcela ovládlo vzdušný prostor.

Obranné linie Osy u El Alameinu lemovala rozsáhlá minová pole a překážky z ostnatého drátu, jež byly rozmístěny tak, aby sváděly útočící síly do předem zastřílených palebných sektorů. Polní opevnění tvořila krytá palebná postavení a předsunutá velitelská stanoviště. S rostoucí vzdáleností směrem na jih obrana slábla, a proto právě tady byl očekáván hlavní britský útok. K zastavení průlomu měl v tomto úseku Rommel 2 německé a 2 italské tankové divize. Všechny však trpěly nedostatkem techniky, mužstva i paliva.

V září v důsledku toho potápěly britské letecké a námořní síly působící na Maltě třetinu všech italských lodí, plujících do Libye a v říjnu už se jejich počet vyšplhal na polovinu. Velkou část dopraveného nákladu spotřebovala posádka v Tripolisu a zadní voje. Další padla za oběť spojeneckým leteckým útokům.

Síly protivníků

Klikněte pro větší obrázekV nadcházející bitvě o severní Afriku tvořily Spojenecké síly 2 oddělené složky. První byl expediční sbor, který se měl vylodit v Maroku a Alžírsku, druhou byla britská 8. armáda, stojící v Egyptě proti Rommelovi. Zatímco úkoly 8. armády byly jasně definované, invazní jednotky měly před sebou řadu otazníků. Podobná operace totiž neměla ve vojenských dějinách obdoby, navíc byla celá operace připravena ve značném spěchu a velení se nedostávalo invazních člunů a vozidel pro útok.

Mnohé záviselo na postoji místních francouzských jednotek a na úspěchu nebo selhání Montgomeryho ofenzívy v Egyptě. Koncem srpna Montgomery z velké části dokončil svůj prvotní úkol, kterým bylo posílení alameinské obrany. Tím v podstatě síly Osy odradil od dalších pokusů o průlom. Po celé září a říjen směřoval veškeré úsilí k posílení 8. armády a přípravám na nadcházející ofenzívu.

V této fázi byl kladen důraz na spolupráci jednotlivých složek a taktickou přípravu všech jednotek, od důstojníků i mužstva se očekávala iniciativa a samostatnost. Rozšířené výcvikové programy měly připravit armádu na náročné úkoly a zajistit náležitou součinnost mezi pěchotou a tankovými jednotkami. Doplňování stavů pokračovalo až do začátku října, kdy měla 8. armáda deset divizí, z toho 3 tankové. Montgomery měl výraznou materiální převahu, a to nejenom na zemi, ale i ve vzduchu. Spojenecké vzdušné síly se dále rozrostly o jednotky amerických stíhaček a poměr sil se v tomto směru vychýlil výrazně v neprospěch Osy.

Předvečer bitvy

Zatímco se v severní Africe schylovalo k závěrečnému střetnutí, Hitlerův postup v jižním Rusku začínal váznout. Tažení k Volze se proměnilo v zoufalou bitvu o Stalingrad. V Zakavkazsku vybudovala ustupující Rudá armáda obrannou linii, vedoucí přes hřebeny a vrcholy hor. Pohoří se táhlo v délce 1100 kilometrů. Horské průsmyky byly silně opevněné. Poté, co v říjnu napadl sníh, se staly prakticky nedobytnými. Plán proniknout ještě v roce 1942 na jih do Íránu vzal za své.

Originální názevBattlefield SSN 2 / Battle for North Africa - Part 1
Stopáž58 minut
Rok výroby 1996
 )D( ST 4:3
ŽánrDokument