Nejvýznamnější operace 2. světové války

Bitva u Stalingradu (1/2)

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 185  
Sdílet
| Poslat odkaz

Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

28. června 1942 zahájily síly Osy v jižním Rusku novou ofenzívu a zaútočily přes Donskou step směrem ke Kavkazu a Volze. Zpočátku jim vše vycházelo. Sovětský front, oslabený svou nevydařenou květnovou ofenzívou, se pod náporem otřásl a poté rozlomil. Když se ale tanky a pěchotní síly Osy valily po širých rovinách, chaoticky ustupující sovětské jednotky se přeskupily a zvítězily v několika bitvách. Tím postup u Rostova, Voroněže a zejména ve velkém oblouku řeky Don zpomalily. Střety, umocněné nedorozuměními a nerozhodností německého vrchního velení, vedly k upevnění sovětských pozic na západním břehu Volhy.

Bitva o Stalingrad, který si Sověti vybrali pro obranu, nakonec přinesla rozhodující obrat ve vývoji 2. světové války. Pro Hitlera i Stalina to byla zároveň zatěžkávací zkouška síly a vůle. Jejich jednotky tam ve 2. polovině roku 1942 a začátkem roku 1943 sváděly krvavý boj o každou ulici a každý dům. S nástupem zimního počasí přešli Sověti do protiofenzívy: rozprášili rumunskou, maďarskou a italskou armádu a obklíčili mohutnou německou 6. armádu. Když se nad zasněženou donskou stepí a troskami Stalingradu prach a dým konečně usadily, Hitlerova dobyvačná válka změnila charakter. U Stalingradu se pokusil Rudou armádu zlomit a srazit na kolena, místo toho ale ochromil a bezmála zničil Wehrmacht. Pro Rudou armádu znamenala bitva něco víc než jen slavné vítězství. Byla v každém ohledu významným mezníkem, který obnovil sebedůvěru a předznamenal začátek velkého tažení zpět na západ země a nezadržitelný postup východní Evropou až k branám Berlína.

Předehra k bitvě

Klikněte pro větší obrázekHitler chtěl operací Barbarossa dobýt Sovětský svaz do konce roku 1941, ale v prosinci 1941 nebyla Rudá armáda stále ještě poražena a Moskva nebyla dobyta. Nepočítal s válečným tažením v zimě a nebyl na ně řádně připraven; do jara 1942 tedy na žádnou větší ofenzívu nemohl pomýšlet. Do té doby museli jeho vojáci držet frontovou linii a odrážet sovětské protiútoky. Německé armády byly roztroušené v rozlehlých ruských pláních, daleko od hlavních zásobovacích základen a bezbranní tváří v tvář rychlé protiofenzívě.

Úder přišel dřív, než všichni čekali. 5. prosince 1941 zaútočili Rusové na téměř tisícikilometrovém úseku fronty. V první fázi měli v plánu zničit německá předmostí u Leningradu a u Moskvy. Němci byli neúprosně zatlačováni zpět, ale k žádnému rozhodujícímu průlomu nedošlo. V lednu 1942 dal Stalin, povzbuzený prvními úspěchy, rozkaz ke generální ofenzívě. Sovětské kleště se stahovaly kolem Děmjansku a Vjazmy, jednotky podnikly několik rozsáhlých útoků směrem ke Smolensku a Brjansku. Po prvních úspěších však došel Sovětům dech, zatímco Němci se naopak v březnu 1942 vzpamatovali, stabilizovali své linie a uzavřeli hrdlo vjazemské kapsy.

S příchodem jara se Sověti i Němci připravovaly na obnovení ofenzívy, shodou okolností obě strany u Charkova. Němci ho obsadili v říjnu 1941 a teď se tamní frontu rozhodli stabilizovat s výhledem na větší operace v létě. Rusové se shodou okolností rozhodli zaútočit v tom samém sektoru. 12. května zahájili ofenzívu sérií soustředných útoků po obou stranách Charkova, přičemž útočící síly prorazily a začaly samotné město, kde byla německá posádka, ohrožovat. Němci svou ofenzívu zahájili 5 dní poté, 17. května 1942, a odřízli celé levé křídlo sovětských jednotek. V posledních květnových dnech se charkovská kapsa systematicky zmenšovala. Z obklíčení se podařilo uprchnout jen asi 22 tisícům lidí. 70 tisíc rudoarmějců padlo a dalších 200 tisíc bylo zajato. Prakticky veškerá sovětská technika nasazená do bitvy byla zničena nebo ponechána napospas osudu.

Plán útoku

Klikněte pro větší obrázekHitlerovo tažení v Rusku nejenže neúměrně zatěžovalo Wehrmacht, ale kladlo vysoké nároky i na německý průmysl a celé hospodářství. Byla přijata předběžná opatření k zefektivnění výroby a zajištění stálého přísunu dodávek na frontu. Základní problém však zůstával, Německo totiž nemělo na vedení dlouhé války dostatek vlastních zdrojů. Při plánování operace Barbarossa tedy Hitler vytyčil jasné cíle: dobytím Leningradu si Německo zajistí Pobaltí a spojí se s finskými spojenci, ovládnutím moskevské oblasti převezme Německo kontrolu nad silniční a železniční sítí a připraví Rudou armádu o komunikační systém. Největší ekonomické zisky měly Německu poskytnout úrodná pole na Ukrajině, zdroje a suroviny potřebné k vedení války zase mělo zajistit nerostné bohatství Donbasu a ropná pole na Kavkaze.

Hitler si uvědomoval, že jeho armády jsou příliš slabé na to, aby těchto cílů mohly dosáhnout za jediný rok. V dubnu 1942 předložil plán na hlavní tažení, jehož hlavním cílem bylo zničení jižního frontu Rudé armády, konsolidace Ukrajiny západně od Volhy a dobytí kavkazských ropných polí. Do června 1942 byly bitevní formace na východě posíleny 52 divizemi včetně jednotek z Maďarska, Rumunska, Itálie či Slovenska. Operace Blau byla rozplánována na 3 oddělené fáze, aby Němci mohli řídit vývoj bitvy a v nejúčinnější možné míře využívat omezených sil, které měli k dispozici. Hitler měl pro začátek k dispozici 74 divizí, z toho 54 německých. Celkem 9 bylo tankových a 7 motorizovaných, dalších 8 divizí mělo sloužit jako strategické zálohy, kromě toho měla být do bitvy nasazena více než polovina sil Luftwaffe operujících na východě.

Do čela útoku byla vybrána 4. tanková armáda, podporovaná 2. německou a 2. maďarskou armádou. Tyto síly měly postupovat z oblasti kolem Kurska k Voroněži na horním Donu. Dále plán počítal s tím, že se tam pěchota zakope a zkonsoliduje nový front, zatímco 4. tanková armáda se otočí na jih a bude postupovat dál po proudu řeky. Ve 2. fázi ofenzívy měla 6. armáda, nasazená u Charkova, podniknout výpad na východ a poté se stočit směrem rovnoběžným s 4. tankovou armádou a postupovat dolů koridorem mezi Donem a Doněcem. Ve 3. fázi by 1. tanková armáda zaútočila východním a jižním směrem přes Doněc k dolnímu Donu, a sice se 17. armádou na pravém křídle a 8. italskou armádou v záloze.

Předpokládalo se, že tyto přesuny vyústí v několik obkličovacích operací: v doněckém koridoru, ve velkém donském oblouku, a mezi Donem a Volhou. Zatímco budou tyto kapsy likvidovány, levé křídlo ofenzívy upevní pozice na Volze a hlavní výpad se stočí na jih ke Kavkazu. Datum první fáze operace Blau bylo stanoveno na 28. června 1942, ovšem už několik týdnů předtím se na bojiště spěšně přesouvali vojáci, materiál a vybavení. S největší pravděpodobností to měla být Hitlerova poslední příležitost dobýt rozhodujícího vítězství na východě. Bylo zřejmé, že výsledek zásadně určí budoucí směr války.

Plán obrany

V červnu 1942 se na východní frontě rozhostilo nepřirozené ticho. Němci dokončovali přípravy na operaci Blau a Rudá armáda, vědoma si toho, že nepřátelský útok je nevyhnutelný, budovala obranu. Stalin byl přesvědčen, že útok zahájí německá Skupina armád Střed a že hlavní úder povede severovýchodním směrem k Moskvě Druhá tanková armáda nasazená u města Orel. Jenže zprávy, které obdržely Jihozápadní a Brjanský front, naznačovaly spíš útok z kurské oblasti směrem k Voroněži a hornímu Donu. Stalinova posedlost obranou Moskvy na úkor dalších úseků fronty vycházela z úvah politických, vojenských i ekonomických. V Sovětském svazu více než jinde platilo, že koncentrace moci propůjčovala Moskvě strategickou důležitost, vyplývající z jejího vojenského a hospodářského významu. Na jaře Stalin upustil od systému centrálního operačního velení a zaměřil se na koordinaci jednotlivých frontů, z nichž 8 stálo proti 3 německým skupinám armád na východě.

Klikněte pro větší obrázekObrana Moskvy byla svěřena 3 frontům: Severozápadnímu, Kalininskému a Západnímu. Souhrnně představovaly více než polovinu sovětských prvosledových divizí. Jižně od Moskvy, u Kursku a Orlu, představovaly Brjanský a Jihozápadní front dalších dvacet procent sovětských bojových sil. Tento sektor navíc Stalin zajistil dvěma tankovými armádami, které rozmístil mezi Voroněží a hlavním městem. Západně od Voroněže vedla 2 pásma opevnění jižním a jihovýchodním směrem v délce téměř 250 km, v cílovém sektoru byly nebezpečně slabé fronty Jižní a Severokavkazský, čítající pouhých 10 % prvosledových divizí. Stalin sice tento sektor neposílil, zato nařídil, aby byla kolem Rostova, Stalingradu a Saratova vybudována opevnění. V záloze bylo dalších deset armád, rozmístěných za frontou a soustředěných kolem Voroněže a Moskvy.

Velitelé

Fedor von Bock, velitel skupiny armád Jih

Fedor von Bock byl horlivý nacionalista a vyznavač přísné disciplíny. V červenci 1940 byl povýšen na generála polního maršála a nedlouho poté byl v rámci útoku proti Sovětskému svazu pověřen velením skupiny armád Střed. Bock byl drsný a agresivní voják, za což sklízel Hitlerův obdiv. Byl také neobyčejně přímočarý, a to Hitler strpěl jen u vítězných velitelů. Právě Bockova armáda snášela hlavní nápor zimní protiofenzívy a jeho doporučení stáhnout se ho zařadilo mezi téměř 40 generálů, propuštěných kvůli poraženectví. Za několik týdnů však nečekaná smrt polního maršála von Reichenaua vynesla Bocka zpět na výsluní Vůdcovy přízně. V lednu 1942 ho Hitler jmenoval velitelem skupiny armád Jih.

Georgij Žukov, zástupce vrchního velitele Rudé armády

Žukov byl jedním z mála vysokých důstojníků v Rudé armádě, kteří přežili čistky 30. let. Patřil tudíž k malé hrstce sovětských generálů se zkušenostmi a odborným vzděláním. V únoru 1941, když sílila hrozba války, ho Stalin jmenoval náčelníkem generálního štábu. Spolu s maršálem Timošenkem, komisařem obrany, měl Žukov za úkol uvést Rudou armádu do stavu bojové pohotovosti. Vzhledem k překvapivé náhlosti útoku i hrozivým nezdarům v pohraničí byli oba muži pověřeni frontovým velením. Oba se osvědčili: Timošenko na jihu, Žukov při obraně Leningradu a Moskvy. V roce 1942 se ale jejich cesty rozešly. Pohromou u Charkova započal Timošenkův pád z výsluní Stalinovy přízně, zatímco Žukov, hrdina od Moskvy, se stal Stalinovým nejoblíbenějším generálem. Byl energický a nebojácný voják, který od svých podřízených vyžadoval naprostou oddanost a od svých mužů obrovské oběti. Stejně jako Stalin měl povahu bojovníka oddaného útočným operacím bez ohledu na cenu, jakou za to jeho vojáci zaplatí.

Síly protivníků

Na jaře 1942 mohli důstojníci i vojáci Wehrmachtu plným právem očekávat, že je za jejich námahu a strádání čeká slavné vítězství. Během tažení západním územím Sovětského svazu zničili nejlepší část Rudé armády, zabili či zajali přes 6 milionů ruských vojáků a zabavili víc bojové techniky, než kolik jí byly schopny vyrobit továrny v Říši za jeden rok. Na Rudou armádu pohlíželi jako na chaotickou změť nekompetentních vojáků na všech úrovních, kompenzovanou jen odvahou jednotlivců, zatímco sebe považovali za ostřílené profesionály. Na bojišti se vysoce cenila schopnost jednat rychle a správně. Vojáci všech hodností byli ve výcviku vedeni k tomu, aby byli pružní, uměli chápat situaci v širších souvislostech a byli schopni ujmout se velení i nad rámec své hodnosti. Kázeň v německé armádě byla podle západních měřítek velice přísná, ale od německého vojáka se očekávalo i požadovalo mnohem víc než od jeho britských či francouzských protějšků. Právě tato kombinace prozíravých a účinných výcvikových programů, bohatých bojových zkušeností a výborné, moderní techniky přivedla Wehrmacht v roce 1941 tak blízko k vítězství.

Klikněte pro větší obrázekPřed branami Moskvy utrpěl Wehrmacht první vážnější porážku na svém dosud úspěšném dobyvatelském tažení. Byl ochromen krutou zimou a neustálými sovětskými protiútoky byl postupně zatlačován zpět. Hitler tvrdošíjně odmítal schválit jakýkoliv masivnější ústup, i když ho k tomu jeho generálové vyzývali. Všichni si připomínali osud Napoleonových armád. Teprve koncem března 1942, když se kvůli jarnímu tání boje zastavily, mohl Wehrmacht sečíst všechny ztráty. Mnoho divizí, které držely nejohroženější sektory, bylo zdecimováno na třetinu původního stavu. Ze 162 divizí, nasazených v dubnu na východě, byla pouhá třetina schopna útočných operací a z nich jen 8 bylo považováno za plně bojeschopné. V měsících před operací Blau dostaly divize na jihu nové vybavení a čerstvé brance i vojáky převelené z jiných sektorů. Takřka nepřekonatelným problémem však nadále zůstávala mobilita. Navzdory pověsti moderní armády se pěchotní divize Wehrmachtu opíraly z velké míry o koně, jichž byl nyní nedostatek. A právě pohyblivost se stala Achillovou patou operace. Dokonce i tankové armády, které vznikly v roce 1941, byly nouzově doplněné pěchotními divizemi, což vážně oslabovalo jejich schopnost uskutečňovat velké obchvatné manévry.

Na jaře a začátkem léta roku 1942 stihla Rudou armádu řada pohrom. Vedle nejkrutější a nejničivější z nich, Charkova, přišla Rudá armáda o dalších 200 tisíc mužů a obrovské množství bojové techniky na Krymu, ještě o polovinu víc pak ztratila ve středu a na severu země. Ani takové ztráty, které by nevydržel žádný jiný stát, ale Rudou armádu a její velení nezlomily. Německé vrchní velení bylo v roce 1941 velikostí Rudé armády i množstvím techniky, kterou v prvních fázích tažení ukořistilo, překvapeno. Ještě více je ale znepokojovalo, že protivníci mohou vyrábět zbraně v obrovském množství. Řadu zbrojovek Němci obsadili, ale ještě víc jich Sověti zachránili, rozebrali a odvezli na východ, mimo dosah Wehrmachtu. Výroba se rozeběhla takřka okamžitě a fronta byla zásobována tak, aby byla zachována bojeschopnost armády. Zkušenosti z předešlého roku si navíc vynutily racionalizaci zbrojního průmyslu. Zastaralé zbraně byly postupně vyřazovány a investovalo se především do těch, které se osvědčily.

Ještě v roce 1942 byla Rudá armáda přes dobré technické vybavení špatně organizovaná a nevýkonná. Převážná část těch, kteří přežili Stalinovy čistky 30. let, totiž byla zabita nebo zajata v prvním roce války, a tak větším operacím veleli muži s nedostatečnými nebo dokonce žádnými velitelskými zkušenostmi. Vyšší důstojníci vesměs postrádali smysl pro taktickou improvizaci, nebrali ohled na vývoj situace a většinou spoléhali na rozkazy a použití hrubé síly. Na všech úrovních armády se kázeň v rostoucí míře prosazovala násilím, zastrašováním a pomocí propagandy. Bylo zřejmé, že Sověti z hlediska výcviku a taktiky nebyli svým protivníkům důstojnými soupeři, nicméně z trosek a krvavých obětí Stalingradu nakonec vydobyli vlastní odvahou a nezdolnou vůlí jedno z nejslavnějších válečných vítězství.

Výzbroj

Wermacht

Klikněte pro větší obrázekAčkoliv tank Panzer III hrál v prvních fázích Blitzkriegu významnou roli, postupně zastarával. Objevovaly se větší, těžší a lépe vyzbrojené tanky. Byl sice rychlý, spolehlivý a pohyblivý, ukázalo se však, že výzbroj tohoto typu nelze zesílit natolik, aby mohl tvořit páteř tankových jednotek. Podvozek se však osvědčil jako nejvhodnější ke konverzi na samohybná děla. Odstraněním střelecké věže se zvýšila pancéřová ochrana až na 80 mm a prodloužil zákluz těžších zbraní uvnitř nástavby tanku. Velké formace samohybných děl a bitevních tanků Panzer III měly být pro zdar operace Blau klíčové.

Bitevní tank Panzer IV se osvědčil proti pěchotním i dělostřeleckým pozicím. V roce 1941 nařídil Hitler, překvapený technickou úrovní sovětských strojů, okamžitou úpravu tohoto tanku, jenž měl plnit především úlohu protitankového nasazení. Bylo zesíleno pancéřování a houfnice ráže 75 mm s krátkou hlavní byla nahrazena protitankovým kanónem s dlouhou hlavní a vysokou úsťovou rychlostí. Po této úpravě se Panzer IV osvědčil a vyráběl se až do konce války.

Dvojúčelové dělo ráže 88 mm se prokázalo jako nejobávanější součást německého arsenálu, paradoxně ale nebylo původně navrženo jako protitankový, nýbrž jako protiletadlový kanón. Poprvé byl nasazen proti tankům ve španělské válce, když si obsluhy flaku uvědomily, že jejich protiletadlové kanóny ráže 88 mm jsou proti pancéřům mnohem účinnější než ostatní tehdy používaná děla. V roce 1940 byla všechna protiletadlová děla vybavena teleskopickým zaměřovačem a všechny obsluhy byly vycvičeny také k protitankovému boji. V prvních fázích války proti Sovětskému svazu Wehrmacht zjistil, že je jedinou účinnou zbraní, kterou mohl nasadit proti nejlepším sovětským těžkým tankům. Tato zbraň byla ještě i v polovině roku 1942 hlavní protitankovou zbraní Wehrmachtu na východě, a během přípravy na operaci Blau byly všechny tankové divize doplněny o vlastní prapor osmaosmdesátek.

Junkers Ju87D-Stuka patřily mezi nejúčinnější letouny Luftwaffe. Sehrály důležitou roli v prvních fázích operace a po zesílení výzbroje a pancéřování získaly na východní frontě nové uplatnění. Sovětské stíhačky pro něj byly nebezpečné, ale nad rozlehlými končinami Ukrajiny a Ruska, kde pánem byla tehdy Luftwaffe, byl pořád ještě schopen zasazovat drtivé údery. V samostatných operacích nebo jako podpora pozemních sil byly Štuky v hojné míře nasazovány ve všech fázích celého tažení.

Hlavní frontovou stíhačkou Luftwaffe během celé druhé světové války byl Messerschmitt Bf 109. Varianta F, nasazená na jaře 1941, vykazovala několik vylepšení. S upraveným tvarem trupu, novou vrtulí a větším, výkonnějším motorem byl tento stíhací letoun výrazně rychlejší a měl vyšší dostup než jeho předchůdce. V prvním roce války se Sovětským svazem zaznamenávali piloti Messerschmittů pozoruhodné výsledky. Zčásti díky vlastním schopnostem, ale také proto, že měli mnohem kvalitnější letoun. Na východě neměly Messerschmitty prozatím vážnější konkurenci.

Rudá armáda

Klikněte pro větší obrázekSovětské tanky v roce 1940 svými vlastnostmi převyšovaly německé, i když to málokdo připouštěl. Velká pozornost se věnovala těžkým tankům, což přineslo vynikající KV-1, které silou pancéřování předběhly dobu. Hlavními slabinami byly, jako u většiny těžkých tanků, relativně nízká rychlost a omezený dostřel, výroba byla navíc značně nákladná. Z těchto důvodů tvořila KV-1 jen malou část výzbroje sovětských tankových jednotek.

Střední tank T-34, všeobecně považovaný za jeden z nejúspěšnějších tanků v dějinách, dosahoval pozoruhodné rovnováhy 3 základních prvků tankové konstrukce: palebné síly, pohyblivosti a ochrany. Když byl v roce 1940 poprvé nasazen, jeho kanón ráže 76,2 mm s vysokou úsťovou rychlostí výrazně převyšoval výzbroj německých tanků. To mu spolu se silným pancéřováním dodávalo převahu, kterou si tank uchovával ještě i v roce 1942. Tank T-34 se také ideálně hodil do podnebí a podmínek v Sovětském svazu. Mimořádně odolný systém zavěšení a široké pásy mu zajišťovaly neomezenou pohyblivost ve všech ročních obdobích i přes ten nejneschůdnější terén. Výroba byla levná a produkce relativně jednoduchá; do konce války jich bylo vyrobeno přes 53 tisíc.

Iljušin IL-2 se stal jedním z nejúspěšnějších bitevních letounů určených ke spolupráci s pozemními silami. První typ vzlétl v roce 1939; jednosedadlový prototyp však měl slabou výzbroj a byl nedostatečně chráněný. Nedostatky byly později odstraněny namontováním výkonnějšího motoru a přidáním druhého člena osádky, který obsluhoval zadní kulomet. Měl jednoduchý tvar, a přesto nesl více než půl tuny pancéřování. Jako jeden z prvních bitevních letounů byl vyzbrojený raketami. I když v mnoha parametrech zaostával za většinou západních letounů, kombinace odolnosti, dobré řiditelnosti ve všech podmínkách i při útocích ze střemhlavého letu přispěla k jeho skvělé pověsti.

Jakovlev JAK-9, vůbec nejúspěšnější sovětský stíhací letoun 2. světové války, se začal vyrábět teprve v červnu 1941, ale už na jeho konci bylo – a to i přes přesun továrny – nasazeno 500 kusů jeho první verze. JAK-9 byl jednoduchý, pevný a spolehlivý, údržba byla snadná. Zejména pozdější verze se osvědčily jako výborné stíhací letouny. Přidání výkonnějšího motoru vyústilo v JAK-7, který od začátku roku 1942. Ještě na jaře téhož roku se pracovalo na vývoji JAKu-9, který měl silnější výzbroj. Když byl v srpnu nasazen, v mnoha ohledech předčil jakoukoliv stíhačku ve službách Luftwaffe. Do konce války bylo vyrobeno 37 tisíc kusů těchto 3 typů, což představovalo největší výrobní sérii stíhaček v dějinách.

Předvečer bitvy

Zatímco se německé armády na Ukrajině chystaly k nové ofenzívě, jednotky na Krymu vstupovaly do poslední fáze jednoho z nejstrašlivějších obléhání druhé světové války. Od listopadu 1941 byl sovětský černomořský přístav Sevastopol obléhán dvěma armádami: 3. rumunskou a 11. německou. V onom roce byla rovněž vybudována tři pásma opevnění a posádky byly posíleny o vojáky evakuované z jižní Ukrajiny. První německé pokusy dobýt město v říjnu 1941 se příliš nevydařily a převážnou část zimy se Němci pokoušeli oslabit sovětskou obranu leteckým a dělostřeleckým bombardováním. V květnu 1942 Němci na Krymu zlikvidovali sovětské předmostí na Kerčském poloostrově a mohli tak soustředit veškeré své úsilí proti Sevastopolu. Němci potřebovali prolomit labyrint obranných pozic a proniknout k výšině nad přístavem. Nasadili proto obrovské množství těžkých minometů a železničních děl. Dobytím Sevastopolu 4. července 1942 bylo odstraněno poslední ohnisko odporu v týlu. Síly Osy, čítající kolem 200 tisíc mužů, byly uvolněny pro nasazení v jiných částech fronty.

Tento pořad nelze na internetu přehrát z důvodu autorských práv.

Diskuse diváků
  • Jirka Koníř 22. 5. 2014 02:16

    Chybějící díly

    Tento cyklus má o hodně více částí, než ČT uvedla. Např. i o válce SSSR proti Finsku, boje o St…

  • usualsuspect 13. 12. 2013 18:35

    Kritický pohled

    Dokud se sami kriticky nepodíváte na FAKTA z dějin,budete tady (možná i několik životů:) m…

  • DědekHonza 22. 10. 2013 08:44

    Pakt von Ribbentrop-

    -Molotov byl samozřejmě neetický atd., avšak uvědomme si, že: 1) stanovit, kde je "sprav…

Tato diskuse je určena pouze k výměně názorů mezi diváky. Pokud chcete zaslat dotaz nebo připomínku tvůrcům pořadu, obraťte se, prosím, přímo na Českou televizi.

Napsat do televize Vstoupit do diskuse

Originální název: Battle of Stalingrad - Part 1 – Stopáž: 58 minut – Rok výroby: 1995 – )D(  ST  4:3
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu

Další zdroje