Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný.
Video není k dispozici.

Od poloviny července do konce října 1940 se na obloze nad Anglií a kanálem La Manche odehrála největší letecká bitva, jakou svět zažil. Německá Luftwaffe a Královské letecké síly sváděly krvavé boje o získání vzdušné nadvlády. Bitvu rozhodovaly tisíce speciálně vycvičených mužů, ovládajících nejmodernější zbraně své doby: rychlé jednoplošné stíhačky, vyzbrojené bateriemi kulometů nebo kanonů, výkonné bombardéry s doletem stovek kilometrů a radar, revoluční prvek protivzdušné obrany, který do té doby nebyl otestován v boji.

Cílem nacistického Německa bylo otevřít cestu pro následnou invazi do Británie. Královské letectvo však Třetí říši uštědřilo první vážnou porážku.

Předehra

Po bleskové válce v Polsku nastalo podél celé západní hranice Třetí říše podivné období klidu. Na německo-francouzské hranici docházelo k občasným dělostřeleckým přestřelkám, ale Francouzi se za svou Maginotovou linií cítili naprosto bezpečně. Spojenci očekávali útok na západ, Hitler však udeřil nejprve na severské Norsko a Dánsko.

Už během norského tažení připravovaná blesková válka na západě začala 10. května 1940. Útok zahájilo přes 300 bombardérů Luftwaffe, které napadly spojenecká letiště v severní Francii, Belgii a Nizozemsku. Rozhořela se zuřivá letecká bitva. Převahu získala postupně Luftwaffe a kolem 15. května bylo francouzské letectvo na pokraji kolapsu. Pak dosáhly předsunuté jednotky tankových sil pobřeží u kanálu La Manche a válka se dostala na 70 km od Britských ostrovů. Britský expediční sbor a většina francouzské první a sedmé armády byly obklíčeny ve stále se zmenšující kapse kolem přístavu Dunkerque. Úspěšná evakuace britského expedičního sboru byl obdivuhodný výkon, nicméně Británie i Francie utrpěly značné materiální i lidské ztráty.

Žádný plán, jak vzdorující Brity porazit, Hitler neměl. Navíc, o smysluplnosti vedení války proti Velké Británii dlouhá léta pochyboval. Chtěl ostrovní říši porazit jen proto, aby získal impérium srovnatelné se Spojenými státy nebo Japonskem. Nyní, když byli Britové na kontinentu poraženi, očekával, že přistoupí na jednání. Nic takového se ale nestalo. Nařídil proto vypracovat předběžný plán invaze do Anglie. Operace s krycím názvem Seelöwe měla být zahájena v polovině srpna.

Plán invaze

Klikněte pro větší obrázekVrchním velitelem operace Seelöwe byl jmenován generál polní maršál von Rundstedt, který velel rozhodujícímu průlomu v Ardenách a zajistil vítězství v bitvě o Francii. Invazní plány počítaly s nasazení dvou skupin armád, čítajících čtvrt milionu mužů, kteří se měli vylodit na britských plážích.

Von Rundstedtovu skupinu armád A tvořilo 10 divizí s 650 tanky, které se měly vylodit mezi Folkestonem a Brightonem. Přístupy do kanálu La Manche měla chránit minová pole a ponorky. V sekundární invazní oblasti, ležící západněji, měla být vysazena část skupiny armád B. Její tři divize, určené k nasazení v první vlně, měly vyplout z Cherbourgu. Zajištění předmostí mělo trvat týden, potom by invazní síly obsadily hřebeny od ústí řeky Temže po Portsmouth a v další fázi by Londýn byl odříznutý ze západu a obklíčený. Okupována měla být celá jižní Anglie po čáru: řeka Severn – město Maldon v hrabství Essex.

Operace Seelöve vyžadovala obrovské množství plavidel. Požadavek na 155 transportních lodí a kolem 3000 vyloďovacích člunů jen pro první vlnu znamenal, že Hitlerem naplánovaný termín invaze v polovině srpna nebylo možné stihnout. Kromě toho námořnictvo, k velkému zklamání armády, trvalo na tom, že invazi je nutné provést v mnohem užším a lépe bránitelném pásmu. Wehrmacht se s námořnictvem shodl jen v tom, že invazi není možné zahájit dřív, než Luftwaffe vybojuje úplnou vzdušnou nadvládu nad jižní Anglií a kanálem La Manche. Úspěch operace Seelöve tedy zcela závisel na vyřazení Královského letectva ze hry.

První fází německé letecké ofenzívy byly útoky na lodní dopravu v kanálu La Manche letouny operujícími z letišť ve Francii a Belgii. Británie musela řešit zásadní dilema – poslat na ochranu lodí stíhačky a riskovat jejich ztrátu, nebo ponechat lodě svému osudu. Operace Adlerangriff – Orlí útok – zahrnovala rozsáhlý úder na letiště RAF, systém včasné výstrahy a letecké továrny. Během čtyř dnů mělo být Královské letectvo donuceno opustit letiště na jihu Anglie a stáhnout se dál na sever. Během následujících čtyř týdnů měly být zbytky britského stíhacího letectva rozprášeny, čímž by se otevřela cesta pro invazní síly.

Plán obrany

Pokud by se letectvu a námořnictvu nepodařilo rozbít německou invazní flotilu, leželo by břímě obrany na britské armádě. Po evakuaci z pláží Dunkerque měly britské síly k dispozici pouze 786 polních děl, 167 protitankových kanónů a dvě tankové divize, z toho jednu nekompletní, o síle jen asi 200 tanků. Armáda při obraně před invazí spoléhala především na pěchotu a stabilní, předem vybudovaná postavení.

Pobřeží od Berwicku po Weymouth bylo v hloubce 35 km uzavřeno, zaminováno a poseto překážkami z ostnatého drátu. Napříč celou Británií bylo vybudováno několik obranných linií, zesílených betonovými bunkry a protitankovými zátarasy. Srdcem obrany bylo pásmo hlavního velitelství, kde byla rozmístěná většina protitankových děl, kryjící oblast Londýna a průmyslovou oblast Midlands.

Později byl přijat úspornější a flexibilnější plán obrany. Byly vytvořeny mobilní pěchotní jednotky, rozmístěné u pobřeží. Dlouhé obranné linie byly nahrazené opevněnými body na strategických místech a důležitých dopravních uzlech. Pokud by došlo k nejhoršímu a Němci by se vylodili, očekávalo se, že se zapojí každý bojeschopný muž. Místní dobrovolníci, cvičící o víkendech, sice měli čtvrt milionu mužů, ale potýkali se s nedostatkem výzbroje. V očekávání invaze bylo z východního pobřeží evakuováno 127 tisíc civilistů a dalších 80 tisíc z Kentského hrabství. Na invazních plážích měly být rozmístěné nádrže s bojovými plyny, prováděly se i experimenty s podmořským potrubím vypouštějícím ropu, která měla být v okamžiku, kdy se přiblíží německá invazní plavidla, zapálena.

Klikněte pro větší obrázekBritským plánovačům bylo jasné, že jakémukoli pokusu o vylodění musí předcházet letecký útok. Náletům měly čelit jen síly nutné k jejich rozvrácení, případně sestřelení pár bombardérů. V tom hrál klíčovou roli přísně utajovaný systém radarů včasné výstrahy. Radary se táhly od Skotska přes východní a jižní pobřeží až do Walesu. Systém byl schopný zachytit letadla ve vzdálenosti téměř 200 kilometrů, ale měl problém s detekcí nízko letících cílů. Proto byly do systému zařazeny i stanice, pracující s kratší vlnovou délkou. Kdykoli byl zachycen neznámý letoun blížící se k britskému pobřeží, putovala informace do bunkru velitelství stíhacího letectva v Bentley Priory. Úkolem obsluhy vyhodnocovacího sálu bylo rozhodnout, zda je zaměřené letadlo vlastní, nebo cizí. Na základě rozkazů velícího důstojníka skupiny byla jednotlivým perutím vyhlašována pohotovost nebo dostávaly rozkaz ke vzletu. Jakmile nepřátelské letouny přeletěly britské pobřeží, sledování přebíraly vidové hlásky pozorovacího sboru, což byla rozsáhlá civilní organizace. Pozorovatelé, vybavení dalekohledy a jednoduchými zaměřovači směru, hlásili pozici, kurz a identifikaci letadel v dohledu.

Celý plán obrany velitelství stíhacího letectva byl zcela závislý na dokonalé funkci celého systému. V červenci 1940 nebyl nikdo schopen říct, zda tak komplikovaný systém ve vřavě leteckých soubojů vůbec obstojí.

Síly protivníků

Velitelství stíhacího letectva Po evakuaci expedičního sboru z Dunkerque se britské velitelství stíhacího letectva snažilo dovést své jednotky do stavu bojové připravenosti. Britové přišli o mnoho pilotů, mnoho letadel bylo poškozeno nebo potřebovalo revizi. Některé perutě měly jen polovinu tabulkového stavu pozemního personálu a pouze třetina stíhaček byla vybavena systémem rozpoznávání „vlastní – cizí“, umožňujícím operátorům radaru rozlišit na obrazovkách vlastní letouny. Ale přicházely i dobré zprávy. Výroba Spitfirů a Hurricanů dosáhla v červnu 446 kusů, což bylo dvaapůlkrát víc než před 3 měsíci. 6. července měla Británie 668 moderních jednomístných stíhacích jednoplošníků, z toho dvě třetiny plně bojeschopných. Dalších 450 strojů tvořilo zálohu.

Klikněte pro větší obrázekZačátkem července 1940 mělo velitelství stíhacího letectva k dispozici jen 1200 pilotů. 435 ostřílených veteránů padlo v bitvě o Francii a z leteckých škol vycházelo pouze 200 pilotů měsíčně. Jen základní pilotní výcvik trval rok, takže velitelství stíhacího letectva si uvědomovalo, že počáteční ztráty budou zřejmě vysoké. Jedním z řešení bylo rozšířit kontingent o piloty z jiných částí Commonwealthu a ciziny. Během Bitvy o Británii bojovali v řadách RAF letci z Austrálie, Nového Zélandu, Kanady a Jižní Afriky. Kromě toho do Británie přicházeli zkušení piloti z leteckých sil okupovaných zemí Evropy. Na začátku války byli mobilizováni tzv. „víkendoví“ piloti z dobrovolných rezerv a pomocných sil RAF. Tvořili až čtvrtinu stavu létajícího personálu, jenže neměli bojový výcvik.

Tažení v západní Evropě bylo pro Luftwaffe sice vítězné, ale také se neobešlo beze ztrát. Během necelých dvou měsíců ztratila v boji nebo při nehodách téměř 1500 letadel. Göring sice tvrdil, že válku může rozhodnout strategické bombardování, ale na plnění podobných úkolů nebylo jeho letectvo vůbec připraveno. Luftwaffe měla především taktická letadla pro podporu pozemních jednotek. Mohla počítat s množstvím bombardérů, ale většinou jen s malým doletem a malou nosností. Luftwaffe měla k dispozici celkem 4500 letadel. Z 1600 bombardérů a 1100 stíhaček bylo před nadcházející bitvou zhruba 70 % plně bojeschopných.

Příslušníci Luftwaffe měli dlouhodobě vysokou morálku. I když od začátku války utrpěli těžké ztráty, jádrem jednotek zůstávali ostřílení veteráni s kvalitním výcvikem a bojovými zkušenostmi. Stíhací piloti se učili napadat nejen bombardovací svazy, ale také formace nepřátelských stíhaček. Velitel letounu, zpravidla navigátor, byl schopen nahradit ostatní členy. Němečtí piloti měli nalétáno přes 250 hodin a nočních letů měli za sebou víc, než jejich protivníci. Letecké školy cvičily již před válkou 800 nových pilotů měsíčně.

Předvečer bitvy

Bitva o Británii vypukla 10. července 1940, když Luftwaffe zaútočila na konvoj v kanálu La Manche. Už předtím však britští občané pocítili, že jejich domovy jsou v doletu letadel Luftwaffe. Nad britskými ostrovy se objevovaly německé průzkumné letouny každý den. Testovaly pohotovost protivzdušné obrany a měřily reakční časy stíhacího letectva.

Dalším krokem byla série nočních náletů na britské továrny, přístavy a letiště. První rozsáhlý nálet byl proveden 18. července v noci, kdy stovka bombardérů zaútočila na severní, východní a jižní Anglii a jižní Wales. Do konce měsíce bylo provedeno dalších osm nočních náletů, většinou na severní, střední a jižní Anglii. Nálety zabily mnoho civilistů.

Originální názevBattlefield SSN 1 / Battle of Britain - Part 1
Stopáž58 minut
Rok výroby 1995
 )D( ST 4:3
ŽánrDokument