Rozhovor s Irenou Pavláskovou

Vy jste před lety točila o Janu Saudkovi dokument. Už tehdy vás napadlo, že byste o něm někdy mohla natočit hraný film?

Ano, už tehdy – a to jsem ještě nevěděla, jak turbulentní události ho ještě čekají. Jan mě už tenkrát uchvátil. Svojí tvorbou, svojí osobností, tím, čím vším si musel v životě projít. Tím, že se nezaprodal, že zůstal svůj, i když to trvalo dlouho, než uspěl. Také tím, že je v nitru dost jiný, než jak působí na první pohled. Není to žádný střelec od boku, ale citlivý a hluboký člověk. Samozřejmě, udělal ve svém životě spousty hloupostí, ale za všechny dost zaplatil. Jeho život je drama prodchnuté velkou zábavou a nezkrotnou vášnivostí. Odzbrojující je jeho humor, až dojemná je jeho touha po lásce a přízni. Pro film velmi zajímavý hrdina.

Jan Saudek je spoluautorem scénáře filmu. Nakolik těžké bylo dohodnout se, jaké úseky a osudové křižovatky do scénáře zahrnout, když život tohoto umělce je tak košatý a bohatý.

Já jsem Jana oslovila se svojí předběžnou představou a on v podstatě souhlasil. V příběhu uplyne asi sedm až osm let a zastihne našeho hrdinu na vrcholu svých tvůrčích sil. V krátkých retrospektivách se pak ve zkratce vracíme k některým důležitým zvratům v jeho životě. V průběhu práce jsme s Janem přicházeli na nové a nové momenty, až měl ten scénář přes dvě stě stran a paní skriptka ho změřila na tři a půl hodiny. Tak jsme zase vyhazovali. Bylo to těžké rozhodnout se. Všechny peripetie Janova života se do jednoho filmu dát samozřejmě nedají – a proto – abychom mohli redukovat – rozhodli jsme se, že to bude jen „na motivy“ Janova života, aby někdo neříkal: „a proč tam není tohle nebo onohle.“

Jak taková spolupráce na scénáři vlastně fungovala? Vždyť musí být velmi složité pokusit se postihnout život někoho, kdo sedí vedle vás…

Proč ne? Sice vás to víc zavazuje, cítíte respekt k člověku, kterého – byť s dávkou autorské stylizace a licence – zobrazujete, ale je to o to víc inspirativní. Ale naší ambicí nebylo udělat otisk života Jana, domluvili jsme se, že jednotlivé životní situace budou sloužit jen jako inspirace a že nebudeme dělat jejich věrnou kopii. Přes rok a půl jsem k Janovi docházela téměř týden co týden, povídali jsme si, já jsem samozřejmě vyzvídala a donekonečna se vyptávala – ne proto, abych se dozvěděla nějaké pikantnosti, ale abych Jana správně pochopila, abych vešla do jeho emocí. Když jsem se ale ptala na některé věci, které jsem nedokázala pochopit, proč se Jan zachoval právě takhle, tak jen krčil rameny. „Muži bývají slepí“, odpovídal.

Jakým směrem se neslo vaše uvažování. když jste hledala hereckého představitele Jana Saudka. Měl mu být podobný fyzicky, duchovně, osobností, výjimečností…?

Janova role je složitá, je tam hodně hereckých poloh, od hravých a spíše komediálních situací, přes výbuchy vzdoru a vášně až po vypjaté dramatické momenty. Proto jsem především potřebovala skvělého herce, který má tento rozsah. Bylo mi jasné, že fyzickou podobnost nenajdu a ani to nebylo pro mě důležité. Představa, že bych kvůli zdánlivé podobnosti někoho obarvovala nebo mu dávala do očí barevné čočky mi přišlo nepřirozené. Něco jiného je to v životopisech nebo v historických filmech, kde je ta podobnost důležitá, ale mně šlo o předání jakési vnitřní energie, vášnivosti, zanícenosti, zábavnosti, stejně jako o pocity zranitelnosti a osamění. S Karlem se známe od našich asi dvaceti let, svěřila jsem mu první hlavní roli ve filmu Čas sluhů a teď je to již náš pátý společný film. Ačkoliv Karel v poslední době hraje často zachmuřené tragické typy, vím, že humor, nadsázka, exprese a vášnivost je v něm zastoupena nemenší měrou. Pamatuji jeho studentské představení v Disku – byla to skvělá inscenace Majakovského Ledové sprchy – a od té doby vím, že má Karel i velký komediální talent. Nebála jsem se, že je Karel vnějškově jiný, protože autenticita je v něčem jiném.

Teď, když je film hotov, jste se svou volbou Karla Rodena spokojena? Měla jste nějakou „fintu“ na to, abyste z introvertního Rodena „stvořila“ extrovertní, bouřliváckou osobnost Jana Saudka?

Jak jsem říkala, vím, že Karel v sobě tu strunu má. Současně Jan Saudek není jen extrovert, to je jen jeho ochranná hradba, tak se mu lépe komunikuje se světem, S Karlem jsme poměrně intenzivně scénář a jeho roli rozebírali, měl několik zajímavých nápadů, a tak jsem mu nabídla spolupráci na scénáři, takže bude mít i takový titulek ve filmu. Ale zpátky k otázce – Karel si přál, abych přidala oproti scénáři na expresivitě některých scén, on mi zase musel slíbit, že nebude ve filmu tragický, a tak se nám to pěkně doplňovalo. Párkrát jsem to Karlovi musela připomenout, ale finty jsem žádné nepoužívala, já jsem člověk, který řekne vše na rovinu a Karel to ví, že má ve mně přítele. Karlovo převtělení se do role bylo fascinující, kolikrát jsme zjišťovali, že nás na place sám příběh přivádí k novým poznáním. Po všech stránkách to byla asi moje nejhezčí spolupráce s Karlem.

Svět Jana Saudka – to je především svět žen, které procházely jeho životem a byly jeho stěžejní inspirací. Představitelky hlavních ženských rolí měly před sebou také velmi nelehký herecký úkol, kterého se skvěle zhostily. Co byste prozradila k obsazení hlavních ženských rolí?

Ano, všechny postavy ve filmu byly herecky náročné a všechny moje dívenky – jak nazývá Jan Saudek všechny ženy - do té práce daly všechno. Ať už jde o moji stálici a blízkého mě člověka Vilmu Cibulkovou nebo pro mě novější tváře Mášu Málkovou, Zuzku Vejvodovou, Mariku Procházkovou, Vandu Konečnou, Jitku Sedláčkovou a všechny ostatní. Máša Málková s velkou vnitřní pravdivostí ztvárňuje postavu, která má výrazný vývoj, od submisivní ovšem nebojácné pokušitelky osudu až po nelítostnou rivalku, která si bere vše, o co po cestě „zavadila.“ Zuzka Vejvodová zase s ohromným nasazením a citlivostí ztvárňuje emocionálně a nervově labilní mladou ženu, kterou vztah s nekonvenčním umělcem velmi poznamenal. Nemám teď prostor rozebírat všechny role, ačkoliv bych ráda, ale ještě bych chtěla zmínit Vaška Neužila, se kterým byla také úžasná spolupráce. Vašek hraje důležitou roli vcelku sympatického Janova syna, který je ale v neustále defenzivě až opozici vůči otci, a který se nakonec možná i proti své vůli, stane součástí ne zrovna pěkného plánu.

Jak probíhala vaše spolupráce s dramaturgií ČT?

Dramaturgem filmu za Českou televizi byl Jaroslav Sedláček. Strávili jsme rozebíráním scénáře mnoho a mnoho hodin, Jarda udělal výtečnou analýzu příběhu, jeho připomínky byly důležité a víc než podnětné. Když už jsem ale psala devátou verzi scénáře a Jarda to stále nechtěl schválit, tak mi té analýzy už přišlo hodně. Jarda mi ale říkal: „Jednou za to budeš ráda!“ A měl pravdu. Za to a za důvěru, kterou mi dal, stejně tak jako celá filmová skupina a celé vedení České televize, bych chtěla všem moc poděkovat.