Rozhovor s režisérem Davidem Vondráčkem
Kde a kdy začaly klíčit zárodky filmu?
Točil jsem pro televizi reportáže a při tom se seznámil s touhle komunitou. Zajímaly mě příběhy lidí, kteří se dostali na takové scestí: Měl jsem tam třeba bývalého číšníka ze známé restaurace nebo inženýra z ropovodu Družba, kteří oba skončili v hrobě. Netušil jsem, že se budu soustředit na konkrétní ústřední příběh. To se pak vyvrbilo, když jsem poznal Janu, která se mi svěřila, že šlapala v Holandsku, a Honza mi zase nastřelil tragédii uhořelého otce. Říkal jsem si, že se zkusím dostat i do anamnézy jejich dětství, zjistit, proč se dostali až k takhle psychopatologickému životnímu stylu a notorickému alkoholismu. Ale to jsem ještě nevěděl, že do toho vstoupí vnější drama, když je ze hřbitova vyženou a když se oba budou muset zabývat záležitostmi ze své minulosti.
Jak brzy jste se tedy zaměřil právě na tyhle dva?
Už v roce 2007, chvíli poté, co jsme začali natáčet, a ještě dřív, než je vyhnali z té hrobky. Původní nástřel byl takový, že jsme roztáčeli příběhy všech – i z toho důvodu, že jsme netušili, jestli se třeba někdo z komunity ze dne na den neztratí nebo neumře. Plánovali jsme točit třeba pět deset let… Že bychom pak viděli, jestli se v tom neobjeví nějaká antropologická výpověď. Jenže tihle dva začali vyplouvat do popředí v podstatě intuitivně. Začalo být jasné, že se hodně sbližují. Byla tam cítit i určitá živočišnost: Jak se říká latinsky „eros“ a „thanatos“, tedy „smyslnost“ a „smrt“. Jako by Honza s Janou žili v předtuše vlastní smrti – a já se chtěl pokusit jít až na tu nejnaturalističtější vrstvu jejich sbližování. Tím je to asi neobvyklé i pro diváky, kteří většinou příběhy s až tak mezními situacemi nejsou zvyklí vídat.
Film vznikal skoro na koleně, ve volném čase. Kolik jste mu vlastně věnovali času?
To se nedá doopravdy spočítat. Z těch lidí se stali naši kamarádi a cítili jsme určitou potřebu jim pomáhat… I když jsme zároveň měli nastavenou etickou hranici, že doopravdy zasáhneme, až kdyby šlo o život nebo ztrátu zdraví. Určitě to ale byly stovky natáčecích dnů. Byli jsme ve tvůrčím transu a vnímali to jako běh na dlouhou trať, který buď vyjde, nebo ne. Nevěděli jsme, jestli to vůbec bude možné dokončit… A co si budeme povídat, kdyby nedošlo k události, která zafungovala jako přirozený konec, tak bychom točili dál.
Byli byste radši, kdybyste měli víc prostředků, a tím pádem k dispozici třeba i lepší techniku? Byl by pak film lepší?
Měli jsme s Honzou Kadeřábkem ambici natočit hlubinnější existenciální výpověď, ale všude nás odmítali s tím, že příběh o bezdomovcích je sociální tematika vhodná na reportáž. Já si chtěl dokázat, že umím stvořit něco, co nebude dokumentární publicistikou, ale expresivním příběhem, vyprávěným filmovou řečí. Vůle byla veliká, ale finanční prostředky omezené. Zpětně to vidím tak, že kdybychom měli veliký štáb a dokonalou techniku, tak by se nám ti lidé možná tak neotevřeli. Pracovali jsme s malinkou kamerou, která dneska stojí tamhle v bazaru pět stovek, a dostali jsme se s ní až do hrobu. Samozřejmě to bylo riskantní se zvukem… Třeba ve scéně s maminkou. Kdybychom stáli o dva metry dál, přišli bychom o jeden z nejpodstatnějších momentů filmu… To bylo trochu riziko.
Teď už pár měsíců žije Láska v hrobě vlastním životem. Jak vnímáte reakce diváků?
Překvapilo mě, že jsem ještě nezažil negativní ohlas. Už jsem byl na desítkách besed napříč všemi vrstvami a diváci jsou většinou fascinováni. Byla-li nějaká kritika, týkala se spíš morálně-etických věcí – do jaké míry je to „voyeurský hyenismus“ a do jaké míry jsme to ustáli. Většina lidí to ale bere jednoduše jako film. Jako Romea a Julii na dně, se vším všudy. Těším se, až uvidím nějakou věcnou odbornou kritiku, se kterou bych mohl polemizovat.