Fenomén Underground

…ty vole, seš plukovníkem

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 4  
Sdílet
| Poslat odkaz

Rok 1989 přinesl mnoho neuvěřitelných situací. Jednou z největších absurdit bylo, když máničky a osobnosti undergroundu začali nastupovat k policii a vyhazovat lidi, kteří je ještě nedávno šikanovali. Dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie V. Křístek

Ty vole, seš plukovník

 „Jednou bylo v Praze u Holečků Fórum Charty a když nás vyváděli ven a dávali nás jednoho po druhým do Avie a Magor koukal po těch, co tam seděli, protože na něj se už nedostalo, tak říká policajtovi, vedle kterýho stál: ‚Heleďte, podle jakýho klíče jste to sem dali? Uhl, Havel, Šabata… není to budoucí vláda?‘“ vykládá historku z jednoho policejního zátahu vydavatel Vokna František Stárek Čuňas. On sám byl roce 1988 nepřátelskou osobou režimu číslo jedna, Václav Havel se na seznamu umístil až na třetím místě. O rok později dostal Stárek u soudu patnáct měsíců za pobuřování a disidentka Anna Šabatová, která na soudu seděla za ním, mu šeptla do ucha: „To už neodsedíš.“ A Čuňas sám už také tušil, že si to neodsedí. A že se komunistický režim pozvolna chýlí ke svému konci.

Konec režimu si ale dovedl představit jen málokdo, protože tím, jak několik generací vyrůstalo a bylo obklopeno pouze komunistickým systémem, většina lidí neměla s demokratickým zřízením žádnou osobní zkušenost. Disident Václav „Bahňous“ Blabolil, jediný chartista v Chrudimi, se v roce 1988 na srazu chartistů shodl s duchovním Václavem Malým, že na změnu režimu prostě nejsou připraveni. Nikdo na ní nebyl připraven. Všichni si prostě mysleli, že bolševik tu bude napořád.

Přibližně v polovině 80. let skončilo období vyslýchacího teroru (pálení cigaretami, mlácení), spojeného s estebáckou akcí Asanace. Lidé, kterých se týkala, byli dost vystrašení, značná část pod tlakem StB emigrovala. Čuňase se to tolik nedotklo, protože seděl, a tak když ho propustili z vězení, hned měl spoustu plánů, co všechno udělá. A vyšlo mu to, protože v Sovětském svazu zrovna nastoupil Gorbačov a vyhlásil tzv. perestrojku (neboli přestavbu, což značilo určité reformní kroky v ekonomice a společnosti, plus politickou otevřenost). Českoslovenští komunisté na ni ale příliš neslyšeli, neboť jim připomínala rok 1968 a podobné snahy o reformy u nás – a jelikož na jejich potlačení mocensky vznikli, nemohli se prostě k něčemu podobnému vrátit. Nicméně, jelikož měli z Moskvy vždy strach, tak aby něco nepokazili, rozhodli se vyčkávat. Proto, na rozdíl třeba od Polska nebo Maďarska, měla u nás perestrojka jen kulturní rysy, politicky se ale zatím mnoho neměnilo.

Specifikum českého undergroundu oproti jiným zemím východního bloku spočívalo v tom, že mu vládnoucí establishment všemožně podsouval politické pohnutky, dle Čuňase ho přímo „hnal do politiky“. Většina „androšů“ ale zejména zpočátku politickou opozici nepředstavovala a teprve postupně se do této role nechala natlačit. A v ten moment se pro režim stali opravdu nebezpečnými: underground bořil bariéry mezi Prahou, menšími městy a venkovem, navíc měl vybudované potřebné struktury spojené například s vydáváním a distribucí Vokna, Voknovin a dalších samizdatů.

Zhruba v letech 1987–88 dostal underground od režimu určitou příležitost – někdo ji přijal, někdo ji odmítl a androš se začal vnitřně štěpit. Byl to promyšlený tah StB, který nesl svoje ovoce. Dobře je to vidět na konci kapely The Plastic People of the Universe. Její hlavní osobnost, skladatel Mejla Hlavsa změnil název skupiny na Půlnoc a najednou mohl veřejně vystupovat. Nadto Půlnoc ještě před revolucí mohla vycestovat i na Západ, kupříkladu hrála i v Americe. Ideolog undergroundu Ivan Jirous napsal už v polovině 70. let ve Zprávě o třetím hudebním obrození, že horší než represe proti undergroundu je jeho komercionalizace. A tyto Mejlovy „půlnoční“ kroky byly mnohými androši brány jako velmi kontroverzní (podle komentátora RFE Martina Schulze z nich prý byl Vráťa Brabenec v Americe úplně na mrtvici). To ale StB měla v úmyslu, jak vyplývá z jejího plánu na rok 1989: „Umožnit nepublikujícím spisovatelům příznivé podmínky k znovuzapojení do kulturního života s cílem narušování jednotného protispolečenského postupu“. Na druhou stranu se ale jednotliví lidé přestávali bát a původně izolované a snadno kontrolovatelné potůčky opozice se najednou začaly slévat ve větší řeky, které se v listopadu 89 slily v jediný mohutný proud.

V celé republice se začalo demonstrovat. Ještě ale nebylo úplně vyhráno a nikdo nevěděl, jaká bude reakce komunistů. Václava Blabolila, který zformoval Občanské fórum v Chrudimi, při cestě domů z jedné schůze OF sledovalo velmi okatě krokem policejní auto. Zazvonil proto cestou na kamaráda, kterému popsal, co se děje, a že mu zavolá, až dorazí domů, a pokud mu nezavolá, ať ve vedení řekne, že se s ním něco stalo. V Ústí nad Labem sice přišlo demonstrovat velké množství lidí, ale nikdo se neměl k tomu, aby promluvil. Písničkář Slávek Kaplan si krátkou řeč připravil a na závěr více méně improvizovaně vyzval k průvodu městem. Po setkání s lidmi z místního známého Činoherního studia pak bylo domluveno založení ústeckého Občanského fóra.

A tak se všude zakládala Občanská fóra, androši se vrhli do politiky a museli samozřejmě začít jednat i s tou „druhou stranou“, tedy komunistickými úředníky, aparátčíky a estébáky. Jak vzpomíná aktivista a disident Jiří Fiedor: „Oni nás nebrali jako underground, jako nějaký chlápky, který maj´ dlouhý vlasy, rádi seděj u piva a poslouchaj muziku, kterou oni považujou za šílenou, ale vlastně nás brali už jako regulérní představitele politické protikomunistické opozice, která momentálně má největší vliv na veřejné mínění.“ A jestliže Stárek, Kaplan nebo Blabolil pracovali v bezpečnostních prověrkových komisích (a dva prvně jmenovaní později ve státní správě, konkrétně v BIS), Fiedor si šel „sednout“ přímo do poslanecké sněmovny.

Po nutném období, kdy lidé z undergroundu pracovali pro stát, začali přebírat jejich pozice političtí „profíci“. Václav Blabolil říká: „Už v tý občanský komisi jsem měl vedle sebe člověka, kterej studoval politologii a kterej mě dával komentáře. A ten mě uvedl do obrazu. Řekl: ‚Takhle to fungovalo vždycky po tý revoluci, že ta šedá zóna čekala v koutě, někde za rohem, a když ti revolucionáři slezli z barikád, tak je odstranila, a šla do toho. Nedělej si vůbec iluze – dravci půjdou dopředu. S tím nic neuděláš, takhle to funguje úplně všude a vždycky to takhle fungovalo.‘“

Přehrát video

Diskuse diváků
  • ? 28. 10. 2017 11:55

    Disent

    Muselo to být zajímavé: Jenom s tím rozdílem, že Havlovi měli byt přes celé patro, kdežto my o dva…

  • Jirka13 3. 7. 2016 12:34

    To on ten underground se především vyznačoval tím,

    že nikdo na nic neuměl hrát. Když si přečtu od J. Černého: "Kupříkladu Plastici byli lepší muzi…

  • dr. Voštěp 29. 6. 2015 08:18

    zase ten náš vůdstok

    nepřechvalte. Vím, že jeden z "otců zakladatelů" o něm prohlásil, že se z undergroundového festiva…

Tato diskuse je určena pouze k výměně názorů mezi diváky. Pokud chcete zaslat dotaz nebo připomínku tvůrcům pořadu, obraťte se, prosím, přímo na Českou televizi.

Napsat do televize Vstoupit do diskuse

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu

Osobnost dílu
Václav „Bahňous“ BlabolilVáclav „Bahňous“ Blabolil

Hudebník, dokumentarista a disident Václav Blabolil se narodil v roce 1958 v Broumově, zhruba rok na to se ale jeho rodina přestěhovala do Trutnova. Václav pak po starším bratrovi, který se matce narodil v prvním manželství (1951), zdědil přezdívku Bahňous.

» více «

Osobnost dílu
Bohuslav „Slávek“ KaplanBohuslav „Slávek“ Kaplan

Písničkář, literát a fotograf Slávek Kaplan se narodil v roce 1960 v Ústí nad Labem. Už někdy ve svých třinácti začal po vzoru západních rockových skupin nosit dlouhé vlasy, přibližně v roce 1974 začal hrát na kytaru, a jak říká „žádný vzor jsem neměl, jen jsem chtěl vyjádřit své pocity“. O rok později se začal partou ze základky scházet na Hvězdě v Klíšském parku, kam se chodilo hrát na kytary.

» více «

Osobnost dílu
Jiří FiedorJiří Fiedor

Publicista a dokumentarista; v mládí byl spjatý hlavně s Frýdecko-Místeckem, Třineckem a Havířovskem. Koncem 80. let vydával samizdatové časopisy Severomoravská pasivita a Smog. Byl u vzniku Občanského fóra v Ostravě, později pracoval jako editor Lidových novin a začal točit dokumenty pro Český rozhlas a Českou televizi.

» více «