Fenomén Underground

Na cestě

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 1  
Sdílet
| Poslat odkaz

Osudová cesta undergroundové písničkářky Dáši Vokaté začala v šedesátých letech a trvá vlastně dosud. Dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie J. Chytilová

Rocker nemá domov

Písničkářka Dáša Vokatá s manželem Zdeňkem „Londýnem“ Vokatým, synem Matějem a dcerou Bohdankou emigrovali v důsledku estébáckého projektu „Asanace“. Dáša nejprve odjet nechtěla, ale pak kývla – bála se hlavně toho, aby StB neiniciovala něco, co by ublížilo dětem. Odjížděli společně s Karáskovými a na nádraží se s nimi přišli rozloučit všichni přátelé z undergroundu, kteří byli zrovna na svobodě. Ve Vídni už měli všechno připravené, protože se jim přes rakouského kancléře Bruna Kreiskyho podařilo získat politický azyl, a všichni, včetně rakouských kolegů, jim hodně pomáhali: kupříkladu zvelebit byt a najít práci. Jenže stejně – Dáša byla sotva pár dní pryč a už ji přišlo parte, že si její prarodiče ze žalu pustili plyn. „Takže jakápak svoboda…,“ říká písničkářka, „Jakápak radost? Jaképak obohacení? To byl průser. Ale ještě horší bylo, že mě nepustili ani na pohřeb. Takže jsem nemohla ty své milované předky ani pohřbít.“

Projekt „Asanace“, který estébáci rozjeli v roce 1978 a který trval až do poloviny 80. let, byl v první řadě namířen proti chartistům, ale dotkl se citelně i dalších lidí a tzv. „nepřátelských seskupení“. StB využívala metody KGB a východoněmecké Stasi a neváhala použít ani velmi brutálního násilí (a to i proti ženám) a vydírání. Dáša Vokatá Chartu 77 v první vlně nesignovala, byla zrovna těhotná, ale když viděla hysterickou reakci bolševického establishmentu, kterou podpisy spustily, podepsala také.

Následně se proti rodině ze strany StB vytvořil silný tlak, obsahující šikanu, psychický a fyzický teror a vydírání s konkrétními důsledky. Dáša Vokatá s Londýnem byli v Ostravě jedni z mála, kdo Chartu v té první vlně podepsal: Londýn přišel vzápětí o práci a StB mu nedovolovala, aby si další sehnal. V rámci projektu Asanace, který do značné míry zpolitizoval dosud spíše nepolitický underground, vyhořely některé komunitní baráky, jiné, jako třeba dům rodiny Princových, nechala StB zdemolovat, majitelé baráků byli zavíráni, dalším androšům bylo vyhrožováno přejetím dětí cestou do školy atd.

V první polovině 70. let Dáša Vokatá pracovala jako laborantka ve vítkovických železárnách v Ostravě, v roce 1976 ale všeho nechala a jenom s kytarou a báglem se vydala stopem na cestu kolem republiky. Nakonec se přes Prahu, její hospody a rady tamějších mániček dostala až k baráku manželů Honzy a Květy Princovch v Rychnově na Děčínsku. Tam už bydleli i Maruška Števichová a Zdeněk „Londýn“ Vokatý, Dášin budoucí manžel. „Takže shodou okolností jsem se ocitla v pravý čas na pravém místě, neboli jak by někdo řekl, v nepravý čas na nepravém místě. Protože pak už nic nebylo mým životě nic normální,“ vzpomíná Vokatá. U Princů se posléze seznámila i s lidmi z disentu a pražského undergroundu – protože ti všichni sem jezdili. Květa Princová s manželem tu prostě vytvořili společenství lidí, sdílejících stejné hodnoty, probíhaly tu přednášky, půjčovaly se jinak nedostupné knihy. To vše na Dášu působilo a ovlivňovalo ji – jako písničkářku pak zejména Charlie Soukup a Sváťa Karásek. „Ale nejvíce ze všech mě ovlivnili Květa a Honza Princovi. Protože tolik lidskosti, která vycházela z těchto dvou lidí, jsem do tý doby nikdy nezažila.“ Chartu 77 k Princovým přivezli o Silvestru roku 1976 dramatik Václav Havel s filosofem Jiřím Němcem a hercem Pavlem Landovským, a dost lidí ji tam signovalo. Dášu od podpisu všichni zrazovali, neboť byla v jiném stavu. Jak již řečeno, podepsala ji posléze a následný, téměř tříletý tlak StB na její rodinu, ji nakonec přivedl do emigrace.

Po příjezdu do Vídně začala Dáša hned znovu skládat; v tom se jí dařilo lépe než kupříkladu máničkám ze Šafránu (Hutka, Třešňák), u kterých se v emigraci zpočátku vytvořil určitý blok. A pochopitelně začala také vystupovat. Karel „Kocour“ Havelka uvádí, že dokázala strhnout publikum – například když se v benediktinském klášteře v Rohru během letnic na žádost opata Opaska dělala přednáška o českém undergroundu s hudebním vystoupením, nadchla Dáša nejen samotného opata, ale i starého pana Schwarzenberga. „Je úplně jedno, jak Dášu zařadíme. Ona je písničkářka. Má tam něco z Janis Joplin, má tam něco z Amy Winehouse, ale má tam něco i z toho Kryla,“ dodává Havelka. V roce 1984 Dáša natočila album na Radiu Svobodná Evropa – píseň „Až se rozejdem“ se pak stala téměř emigrantskou hymnou.

Exulanti se různě navštěvovali, organizovali umělecká setkání – třeba ve zmíněném Rohru, dále v Alsasku, Frankenu a Vídni (zejména v Nachtasylu) či Berlíně. Důležitý byl i Londýnův a Dášin víkendový barák v obci Klement. Tam všude se scházeli čeští písničkáři z celé Evropy a společně zpívali. Ale i přes určitou – řekněme informační a materiální - propustnost železné opony (knihy, časopisy, videokazety, nahrávky) na rakouské hranici byla osamělost v exilu veliká a po revoluci se paradoxně ještě zvětšila. Do té doby výrazně sevřené společenství se najednou rozvolnilo: děti byly v pubertě – ty zůstávaly doma ve Vídni, ale spousta jejich rodičů se vrátila do Čech; manželé si našli nové manželky a nebo naopak – i to byl důsledek podpisu Charty.

Po revoluci začala Dáša jezdit za Ivanem „Magorem“ Jirousem do Prostředního Vydří, které bylo na půl cesty mezi Prahou a Vídní a tam si vybudovala další zázemí, které mohla nazvat domovem. Její protestsongy tak časem vystřídaly milostné písně. Ivan a Dáša spolu trávili hodně času nejen ve Vydří, ale i na různých koncertech, kde oba - buď každý zvlášť nebo dohromady - vystupovali. A společně s knihkupci Luborem Maťou a Láďou Hejlem dali dohromady hudební festival Magorovo Vydří, který se na Jirousově statku konal do začátku nového millenia a poté se přesunul k Miroslavu „Skalákovi“ Skalickému na jeho mlýn v Meziříčku. Na podzim 2011 ale Ivan Jirous náhle zemřel, a jak říká Dáša Vokatá, teď na místním hřbitově ve Vydří, na místě, které si spolu vybrali, leží a čeká na ni.

Přehrát video

Diskuse diváků
  • ? 28. 10. 2017 11:55

    Disent

    Muselo to být zajímavé: Jenom s tím rozdílem, že Havlovi měli byt přes celé patro, kdežto my o dva…

  • Jirka13 3. 7. 2016 12:34

    To on ten underground se především vyznačoval tím,

    že nikdo na nic neuměl hrát. Když si přečtu od J. Černého: "Kupříkladu Plastici byli lepší muzi…

  • dr. Voštěp 29. 6. 2015 08:18

    zase ten náš vůdstok

    nepřechvalte. Vím, že jeden z "otců zakladatelů" o něm prohlásil, že se z undergroundového festiva…

Tato diskuse je určena pouze k výměně názorů mezi diváky. Pokud chcete zaslat dotaz nebo připomínku tvůrcům pořadu, obraťte se, prosím, přímo na Českou televizi.

Napsat do televize Vstoupit do diskuse

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu

Osobnost dílu
Dáša VokatáDáša Vokatá

V roce 1976 vyrazila Dáša Vokatá s kytarou stopovat napříč Československem, až skončila v Rychnově na baráku u manželů Princových. Tam se seznámila se Zdeňkem „Londýnem“ Vokatým, kterého si vzala za muže. V r. 1980 emigrovali, následně v zahraničí vydala desku a začala koncertovat. Po r. 1989 začala vystupovat i v Československu a dodnes skládá, hraje a zpívá – jako hlavní představitelka tuzemského undergroundového písničkářství.

» více «