Trnka z Čech (10/10)

Poslední Mistrovo dílo, "Ruka" (1965), je alegorií svobody tvorby a nezávislosti umělce

Trnkova pohádková próza pro děti Zahrada se stala literární i výtvarnou předlohou stejnojmenného loutkového filmu Břetislava Pojara (1978, výtvarně s Miroslavem Štěpánkem) a divadelních adaptací z pera Jindry Delongové (Zahrada, in sb. Dětské divadlo 1, 1976), Ivy Peřinové (Branka zavřená na knoflík, rozmnož., 1980, prem. 1977), Josefa Lédla (Zahrada, prem. 1990) a Bohuslava Němce (Zahrada, prem. 1993).

V druhé polovině 30. let se Jiří Trnka podílel na několika loutkových hrách pro Skupovo divadlo a pro své Dřevěné divadlo napsal groteskní revui Mořský pán a dvě dramatizace Broučků Jana Karafiáta. S literaturou je však úzce spjata i jeho další umělecká činnost: literární díla (ať již adresovaná dospělým, nebo zejména dětem) dotvářel nejen jako ilustrátor, ale i jako filmový scenárista a režisér. Ve svých filmech svébytně, originálně a s citem pro poetické přesahy textu interpretoval mj. literární předlohy Hanse Christiana Andersena (Císařův slavík), Aloise Jiráska (Staré pověsti české), Jaroslava Haška (Dobrý voják Švejk) i Williama Shakespeara (Sen noci svatojanské).

Zkušenosti z výtvarné a filmové práce se naopak promítly do jeho jediné prózy pro děti, do pohádkového příběhu Zahrada, v němž Trnka vykreslil dobrodružství prožívaná pěticí malých chlapců v tajemném prostoru zpustlé zahrady, v zapomenutém, zdí ohrazeném "ostrovu" uprostřed města. Se smyslem pro specifičnost dětského myšlení, dětské řeči a dialogu, ale i pro nonsens a lyricko-groteskní nadsázku tu propojil prvky moderní a klasické pohádky, což - umocněno výtvarnou stránkou knihy - utváří poetický, humorný i nostalgický obraz citově čistého dětství a jeho dočasnosti.