Cirkus Bukowsky I.

Hodnocení seriálu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 54  
Sdílet
| Poslat odkaz

Rozhovor s režisérem a scenáristou Janem Pachlem

Jan Pachl
Jan Pachl
scenárista, režisér

„Hrdinové Cirkusu Bukowsky jsou ‚lůzři‘ a dostávají v jednom kuse přes hubu.“

Jako debutant jste do svého prvního díla dostal známé české herce (Pavla Řezníčka, Hynka Čermáka a Jaromíra Hanzlíka). Jste hrdý na to, že se vám něco takového povedlo?

Pro jednoho i pro druhého je to práce a všichni se nějak musíme živit. Když se poštěstí, že projekt má hlavu a patu a nějakým způsobem je zajímavý, můžeme si k tomu jenom pogratulovat. Já bych v tom neviděl zázrak, že se to povedlo debutantovi. Co se týče pana Hanzlíka, on sám říká, že to přečetl jedním dechem, to ho přímo cituji. Nadchlo ho, že si může poprvé v životě zahrát zápornou roli. Vždycky byl obsazovaný do rolí, ze kterých si ho pamatujeme, a tentokrát to pro něj byla ohromná herecká výzva. V každém případě jsem šťastný, že jsem měl příležitost pracovat s herci tohoto formátu, s herci, kteří si mohou vybírat.

Jak jste k těmto hercům došel?

Pavel Řezníček, ten byl jasný od začátku, ani nevím proč. To byla nějaká intuice, není to tak, že bych se s ním znal z minulosti, ani jsem moc neznal věci, ve kterých hrál. Na Pavla Řezníčka se to psalo. Od pilotu se nám tam změnila postava detektiva, která v něm byla jenom nastíněná, taková kostra a kulisa. Jak jsme začali psát scénář, tak se ta postava prohloubila a projasnila. Našli jsme Hynka Čermáka, který přesně odpovídá postavě ze scénáře. Jak fyziognomicky, tak chováním. Myslím, že Hynek je úplně přesný.

S tím, že jde o anglosaský model (tzn. dvě série po šesti epizodách) jste přišel vy nebo kreativní producent Josef Viewegh?

Už nevím, koho z nás to napadlo. Když řeknu, že oba současně, nebude se nikdo cítit uražený. Věděl jsem, že to budou dvě série, protože jsem to i chtěl. Mám tenhle anglosaský model rád, umožňuje to líp pracovat s dramaturgií scénáře a vždycky je dobré to v půlce uzavřít a v půlce začít nanovo. Obecně ten český model, kde máte dvanáct nebo třináct dílů, je hodně slitý. Tenhle přístup umožňuje začít od nuly, přičemž ale navazujete na předešlé epizody. Z mého hlediska je to výhodnější, anglosaský svět to dost používá a funguje jim to. Tak jsem si řekl, proč to nezkusit u nás. Nevím o tom, že by měl zatím někdo u nás podobný přístup.

Z jakých inspiračních zdrojů jste vycházel?

Nedá se říct, že bychom chtěli něco kopírovat, ale máte to v sobě. To, co mám opravdu rád, je britská nebo americká drsná detektivní škola, kdy ten detektiv, zmítaný ranami osudu, se snaží něco vyřešit nebo je do něčeho nastrčený, i proti své vůli. Myslím, že u těch postav je cítit nějaký nádech noiru, jde o to, že hrdinové jsou „lůzři“ a dostávají v jednom kuse přes hubu. To mám rád, vždycky je to zajímavější. Co je důležité u těch postav, je to, když je vezmete a umístíte do nějakého překvapivého prostředí, které jim není vlastní. Detektiv na policejní stanici není nic překvapivého, ale ve chvíli kdy jej umístíte do léčebny, protože je to alkoholik, a vytrhnete jej z jeho oblíbeného prostředí, tak to dává příběhu jiný rozměr. A to je i případ Nestora Bukowskyho, který jako vysokoškolský profesor stíhaný ranami osudu začne žít v maringotce u cirkusu. Moje postavy neoplývají přílišnými dialogy. Já mám rád, když se vypráví obrazem, když jde o atmosféru a když se všechno nedoříkává, když to vyplývá obrazově nebo kauzálně z těch situací, které se tam naexponují. Dnešní standard je, že se to všechno odvypráví od stolu.

Kdy jste byl naposledy v cirkusu?

Před natáčením jsem byl v cirkusu pouze z toho důvodu, že jsme hledali, který by s námi spolupracoval. Jestli jsem byl jako dítě v cirkusu jednou, tak to bylo moc. To prostředí je mi poměrně cizí. Je to místo, které je naprosto vytržené z jakéhokoliv kontextu soudobého života. Ti cirkusáci jsou lidé, kteří si žijí svým životem a pro současného konzumního člověka je to místo naprosto nečitelné. Popravdě řečeno, neumím si představit paradoxnější prostředí, kam dostat hlavního hrdinu, než do cirkusu. Já když něco píšu, tak i rád objevuju prostředí, která jsou pro mě neznámá.

Dá se říct, že jde o detektivku, tedy o v Česku oblíbený žánr?

Nejsem schopný posoudit, jak moc jsou detektivky populární. A jestli jsou, tak to svědčí o tom, že český divák je zvídavý a rád se nechá napínat. Diváci u nás mají rádi nekomplikovanou zábavu s nádechem nostalgie. České detektivní seriály pracují s humornou linkou a myslím, že český divák neprahne po komplikovaném příběhu. Cirkus Bukowsky je takový žánrový mišmaš. U nás je z detektivky asi 30 % a zbytek je o tom, že sledujeme mikrosvět hlavních postav. Odlišné od běžných detektivek je to v tom, že my ukazujeme hodně ze soukromí postav.

Co pro vás bylo nejtěžší během natáčení?

Člověku, který nemá zkušenost s natáčením, se může jevit, že nejtěžší jsou scény, kde jsou kaskadéři, výbuchy a podobné věci. Ale není to tak, protože ty efektní scény, pády aut a další se dlouhodobě nacvičují, připravují se a ve finále je to nacvičené tak dobře, že to musí dopadnout a je to to nejmenší. Tohle se točí samo, tu práci za vás dělá tým lidí. Nechci, aby to vyznělo, že to za vás dělá někdo jiný, ale vy ty lidi prostě nasměrujete a koordinujete. Někdy je nejtěžší natočit klasickou konverzační scénu ve dvou lidech, když zjistíte, že tam něco nefunguje a hledáte třeba hodinu smysl té scény.

A největší scéna v celém seriálu?

Jedna z nejimpozantnějších scén je ta, kdy vlak na přejezdu srazí auto, ve kterém jsou uvězněni lidé. Tohle byla poměrně náročná záležitost, která se točila dva a půl dne a přípravy trvaly asi týden. Nebylo to úplně jednoduché. Kluci ze štábu říkali, že v podstatě nezažili, že by v českém filmu viděli srážku s vlakem natočenou se vším všudy. Většinou se tomu tvůrci nějak vyhnou, udělá se to mimo obraz a podobně. A jedna z možná nejdražších scén je davová scéna pohřbu jisté postavy. Tam jsme se rozjeli co se týče komparzu a nasazení štábu a techniky a navíc je tam déšť, který vytvářejí tři hasičské vozy, ze kterých to stříká na celé motolské krematorium. Vypadá to opravdu velkolepě, je to takový Hollywood.

Jak jste vůbec přišel na srbského herce Predraga Bjelace, kterého čeští diváci znají například ze snímku Harry Potter a Ohnivý pohár?

My se známe s Predragem deset let. Od začátku jsem hledal „Jugoše“, který by mohl dělat principála, takže mě hned napadl. Samozřejmě jsem si to trochu zkomplikoval tím, že přece nevezmu někoho prvního, kdo mě napadne a tak jsem hledal ještě dlouhou dobu dále. Nakonec se ukázalo, že nikdo lepší než Pedja stejně není. Postavu Luky Coltella hraje skvěle.

Kdo si myslíte, že bude váš divák? Myslíte, že můžete zasáhnout i současnou „seriálovou generaci“, která z internetu pilně stahuje zahraniční série?

Myslím, že se na to bude určitě dívat moje máma (smích). Náš divák bude podle mě ten, kdo nehledá zábavu ve standardním mainstreamu, a který si opravdu počká do půl desáté, až uspí děti a v klidu si zapne televizi. Není to ten typ seriálu, na který by se dalo dívat dříve, kdy jste ještě rušeni vedlejšími vlivy v domácnosti. Je to ten typ seriálu, který zapnete, až to doma ztichne a vy se necháte vést příběhem. Myslím, že lidem, kteří se dívají na seriály jako Perníkový táta nebo The Killing, by to mohlo být blízké, protože to není ona standardní forma vyprávění. Když to tak bude, tak budu jedině rád. Je to jiný způsob vyprávění, jiný způsob hry a je dobře, že Česká televize na tuhle hru přistoupila. Musím říct, že to vyžaduje i jistou dávku odvahy, protože je to věc na našem televizním trhu zatím nevyzkoušená a ze strany České televize je to i risk. Obecně lze říct, že nám do toho nikdo nevstupoval a byla to úplně svobodná tvorba, co mě až překvapilo. Možná už si něco podobného nikdy nenatočíme.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – D  ST  AD  HD
Žánr: Seriál
Vysílání pořadu

Tento pořad v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání všech dílů najdete kliknutím na následující odkaz.

Související pořady