Niagarské vodopády - divoké peřeje

Je to zážitek na celý život. Pro všechny generace turistů. A jaký je vlastně jejich příběh? Francouzský dokument

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný.
Video není k dispozici.

Niagarské vodopády

V srdci Severní Ameriky se na východní hranici USA a Kanady vytvořily obří vodní plochy. Velká kanadská jezera se jim neříká jen tak. Se svými přítoky tvoří nejrozsáhlejší sladkovodní pánev na světě. Celá pětina sladké vody naší Země teče z jednoho jezera do druhého a pak padá dolů do malé úžiny. Přes hrany Niagarských vodopádů přeteče každou sekundu přibližně 5900 metrů krychlových vod. Lidé je považují za něco věčného, podobně jako je Mount Everest či Gibraltar. Ale pravdou je, že život Niagarských vodopádů je pozoruhodně krátký a bouřlivý. Tento zdroj obrovských sil je jednou zničí. Niagarské vodopády se dělí na americkou a kanadskou část výstižně nazvanou Koňská podkova. Dvojí podívaná a atrakce pro zhruba 11 milionů návštěvníků ročně.

Celých deset tisíc let patřily americkým domorodcům, prvním paleoindiánům, členům pozdější irokézské Ligy národů. Před 300 lety se o nich dozvěděly i další národy. V roce 1683 je světu jako první odhalil otec Louis Hennepin. Žádné známé evropské vodopády se těm Niagarským nemohly rovnat. V dalších letech průzkumníky následovali noví osadníci, dobrodruzi a cestovatelé. Mnozí z nich byli velkými romantiky a hledali Ráj na Zemi. U Niagarských vodopádů postavili visutý železniční most, první na světě. Oblast vyhlásili za jednu z prvních chráněných oblastí v USA. A stala se jednou z prvních skutečných turistických atrakcí v Severní Americe.

A to, co přitahovalo turisty, oslovilo i vědce. Před sto lety si představili Niagaru jako zdroj energie a touto myšlenkou se začali intenzivně zabývat. Thomas Alva Edison se tu poprvé pokusil využít onu zvláštní novou sílu zvanou elektřina. A Nicola Tesla ho zde později ve jménu pokroku předčil, když objevil střídavý proud. Předpověděl, že jen tyto vodopády by mohly dodávat elektřinu pro chod veškerého amerického průmyslu. Podél břehů rychle vyrostlo mnoho továren. Obchod přetvářel Niagaru stejně jako cestovní ruch. Nicméně vodopády vzdorovaly.

Honeymoon Bridge – Most líbánek – byl dalším stavitelským počinem. V roce 1938 ale musel čelit náporu ledu. Ten se opřel do jeho pilířů a centimetr po centimetru je posouval, až se most utrhl. Jeho zkroucená konstrukce ležela ve vodě 75 dní, než ji proud řeky Niagary odnesl. V americké části byl první vyhlídkou na skalní římse takzvaný Prospect Point. Jeho konstrukce vážila 185 tun a v roce 1954 způsobila dosud největší sesuv suti v této lokalitě. Jedna z prvních amerických elektráren se jmenovala Schoelkopf. Ale v roce 1956 řeka kus břehu erodovala a vzala zpět. Zkáza však nepřicházela vždy bez varování. Cave of the Winds – Jeskyně Větrů – byla obyčejná dřevěná promenáda, po které návštěvníci chodili k úpatí americké části vodopádů. Každý rok ji rozlámal vítr. A každý rok v květnu ji dělníci stavěli znovu. Blíží se další turistická sezóna. Promenádu Cave of the Winds je třeba znovu postavit. Už po sedmdesáté čtvrté. Niagarské vodopády zůstávají divokým a nestálým místem.

Příběh Niagarských vodopádů

Jaký je příběh Niagarských vodopádů? Zpočátku nikdo netušil ani to, že soutěsku vytvořily vodopády. Tento objev spatřil světlo světa kolem roku 1760 a padl do noty novému hnutí. Bibličtí geologové vysvětlovali vznik a vývoj země podle bible – Svaté knihy. Věřili, že Země ožila díky potopě a převratným změnám v zemské kůře. Podle Bible tvrdili, že Země je stará jen 6000 let a jedním z důkazů měly být právě Niagarské vodopády. Říkali, že vodopádům trvalo prokousat se soutěskou právě tuto dobu. Ale nastal čas nejvýznamnějšího moderního geologa. Charles Lyell začal k Niagarským vodopádům v roce 1841 přistupovat zcela novým způsobem. Snažil se odhalit historii a stáří Země, nicméně nestudoval jen literaturu, ale i horniny. Četl dějiny hornin, právě tak jako knihy. Systematicky sledoval pomalé a stálé působení eroze. To on inspiroval Charlese Darwina a pomohl mu k vyslovení názoru, že síly, které mění povrch Země dnes, působily i v době Stvoření.

Pokud jde o stáří vodopádů, Charlese Lyell se odvážil tvrdit, že vyhloubit soutěsku trvalo 35 000 let. Tedy téměř šestkrát delší dobu než byl odhad starších biblických geologů. Lyell popřel biblickou geologii tím, že pochopil dynamický vývoj Niagarských vodopádů. Ale důkaz, který by tento odhad potvrdil, tu nebyl. Podle dnešních teorie těch 11 kilometrů ustoupilo za pouhých 12 500 let. Vypadá to, že Niagarské vodopády jsou nejrychleji ustupujícími vodopády na světě. Když byla jejich erozní síla největší, posouvaly se o jeden a půl metru za rok. Jak to, že se nezhroutily? Pod proudící vodou odolává erozi tvrdá přepadová hrana. Je z pevného silurského vápence, ten odolává a udržuje výšku stěny pod vodopádem. Pod ním je však měkčí břidlice, která se odlupuje a tak nadložní vápenec tvoří větší a větší převis. Ale časem i tato tvrdá hornina neodolá, trhá se a bloky z ní padají pod vodopád.

Ledovce, které jsou nyní pouze v Arktidě, kdysi pokrývaly velkou část Severní Ameriky. Před 14 000 lety, když na tomto kontinentu žili mastodonti, se ledovce začaly zmenšovat a ustupovat k severu. Zanechávaly při tom za sebou rozlehlé vodní plochy – tak vznikla Velká jezera. Jak se ledovce stahovaly, sunuly s sebou také velké množství zvětralin a štěrků. Nicméně, devítisetmetrový útes z tvrdých odolných hornin, zvaný Niagarský sráz, přetrval. Stal se místem, odkud z Velkých jezer odtékají vody. Původně tudy místo mohutných toků z vodopádů protékala jen nevelká říčka. Před 12 000 lety zásobovaly Niagaru vodou jen tři z pěti Velkých jezer. Po tisíce let se úrovně hladin jezer měnily a i malé pohyby povrchu zemské kůry přesměrovávaly vodní toky. Tak, jak se měnil přísun vod, Niagarské vodopády se zmenšovaly a zase zvětšovaly. Ale před 4000 lety nabyly na síle. Prorazily hráz jezera na okraji srázu, vytvořily známou průrvu a zaplavily přírodní odvodňovací suťový kanál. Od té doby jsou Velká jezera poměrně stabilní. To se však o Niagarských vodopádech říci nedá. Teprve před 700 lety se vodopády rozštěpily na dvě části.

Tajemství řeky

Příběh Niagarských vodopádů vypráví zdejší soutěska vrytá do skály a říčního dna. U Niagarské soutěsky zatím nikdo hloubky sondami neměřil. Zdejší proudy jsou až příliš divoké. Právě zde, na jednom z nejnavštěvovanějších míst v Severní Americe řeka odmítala vydat své tajemství. Až donedávna. K Tinklerovu výzkumu se přidala Jeanne Popeová. Skupina techniků americké armády vyvinula novou technologii leteckého skenování, tak zvaný LIDAR, jímž se sbírají údaje laserového měření. Vysílá dva laserové paprsky o frekvenci 400 pulzů za sekundu. Hloubka se změří tak, že se sečte doba od vyslání paprsku přes jeho odraz ode dna až k návratu ke zdroji. Ale řeka tento souboj nevzdává tak snadno. Problémem nejsou jen peřeje, ale něco nečekaného. Voda zřejmě obsahuje příliš mnoho ledovcové suti. Data jsou zpracovávána v podstatě okamžitě. Vědci nic nevidí jasně, protože hladina odráží světlo jako by to byla nějaká pevná překážka.

Keith Tinkler našel nový způsob, jak zmapovat Niagarskou úžinu. Pokud světlo vodami Niagary proniknout nedokáže, impulzy sonaru snad ano. Od skály napravo se chceme dostat k těm dvěma skalám támhle. Budou prostě brázdit řeku tam a zpět. Aby to fungovalo, loď musí plout stále stejně rychle přibližně 32 kilometrů za hodinu. Systematicky křižují řečiště a přináší to první výsledky. Máme štěstí a signál, který se nám vrací, je dost silný na to, abychom si udělali obrázek o tom, jak dno vypadá. V této změti tvarů je ukryta jedna z kapitol historie těchto vodopádů. Před 8000 lety, když se pohybovaly kolem úžiny, proudila jimi voda pouze z jednoho jezera. Jejich průtok byl desetkrát nižší než dnešní. Důkazy pro toto tvrzení v sobě nese starý zvlněný reliéf říčního dna. Když už vodopády neměly takovou sílu, nemohly unášet tolik štěrku. Změnily se na kaskádu a v tomto pozměněném stavu hrana neustupovala a setrvala na místě téměř polovinu své existence. Celá polovina říčních vod je odkláněna do dvou elektráren, které zásobují elektřinou velkou část východního přímoří Severní Ameriky. Ani uprostřed turistické sezóny tak Niagarské vodopády nemají větší než poloviční průtok.

V současné době vodopády ustupují pouze o několik centimetrů za rok. Ale jak přesně se vodopády změnily? Jejich americká část nám na to v roce 1969 odpověděla. Když neměly dost síly na to, aby rozrušily skálu, jejich výška byla ani ne poloviční. Zdálo se, že vodopády zaniknou a stanou se z nich pouhé kaskády a peřeje – jako tehdy u Niagarské úžiny. Její nejznámější vodopády jejich správci doslova vypnuli. Potřebovali přijít na to, co by mohli udělat, aby je zachránili. Přes téměř dvousetmetrový kanál, který je napájí, nechali postavit přehradu. Mohutný proud o rychlosti bezmála 50 kilometrů za hodinu museli tedy přesměrovat na Kanadské vodopády.

Za úsvitu 12. června skupina přihlížejících poprvé spatřila zvláštní úkaz. Americké vodopády zmizely. Specialisté pak pět měsíců pracovali na profilu skály. Na Niagarách vznikla vertikální laboratoř za půl milionu dolarů. Část vody byla řízeně upouštěna, aby skála nevyschla a nepukla. Vědci odvrtali její vzorky. Začali pracovat na studiích, zkoumajících vztah štěrbin ve skále a podobě vodopádů. Předpověděli, že může hrozit částečné zhroucení útesu, proto technici zavedli příslušná opatření, aby zamezili nepříjemným překvapením na pracovišti. Nakonec vyšlo najevo, že upravit Niagarské vodopády, jak bylo původně plánováno, by přišlo až na 10 milionů dolarů. A to bez záruky, jak dlouho úpravy vydrží. 25. listopadu 1968 začali technici pracovat na obnově provozu vodopádů. Nějakou dobu trvalo, než se vše vrátilo do původního stavu. Přes noc už mohla příroda znovu pokračovat v nastoleném kurzu.

Niagarské vodopády v celé jejich kráse neviděly už dvě generace. Otázkou zůstává, kdy tyto vodopády zaniknou? Asi za 2000 let přijdou první na řadu Americké vodopády. Jejich síla se bude pomalu zmenšovat a nakonec se vytratí úplně. Kanadská podkova vydrží o něco déle. Za 15 000 let ode dneška se přesune o 6 kilometrů proti proudu, kde je skála měkčí, a tam zanikne…

Originální názevLes Chutes Du Niagara
Stopáž52 minut
Rok výroby 2011
 ST
ŽánrDokument