Návštěva magického ostrova, který pro západní svět objevil v roce 1492 Kryštof Kolumbus. Francouzský dokument

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný.
Video není k dispozici.

Kuba je největší ostrov Antil. Patří k ní i množství malých ostrůvků, tzv. „cayo“. Žije zde více než 11 milionů obyvatel. Kuba je často přirovnávána k dlouhému „zelenému krokodýlovi“. Pod touto přezdívkou se skrývá neuvěřitelně různorodá krajina, počínaje stovkami pláží, přes nekonečné lesy, až po čtyři horské masivy zvané „sierra“. Málo početná fauna je zastoupena především ptáky a živočichy, typickými pro Karibskou oblast.

Zdejší Indiáni patřili ke třem etnickým skupinám. V roce 1492 srdečně vítali objevitele ostrova Kryštofa Kolumba. Čtyři století španělské přítomnosti se výrazně odrazila na architektuře a kultuře země. V roce 1898, na základě podpisu Pařížské mírové smlouvy mezi Španělskem a Spojenými státy, získala Kuba nezávislost. Už od roku 1902 se zde začal uplatňovat politický a ekonomický vliv Spojených států. V roce 1959 zvítězila revoluce, v jejímž čele stáli Fidel Castro a Che Guevara. Batistova proamerická vláda skončila – a současně se tu objevili Sověti, kteří se snažili ovlivňovat politiku a ekonomiku ostrova.

Zhroucení Sovětského svazu zanechalo Kubu osamocenou a potýkající se s mnoha vážnými ekonomickými problémy. Pro obyvatele Kuby začalo období velkého odříkání. Vzdělávací systém, jemuž byla po revoluci věnována přednostní pozornost, se snaží zemi vymanit z celkového úpadku životní úrovně, protože dnes prakticky všude vládne heslo „pomoz si jak můžeš“. Kolo, nejlevnější dopravní prostředek, je předmětem všemožné péče a inovací. I na venkově si lidé musí vystačit s tím, co je právě po ruce. Zemědělství zůstává poslední jistotou kubánské ekonomiky, především díky cukrové třtině a také tabáku. Těžba ropy se v posledních letech stala pro zemi jedním z nejvýznamnějších zdrojů deviz. Avšak stále vzrůstající podíl na kubánské ekonomice má turistika. Vidina lenošení pod sluncem, které je tu prakticky zaručené, sem láká davy návštěvníků. A pak je tu neuvěřitelná vůle Kubánců prát se s nepřízní osudu, uhájit si důstojnost a radost ze života. A čekat, až se konečně zablýská na lepší časy.

Metropole Havana má dva a půl milionu obyvatel. Podél moře se táhne promenáda Malecon, dlouhá pět kilometrů a lemovaná vilami, jejichž barvy už dávno vybledly a na nichž viditelně zahlodal zub času. Na samém konci promenády, chráněné baterií děl, se tyčí pevnost El Morro, výmluvná připomínka časů, kdy se tu objevovali piráti, kteří řádili ve vodách Karibiku. Večer co večer v 9 hodin se tu odehrává neměnný ceremoniál, předcházející výstřelu z děla, který kdysi ohlašoval uzavření městských bran. El Castillo del Morro vévodí historické čtvrti města, „Staré Havaně“, jejímž srdcem je Plaza de Armas. Socha připomíná Carlose Manuela de Cespedes, prvního prezidenta republiky. Náměstí vévodí Palacio de los Capitanes Generales. Před vchodem spočívají zvony, které kdysi svolávaly otroky. Velké patio se sochou Kryštofa Kolumba je obklopeno nádhernými komnatami. Zde kdysi přebývali španělští guvernéři a až do roku 1917 také prezident republiky. Trůnní sál, určený k uvítání španělského krále, se však jeho návštěvy nikdy nedočkal. V uličkách obklopujících náměstí stojí bývalé koloniální domy, v posledních letech postupně restaurované. Proslulá je ulička Obispo, částečně vyhrazená pouze chodcům. Ve 20. letech se v jejích krámcích scházeli přední havanští měšťané. Dalším magnetem Staré Havany je náměstí Plaza de la Catedral. V katedrále byly prý uchovávány ostatky Kryštofa Kolumba, než byly převezeny do Santo Dominga a posléze do Sevilly. Kromě Kolumba vstoupila do kubánské mytologie ještě jedna slavná osobnost. Dva bary – Floridita a La Bodeguita del Medio – připomínají spisovatele Ernesta Hemingwaye, který je během svého dvacetiletého pobytu v Havaně a okolí s oblibou navštěvoval. Capitol, postavený koncem 20. let podle washingtonského vzoru, byl až do revoluce sídlem senátu a parlamentu. Jím se otevírá čtvrť Parque central ve Staré Havaně, která končí ulicí Paseo del Prado nebo též Paseo de Martí. Národní hrdina zde bdí nad jedním z nejkrásnějších výtvorů neoklasicistní architektury. Paseo del Prado, oblíbenou promenádu obyvatel Havany, lemují budovy, jejichž architektonické styly jsou přinejmenším – nesourodé. Divadlo Grand Teatro García Lorca, postavené v barokním stylu, sousedí s několika secesními budovami.

I dopravní prostředky v Havaně jsou koncipovány podle hesla „využij co nejpraktičtěji, co je po ruce“. Právě tak vznikly i autobusy tvarem připomínající velblouda. A pak jsou tu samozřejmě staré dobré „ameriky“. Na ostrov se dovážely ve 40. a 50. letech a odolaly všemu, i komunismu. Tato robustní a láskyplně opatrovaná auta se dodnes v Havaně používají jako taxíky. Modely se vyznačují jednoduchou mechanikou. Tak třeba termosifonové chlazení pracuje na úplně stejném principu jako ústřední topení. Ovšem ne všechna vozidla, se kterými se můžete v Havaně setkat, nebyla vždy tak fajn. Například tank před Muzeem revoluce připomíná události, které znamenaly změnu režimu.

Přestože Asijci tvoří jen nepatrnou menšinu kubánské populace, i oni mají svou vlastní malou čtvrť, kde na obyvatele Havany čeká dech exotiky. Čínská čtvrť sousedí se čtvrtí Amel, která se nedávno stala jakousi uměleckou galerií pod širým nebem. Malíř jménem Salvador čerpá inspiraci ze samotných kořenů kubánské kultury. Základní myšlenkou jeho práce je dokonalá harmonie mezi uměním a výchovou, které se mu dostalo. Je to výraz zdejší tradiční lidové kultury protože tady jsme v samém srdci Havany, kde slovo „lidový“ ještě něco znamená.

Tato kultura se inspiruje dvěma etnickými skupinami původem z Afriky, které přišly do Karibiku. Jedná se především o bantuské etnikum, jehož příslušníci založili náboženskou tradici známou jako lidový kult „palo monte“. Pak je zde tradice jorubského etnika, jehož příslušníci se oddávali kultu zvanému „santería“. „Santería“ je kubánský ekvivalent haitského voodoo. Castrův režim náboženské praktiky po dlouhá léta potlačoval. Počínaje rokem 1992 se začíná postupně prosazovat svoboda kultu.

Havana se modernizuje, obzvlášť ve čtvrti Vedado, v níž je patrný americký vliv. Čtvrť začíná na konci promenády Malecon, avšak na opačné straně, než leží pevnost El Morro. Prostředí stejně jako architektura tu připomíná spíš Miami než Starou Havanu. Ve čtvrti Vedado byla postavena i ultramoderní obchodní střediska. Za zboží, dovážené převážně z Evropy či z Latinské Ameriky, se tu platí dolary, takže je pro naprostou většinu Kubánců nedostupné. Havana však nezapomíná ani na své tradice. A tak pár kroků od bank a luxusních hotelů nabízí své zboží malý trh. Svorně jeden vedle druhého tu leží předměty symbolizující turistický mýtus a ty, které připomínají mýtus politický. Nedaleko odtud se nachází Náměstí revoluce, které rovněž doznalo jistých změn. Jelikož jsou velké politické manifestace stále vzácnější, kluci si tu udělali baseballové hřiště. Jiným pozůstatkem minulosti je velký hotel, nejluxusnější budova ve čtvrti Vedado a v celém hlavním městě. Byl postaven ve 20. letech a před revolucí se tu s oblibou scházeli šéfové newyorské mafie.

Za čtvrtí Vedado ústí promenáda Malecon do rezidenční čtvrti Havany zvané Miramar. Hlavní tepnu – Pátou avenue – lemují náměstí a zahrady. Pečlivě ošetřované zelené plochy s okrasnými altány, stromy a keři zdobí a současně chrání nádherné rezidence. Je to čtvrť vyhrazená velvyslanectvím a privilegovaným představitelům režimu, kteří se tu scházejí v soukromých klubech, umístěných v nádherných koloniálních vilách. Nechybí ani prvotřídní zařízení pro využití volného času. Ovšem ozdobou čtvrti Miramar je komplex Marina Hemingway. Florida a „americký způsob života“ jsou téměř na dohled. Ano, noci v Havaně jsou nedostižné a plné luxusu, přinejmenším pro ty šťastné. A tady se „štěstí“ jmenuje „dolary“. Pokud jde o tento druh zábavy, musel se komunismus nakonec sklonit před Las Vegas: od svého otevření v roce 1931 má tento kabaret stále vyprodáno. A dekorace a kostýmy si v ničem nezadají s podívanou, na kterou jsou diváci zvyklí z Evropy nebo Spojených států. A k tomu ještě navíc opojné rytmy mamba a salsy…

Stačí popojet asi 20 kilometrů směrem k Varaderu a narazíme na první přímořská letoviska. Jsou to tzv. „Východní pláže“. Lze tu potkat jen málo cizinců, zato hodně obyvatel Havany, kteří si sem i s rodinami přijíždějí užívat slunce. Opouštíme Východní pláže a vydáváme se po Via Blanca do jedné z Kubánci nejoblíbenějších oblastí ostrova, údolí Yumurí. Údolí plné zeleně, lemované nízkými sráznými útesy, se stalo inspirací pro mnoho indiánských legend. Most Bacunayagua umožňuje proniknout až do nitra této převážně zemědělské oblasti.

Život se tu soustřeďuje kolem tradičního obydlí zvaného „bohío“, které je celé postaveno z palem: listy pokrývají střechu, zatímco kmeny slouží jako zdi. Kubánští venkované si leccos mohou sami vypěstovat, a tak obvykle žijí v méně obtížných podmínkách než lidé z měst. Údolí Yumurí je pověstné svou početnou populací supů, kteří den co den v honbě za kořistí nalétají desítky kilometrů.

Ve vzdálenosti 60 kilometrů od Havany leží Matanzas, hlavní město stejnojmenné provincie. Se svými 120 000 obyvateli je nejen významným průmyslovým centrem, ale též aktivním kulturním střediskem. Je jednou z kolébek starého afro-kubánského hudebního stylu zvaného „danzón“. V centru města vždy neomylně narazíte na zpěváka, jehož nostalgická melodie vám pronikne až k srdci…

Asi sto kilometrů na východ od hlavního města leží Varadero, nejproslulejší kubánské přímořské letovisko. Je tu soustředěn největší počet hotelů v zemi. Turistika tady má velmi dlouhou tradici, protože první letní hosté sem zavítali už v roce 1870. Mořské radovánky jsou vyhrazeny převážně zahraničním turistům, kteří se tu – ostatně jako všude na Kubě – těší četným výsadám. Jednou z nich je i golf. Golfový klub sídlí v nejkrásnějším obydlí Varadera. Budova byla postavena ve 20. letech pro amerického průmyslníka francouzského původu Samuela du Pont de Nemours. Ten si přál luxusní rezidenci, v níž mělo převládat mahagonové dřevo, jehož významným vývozcem kdysi Kuba byla. Miliardář nazval svůj dům „Xanadu“podle filmu Orsona Wellse „Občan Kane“.

„Varadero“ znamená ve španělštině „uvíznutí“. A skutečně: město postavené na úzkém dlouhém poloostrově budí dojem, jako by uvízlo na mělčině. Směrem do oceánu pak poloostrov pokračuje často neobydlenými ostrůvky „cayo“. Na Cayo Blanco je jedinou připomínkou lidské přítomnosti maják, tyčící se uprostřed divoké krajiny. Večerní návrat do civilizace se často nese v rytmu hudby jedné z bezpočtu varaderských diskoték. Cardenas, ležící 15 kilometrů na jih od Varadera, je „městem bryček“. Je to praktický a především ekonomický dopravní prostředek – zejména když je nouze o benzín.

Santa Clara, ležící ještě o něco východněji, zas vynalezla „mini-bryčky“, ideální pro prohlídku koloniálních budov v centru města. Je mezi nimi například divadlo Teatro de la Caridad z roku 1884. V bojích proti Batistovu režimu se Santa Clara stala dějištěm rozhodující bitvy, v níž koncem roku 1958 zvítězili vousatí revolucionáři, „Barbudos“. Proto je zde i mauzoleum s ostatky Che Guevary, které sem byly převezeny v roce 1997.

Silnice dlouhá 17 kilometrů, která jako by spočívala na hladině oceánu, spojuje pevninu s ostrovem Cayo Coco. Končí na korálovém ostrově, kde vládne takřka netknutá příroda. Ibis bílý, jehož místní název je „Coco“, dal tomuto ptačímu ráji jméno. Na ostrově hnízdí na 150 druhů ptáků, především brodivých. Nedávno bylo na plážích na severu ostrova postaveno několik hotelů a Cayo Coco se stal druhým nejvyhledávanějším turistickým střediskem. Nicméně nová výstavba naráží na snahu chránit zdejší životní prostředí, a tak se dnes investoři soustřeďují na sousední, téměř pustý ostrůvek – Cayo Guillermo. Zvířat tu žije poskrovnu, zato prostředí je více než idylické. Soudíme-li podle barvy vody omývající pláže a zrcadlící modrou oblohu, turistická budoucnost ostrůvku se zdá být zaručena.

Provincie Camagüey, 400 kilometrů východně od Havany, je známá jako důležitá zemědělská oblast, kde se na tisících hektarů polí pěstuje cukrová třtina. Tato plodina poskytuje nejvýznamnější zdroj příjmů Kuby – cukr. Cukrová třtina se zužitkovává i jinak: vymačkává se z ní olejovitá šťáva zvaná „guarapo“. A nezapomínejme, že cukrová třtina je nezastupitelná pro výrobu rumu.

Camagüey je třetím největším městem ostrova po Havaně a Santiagu. Skrývá významné architektonické bohatství a jeho specialitou je výroba obrovských hliněných nádob, „tinajones“. Tyto nádoby, vysoké dva metry a měřící po obvodu čtyři metry, se tady objevily s příchodem katalánských řemeslníků v roce 1514. Používaly se k zachycování dešťové vody, protože vodní prameny jsou v tomto kraji vzácné. Dnes slouží převážně dekorativním účelům.

Přírodní park Bahía de Naranjo, který se nachází asi 200 kilometrů východně odtud a je přístupný pouze z moře, ohlašuje malé přímořské středisko Guardalavaca. V parku je akvárium, v němž jsou k vidění populární delfíni. Park nabízí návštěvníkům možnost zahrát si na hrdiny filmu „Magická hlubina“ a strávit několik okamžiků hrou s těmito roztomilými kytovci. Delfíni jsou poslušní a hraví a rádi spolupracují. Tři kilometry dlouhá bílá pláž umožnila vznik malého přímořského letoviska jen s několika hotely. Kromě spokojeného lenošení si tu mohou turisté vyzkoušet i potápění. Když se snese noc, i Guardalavaca nabízí pestrou afro-kubánskou podívanou. V zemi, kde žije na 12 000 profesionálních muzikantů a kde je hudba předmětem skutečného kultu, rozhodně nehrozí, že by tahle show v dohledné době skončila.

Jihovýchodně od Guardalavacy je pobřeží silně rozeklané. V jeho blízkosti se nachází několik neobydlených ostrůvků, jako například Cayo Saetia, divoce vyhlížející přírodní rezervace. Ne, Kuba není Keňa, a přece… na ostrůvku Cayo Saetia si člověk chvílemi připadá jako na safari, k čemuž nemalou měrou přispívá i místní fauna. Některá zvířata, která sem byla dovezena z Afriky, se možná diví, jak se tak najednou ocitla v sousedství místních živočichů.

Baracoa, ležící na špici atlantického pobřeží Kuby, je prvním městem, které zde postavili Španělé. Právě na tomto místě prý Kryštof Kolumbus prohlásil ono památné: „Takovou krásu ještě nikdo nikdy nespatřil.“ Město Baracoa, které se rozkládá na skalnatém mysu mezi dvěma zátokami, zůstalo po dlouhou dobu izolované, protože bylo přístupné jedině z moře. Baracoa, první hlavní město země v letech 1512 až 1515, je dnes domovem 50 000 obyvatel, kteří žijí poklidným, bezstarostným tempem malé aglomerace. Za stromy hlavního náměstí se skrývá katedrála, z hlediska historie země velice významná. Uchovávají tu kříž „La Cruz de la Parra“, který ve městě vztyčil 1. prosince 1492 Kryštof Kolumbus. Z 29 křížů, které Kolumbus vztyčil při svých cestách do Ameriky, zbyl už pouze tento jediný.

Baracoa se vymanila z izolace díky silnici „La Farola“, která byla postavena v 60. letech a vede až do Santiaga. V délce 50 kilometrů ji lemuje jedna z nejúžasnějších kubánských přírodních scenérií. Je to Sierra del Plurial, sled kopců pokrytých hustou vegetací. Sierra se pozvolna svažuje až k moři.

La Farola vede k 50 kilometrů dlouhému pásu pobřeží, sahajícího až ke Guantánamu. Nacházíme se v nejsušší oblasti ostrova. Pobřeží, bičované větry, tu má mimořádně divoký vzhled. O něco jižněji, asi 20 kilometrů od města Guantánamo, vede silnice ke střežené vojenské zóně, odkud lze z dálky pozorovat základnu, kterou si na 99 let – až do roku 2033 – pronajaly Spojené státy americké.

Jihovýchod ostrova tvoří z velké části horský masiv Sierra Maestra pokrytý lesy. Vypíná se nad druhým největším městem země, Santiagem de Cuba. Santiago, založené v roce 1514 mezi oceánem a horami, bylo až do roku 1589 hlavním městem conquistadorů. Potom si politickou moc v zemi přisvojila Havana. Centrum města se rozkládá kolem parku de Cespedes, jemuž vévodí katedrála z roku 1522. Kolem zeleně je rozeseto několik koloniálních budov, mezi nimi například radnice, a také jeden z nejstarších domů v Americe, postavený v letech 1516 až 1530: La Casa de Velázquez. Právě zde žil Diego Velázquez de Cuéllar, zakladatel Santiaga. Park de Cespedes je výchozím bodem k návštěvě změti stoupajících křivolakých uliček, do nichž ovšem není vstup povolen jen tak někomu! Obyvatelé Santiaga si jsou vědomi politického a historického významu svého města. Stojí tu slavná kasárna Moncada. Zdi nesoucí dodnes stopy po kulkách připomínají první útok Fidela Castra proti Batistovým vojákům v červenci 1953.

Každý rok koncem července se Santiaga zmocní vlna vzrušení. Od prvních ranních hodin – a to po plné čtyři dny – se ze všech náměstí ozývá hudba. Obyvatelé žijí rytmem tradičních popěvků a salsy. Přichází karneval, oslavující konec sklizně cukrové třtiny. Karneval v Santiagu, který se z ekonomických důvodů po několik let nekonal, dnes znovu ožívá. Nepřetržitá hudba a tanec ohlašují během prvního dne skutečný začátek oslav – dětský karneval. Jednotlivé městské školy se na toto jedinečné setkání připravují celý rok. Stejně jako to dělají dospělí, i malí si zvolí královnu, která vede průvod každé školy, nazývaný „comparsa“. Na sklonku odpoledne se lidové čtvrti začnou probouzet a připravovat na večerní karneval. Žádná omezení už neplatí, lidé se mohou dosyta napít piva – najíst na rožni upečeného prasete – nezůstat pasivní a střemhlav se vrhnout do místních rytmů. Se soumrakem přijde čas karnevalového průvodu „carabalis“, skupin obyvatel jednotlivých čtvrtí, následujících tzv. „bandas“, orchestry hudebníků, kteří vypadají jako v transu. Kostýmy se inspirují afro-kubánským folklorem a španělskými oděvy z 18. století. Dnes už karneval na revoluci zapomněl: uprostřed průvodu „muňekones“ – hlavounů – lze spatřit postavičky „á la Walt Disney“ typické pro Ameriku. A konečné slovo patří už tradičně velkému kabaretnímu vozu. Tanečnice uzavírají průvod půvabným „happy endem“.

Městečko El Cobre, asi 20 kilometrů severozápadně od Santiaga, se pyšní bazilikou, která byla vysvěcena v roce 1927. Za El Cobre vede silnice pohořím Sierra Maestra, jemuž vévodí nejvyšší kubánská hora Pico Turquino. Sotva pár kilometrů za Santiagem se tu ještě okrajově pěstuje káva. Na konci 19. století tu byla nádherná plantáž jednoho bohatého Francouze. Na rozlehlém panství pracovalo na 700 dělníků. Sierra Maestra vyhlíží občas velmi tajemně. Náhle se před vámi objeví cosi jako Jurský park na kubánský způsob. Je to „Údolí prehistorie“, v němž si lze prohlédnout modely prehistorických zvířat v životní velikosti. Na rozdíl od monster ze Spielbergova filmu jsou ta zdejší stoprocentně neškodná.

Sancti Spíritus je jedno ze sedmi měst, která postavili conquistadoři během prvních let po usazení na ostrově. Bylo založeno v roce 1514 a několikrát přestavěno kvůli škodám, způsobeným nelítostnými potyčkami s piráty. Území zvané „Údolí cukrovarů“ je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Z desítek cukrovarů, ve kterých se v 19. století vyrábělo z cukrové třtiny proslulé „bílé zlato“, už toho mnoho nezbývá.

Díky cukru zbohatl i Trinidad, nejpůvabnější kubánské koloniální město. Trinidad, založený v roce 1514 Diegem Velázquezem, zažil první vlnu prosperity díky zlatým dolům v okolních horách. Tu pak vystřídal obchod s cukrovou třtinou a otroky. Řeklo by se, že desítek budov, lemujících uličky kolem náměstí Plaza Mayor, se čas nijak nedotkl. Děti si z těchto uliček s oblibou dělají hřiště. Avšak tepané mříže na oknech tu nejsou na ochranu před míči… U těchto mříží často hrávali romantičtí mladí muži serenády pro své vyvolené. Dnes ale mříže zajišťují především bezpečnost. Vnitřek bývalých honosných sídel se vyznačuje prostorností a vzdušností. Vysvětlení je nasnadě: bylo třeba, aby zde dobře cirkuloval vzduch, který kompenzoval vysoké teploty venku. Proto se mnoho nejrůznějších činností odehrává i v patiu, dalším typickém prvku trinidadských domů. Právě zde se můžeme setkat s malými orchestry, hrajícími staré melodie dýchající nostalgií.

Sto kilometrů západně od Trinidadu leží město Cienfuegos, jehož poloha na konci zátoky mu umožnila stát se významným přístavem. Město spatřilo světlo světa teprve v roce 1831. Cienfuegos se rozvinulo kolem široké avenue Paseo del Prado, lemované bývalými měšťanskými domy a paláci. Park José Martího v historickém centru města je obklopen nejvýznamnějšími budovami města, jako je katedrála, postavená v roce 1870 – Vládní palác – škola San Lorenzo – nebo divadlo Teatro Tomas Terry. Další proslulou čtvrtí je Punta Gorda, nádherný soubor dřevěných domů, bývalých aristokratických sídel. V jejich sousedství čeká na návštěvníka Palacio del Valle, pozoruhodná stavba z počátku 19. století.

Park „Cienaga de Zapata“ se rozprostírá západně od Cienfuegos na rozlehlém močálovitém poloostrově, který lidé prakticky zcela opustili. Park, opravdový ráj rozmanité flóry, je útočištěm krokodýlů. Žijí tu dva druhy: krokodýl kubánský a krokodýl americký. Zátoka sviní. Tady se v roce 1961 vylodilo 1500 bojovníků ve službách CIA. Během 72 hodin si Castrovy milice s tímto nešťastným pokusem o destabilizaci poradily.

Poloostrov Zapata poznamenalo mnohem starší dějinné období, kdy zde žili indiáni kmene Taínos. Zrekonstruovaná vesnice toto období připomíná: Taínové na poloostrov uprchli před conquistadory. Jejich komunitu však následně zdecimovaly masakry a nemoci. I když indiáni už na Kubě nežijí, zanechali tu po sobě jasnou stopu: slovo Kuba je totiž domorodého původu.

Západní cíp země vyplňuje provincie Pinar del Rio – v překladu „borový háj u řeky“ – proslulá svou nádhernou krajinou. Ostrov Cayo Largo překvapí návštěvníka mimořádnou krásou moře, které ho obklopuje. Pětadvacet kilometrů pláží s téměř nepřetržitým svitem slunce. Cayo Largo připomíná pozemský ráj. Tento jediný „cayo“, který má své vlastní letiště, byl koncem 80. let přeměněn na letovisko, vyhrazené zahraničním turistům. Zdejší obyvatelé našli zaměstnání v místních hotelech nebo v marině. Tady se dají strávit snové prázdniny – třeba na plážích s tak výmluvnými názvy, jako je „Rajská pláž“ nebo „Pláž sirény“.

Nedaleko odtud najdeme další ostrůvek, Cayo Iguana, který se zachoval takřka v panenské podobě. Svůj domov zde našli leguáni, kteří si poklidně lebedí uprostřed malého parku. Leguán je považován za prehistorické zvíře. Samec, který je viditelně větší a má výraznější hřeben na hřbetě, si značí nevelké území, na němž žije se skupinou samic. Tady si navykl jíst chléb a všechny možné druhy ovoce, které mu přinesou. Zcela se zbavil svého vrozeného strachu z lidí.

Se svými 2000 kilometry čtverečními je Ostrov mládeže druhým největším na kubánském souostroví. Zatímco kdysi byl považován za doupě pirátů, dnes je rájem potápěčů. Milovníkům tohoto sportu nabízí více než 50 vytipovaných lokalit. Před očima potápěčů defilují divukrásné korálové útesy a zástupci výjimečné mořské fauny. Ostrov má ale také svou osobitou historii, a to jako místo, kde se nachází vězení Presidio Modelo, které dal ve 20. letech postavit prezident Machado. V roce 1953 tu byl 19 měsíců vězněn mladý rebel Fidel Castro se svými přáteli poté, co zaútočili na kasárna Moncada v Santiagu. Castro zde sepsal svou známou obhajobu „Historie mi dá za pravdu“.

Poloostrov Guanahakabibes, nejzápadnější výběžek Kuby, tvoří i hranici provincie Pinar del Rio, která se na severu táhne až k Havaně. Tento nejodlehlejší cíp země kdysi posloužil jako poslední útočiště indiánům pronásledovaným Španěly. Město Pinar del Rio, středisko stejnojmenné provincie z konce 18. století, vytváří změť úzkých ulic lemovaných domy se sloupořadím. Pozoruhodnou stavbou je Palacio Guanch, odvážná směs gotické, rokokové a maurské architektury. Návštěvníka tak ani nepřekvapí, když se v patiu ocitne tváří v tvář – prehistorickým obludám.

Západní část provincie je zcela vyhrazena pěstování tabáku. V distriktu Vuelta Abajo se na 40 000 hektarech plantáží pěstuje tabák, který je považován za nejlepší na světě. Vybrané listy se expedují do hlavních výroben doutníků. Ve velkých halách svinují desítky mužů a žen proslulé „tabaco“, jak se na Kubě říká doutníkům. Aby se při práci nenudili, osoba k tomuto účelu určená jim předčítá tisk, román nebo text velebící režim. Dalším privilegiem jsou také zadarmo rozdávané doutníky. Oblast Pinar del Rio produkuje 80 % kubánského tabáku. Rok co rok se z Kuby do celého světa vyveze na 65 milionů doutníků.

Asi 30 kilometrů severně od Pinar del Rio se otevírá údolí Viňales, nejúrodnější kraj Kuby. Jsou v něm rozesety tzv. „mogotes“, vápencové pahorky, které zde v jurském období vymodelovala zřícená náhorní plošina. Pahorky často ukrývají jeskyně, jejichž délka může dosáhnout až 25 kilometrů. Indiánova jeskyně, objevená v roce 1920 místními rolníky, je dlouhá „pouhých“ 1700 metrů. Sedmnáct set metrů neskutečné, uhrančivé podívané. „Mogotes“ inspirovaly díla mnohých kubánských malířů, a nejednou rovněž samy posloužily jako improvizované plátno pro opravdu moderní umělce… Na rozdíl od vápencových hor, které ji chrání, vypadá vesnička Viňales jako kdyby se v ní zastavil čas. Pyšní se krásným koloniálním kostelem a nezbytným náměstíčkem pojmenovaným po José Martím, a v jejích poklidných uličkách lemovaných barevnými domy se rozléhá hudba z okolních barů.

Na Kubě vše začíná i končí v Havaně. A v Havaně na konci července vše začíná na promenádě Malecon. Pár dní po Santiagu i zde zaplní ulice karnevalový průvod. Ve dne je svátek věnován převážně dětem a mládeži. Všichni se předhánějí, aby s pomocí toho, co je právě po ruce, vyrobili důmyslnou masku a přispěli tak ke karnevalové veselici. Se soumrakem karneval nabývá na intenzitě. Tempo se zrychluje… Evropská karnevalová tradice následovala dobyvatele do všech míst, kam se rozšířilo křesťanství, a především do Ameriky. Karnevaly v Novém světě tedy pocházejí z koloniálního období. Pořádaly se vždy, když skončila sklizeň cukrové třtiny. Otroci si pak oholili hlavu a navlékli na sebe různé kostýmy a masky. Na Kubě se v karnevalovém veselí mísí africké náboženské tradice s prvky velkých španělských „fiest“. Vzniká tak zcela jedinečná podívaná… Kuba, země s kulturou prosycenou emocemi a nostalgií, se snaží uniknout těžkostem všedních dnů na této přehlídce nejkrásnějších ukázek zábavy a veselí. Života. Kubánci, hrdí na svou kulturu, nepřestávají snít o budoucnosti bez revolucí, o životě v podmanivém rytmu salsy.

Originální názevCuba, Salsa Culture (2008)
Stopáž54 minut
Rok výroby 2010
 )D( ST 4:3
ŽánrDokument