Národnost v pubertě

Rozhovor o pořadu s producentkou a režisérkou Terezou Engelovou

Jak vznikl nápad natočit, jak žijí teenageři cizích národností (odlišné víry) v České republice?

Ten nápad původně dostal Lukáš Lhoťan, který se s ním zůčastnil mezinárodní soutěže o grant organizace stipendistů amerického vládního programu.

Lukášova koncepce byla natočit krátké dokumenty, které by nabourávaly stereotypní vnímaní menšin a pak na to téma dělat debaty po celé České republice. Když grant získal, rozhodl se věnovat organizaci debat a mně svěřil kompletní realizaci cyklu dokumentů. Nápad, že všechny díly budou o teenagerech jsme dostaly až společně s ostatními režisérkami a dramaturgem Martinem Marečkem poté, co jsem sehnala zbývajících 70 procent rozpočtu od České televize a bylo jasné, že se to celé „uskuteční“.

Sérii tvoří čtyři příběhy natočené čtyřmi různými mladými režisérkami. Jak jste je vybírala? Vybíraly si samy národnost, o níž chtěly točit? Co rozhodovalo?

Jak u koho. Prvním kritériem výběru bylo, že jsem chtěla režiséry zkušené, jejichž práce mě zaujala už předtím a zároveň, vzhledem k citlivosti tématu, jsem hledala režiséry, kteří už měli s danou menšinou předchozí zkušenost, měli k ní vztah a ideálně dobré kontakty, protože jsme byli časově hodně limitovaní. Nebylo možné, aby se režisér seznamoval s něčím úplně novým. První volba padla na Rozálii Kohoutovou, která natočila několik dokumentů o Romech a navíc vystudovala romistiku. Film o muslimské menšině jsem dělala já, protože mám k tématu blízko, mám v muslimské komunitě kontakty, žila jsem v islámské zemi. S Vietnamci jsem původně oslovila Martina Ryšavého, který vietnamskou komunitu v Čechách dlouhodobě sleduje a natočil o ní už jeden celovečerní dokument. Martin ale neměl čas, takže volba padla, myslím, velmi šťastně na Eriku Hníkovou, která sice neměla s Vietnamci předchozí filmové zkušenosti, ale je výborná dokumentaristka a téma, které jsem jí navrhla, jí zlákalo. A Ukrajince si jako čtvrtý díl dodala ve vlastní produkci ČT, která ho na naše doporučení zadala Lindě Jablonské. Takže nakonec je celý cyklus prací čtyř žen – režisérek, což mu dodává další zajímavý rozměr.

Jak se spolupracuje 4 mladým režisérkám?

Úměřeně ženskému kolektivu. Se všemy pozitivy i negativy.

Jak jste hledaly, vybíraly a oslovovaly teenagerské představitele jednotlivých národností?

Nejdřív bylo důležité dohodnout se na společných rysech celého cyklu. Já jsem věděla o čem by jednotlivé díly měly být. Chtěla jsem, aby filmy vypovídaly nejen o stereotypech, přes které vnímají danou menšinu Češi, ale také o stereotypech, přes které vnímají Čechy členové dané menšiny. Netušíme, co si o nás myslí Vietnamci nebo muslimové, jak nás posuzují a to mělo být na celé sérii nové. Problém byl, že každá menšina má svá specifika, je jinak početná a hlavně jinak otevřená vůči lidem „zvenku“. Navíc tématicky se problematika jednotlivých menšin zdála být dost odlišná. Bylo jasné, že zatímco u Vietnamců a Romů je skvělý nápad točit o teenagerech, u muslimů bude velmi těžké najít někoho v tom věkovém rozmezí, jehož rodina by navíc chtěla být natáčena a podobně na tom byla i Linda s ukrajinskou menšinou.

Také druhý společný rys, který měl být u všech dokumentů stejný – a sice – že si hrdinové budou své zážitky a životní situace zaznamenávat sami na malé kamery, vyšel velmi rozdílně. Zatímco vietnamské holky se nápadu nadšeně chytly a Erika pak na jejich záznamech film mohla „postavit“, muslimové i Romové měli k sebenatáčení mnohem rezervovanější přístup. Nicméně to, že celý cyklus je o „puberťácích“ je nakonec moc dobře. Díky jejich otevřenosti a často jiným zkušenostem s českou společností, než mají třeba jejich rodiče, se podařilo udělat zajímavou sondu nejen do jejich, ale i „našich“ životů. A snad to pomůže alespoň trochu nabourat předsudky, které o sobě navzájem máme.

Jaká byla bezprostřední reakce oslovených protagonistů na vaši nabídku natočit dokument o jejich rodinném zázemí?

Jak už jsem říkala, u každé menšiny jiná. U Vietnamců a Ukrajinců byly rodiny otevřenější, u muslimů a u Romů s tím byl problém a také se tam rodinné zázemí hrdinů v podstatě neobjeví.

Většina současných filmů o našich teenagerech vyznívá depresivně. Dokumentární série Národnost v pubertě je optimistická, zachycení teenageři jsou plni plánů, energie a cílů. Přitom asmiliovaní cizinci to u nás nemají jednoduché. Čemu se od nich můžeme učit?

Jednoduché to rozhodně nemají. Mladí členové menšin, hrozný výraz, často čelí předsudkům ze strany české společnosti a zároveň se ještě musí, v uvozovkách, poprat s řádem a pravidly, kterými se řídí jejich vlastní komunita. Jsou často mezi dvěma mlýnskými kameny a možná to jim paradoxně dodává sílu a élan. Určitě se hodně odvíjí od naturelu toho, kterého člověka, což je dobře vidět třeba v Eričině filmu, ale celkově bych řekla, že touha obstát v české společnosti, být její nedílnou součástí, pohání mladé „cizince“ vpřed. Nevím, jestli se mají Češi čemu učit, ale doufám a snad už to bude v generaci dnešních školáků normální, že přestanou rozdělovat společnost na „my“ a „oni“. Tak, jako je tomu v Londýně, New Yorku, že si Češi zvyknou být trochu barevnější a barvitější. A k tomu měl přispět i náš cyklus. Nechtěli jsme stavět bariéry, ale spíš je nabourávat, nijak prvoplánově, ovšem.

Která z národností se na základě vašich zkušeností nejsnáze u nás asimilovala?

Nejsem žádný sociolog a když řeknu, že Ukrajinci a Rusové, není to podložené žádným výzkumem, spíš jen asi faktem, že kulturně i jazykově jsou Čechům přeci jen nejblíž. Takže jak pro ně, tak pro nás není vzájemné přijetí se, zas tak náročné.

Jak dlouho série a kde všude vznikala?

Celý projekt se připravoval od června minulého roku. Než se ale dotáhly koprodukční záležitosti atd., uběhlo několik měsíců. Samotné natáčení probíhalo na konci prosince (chtěly jsme tam mít i vztah menšin k Vánočním svátkům) a v první půli ledna. Do vysílání jde celá série v květnu. Natáčelo se v různých částech České republiky. Rozálie původně chtěla točit ve Šluknovském výběžku, ale nakonec si vybrala sídliště Chánov, které je samo o sobě stereotypem ve vnímaní romské menšiny. Erika točila v Chomutově, já v Poděbradech, u Vlašimi a v Praze, Linda v Praze. Rozhodně, ale k mé velké radosti, nejde o „pragocentrický“ pohled na věc a to dodává celé sérii autentičnost.