Vůně vanilky

Hodnocení filmu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 3  
Sdílet
| Poslat odkaz

Režisér Jiří Strach

O scénáři
Oslovil mě dramaturg Eduard Verner, že má hezký scénář - a když on tohle řekne, tak tomu se dá věřit. Text mě opravdu nadchnul od začátku. Na první přečtení bylo jasné, že nedržím v ruce jen tak ledajakou "televizní spotřebku", že mám text, který nebyl sesmolen jen pro peníze, ale že byl psán s rozmyslem, citem... zkrátka jakousi poetickou dušičkou. Ta se mi poté také zhmotnila ve scenáristce Lucii Konášové. Obětavost, s jakou dále zapracovávala mé připomínky do scénáře, byla opravdu nevídaná. Báječně se nám komunikovalo, shodneme se v humoru, stylizaci... kdybych měl starší ségru, chtěl bych, aby byla jako Lucka. Jinými slovy - domnívám se, že jména Konášová - Strach napsaná společně v titulcích jednoho filmu nevidíte ve Vanilce naposledy.

O hercích
Vlastně po prvních několika stránkách čtení scénáře jsem si v hlavní roli Onč představil Báru Munzarovou. Ale pak jsem vzpomněl na ono úsloví o prvním vyhrání, inu mazal jsem do hereckého rejstříku připomenout si všechny herečky toho věku... a vylučovací metodou mě to zase dovedlo zpátky k jediné možnosti - Munzarce. Nemýlil jsem se. Ona není žádná namejkapovaná tvářička z titulních stránek, člověk se do ní musí vkoukat, zato pak zavnímá její půvab o to intenzivněji. Z Báry vyzařuje herecká vyzrálost a pokora.
A Ončina matka? Jana Hlaváčová! O tom už vůbec nebylo pochyb. Vytrhnout krásný vztah z reálného světa, přenést do fiktivního, ale veskrze obrátit jeho povahu a polaritu a udělat z něj vztah nesouznění, nepochopení a nakonec i nenávisti - ta myšlenka mě nesmírně bavila. A myslím, že i je. Všichni herci milují "herecké úkoly", vlastně čím obtížněji uchopitelné, tím více je milují.
Jirka Schmitzer byl do této sestavy ideální bez jakýchkoli pochybností. Jeho postavu "Fanouše" mám snad nejradši ze všech, zdánlivě prvoplánový sedlák, gauner... ale postupně v něm poznáme smutného zlomeného muže, který svůj vnitřek bohužel neumí vyjevit jinak, než bičem.
U výběru Stanleyho to bylo složitější - původní úvaha byla, že se to bude celé točit v češtině, ale to by jaksi vypadalo divně, úplně by vymizelo, že jim Onč překládá... Když už jsme se shodli na angličtině, zase jsme řešili, jak to udělat, aby anglina zněla autenticky, jestli to obsadit americkýma klukama, kteří v Praze žijí a mají tu i své divadlo. Takové režijní legrácky by ale zřejmě devatenáct natáčecích dní neuneslo. Nakonec zvítězil model, že to mluvili anglicky na place čeští herci a posléze byli postsynchronováni Američany. Tenhle princip ovšem nešel použít s herci, jejichž tváře divák dobře zná. Představte si, že třeba Ondřej Vetchý na vás z obrazovky promluví temným barytonem. Čili bylo třeba se vyhnout všem profláknutým. V tom se objevil Jiří Dvořák, skvělý herec, jak koneckonců už stihl předvést u Filipa Renče. Já s oblibou říkám, že je to takový český Kevin Spacey. A po zkušenosti s ním jsem mu hned našel další hlavní roli - Phila Vance v detektivce Vyvraždění rodiny Greenů.
Jediní dva herci, kteří mluvil své role v angličtině sami, byl Pavel Kříž a Aleš Háma, který v Americe trávil několik let. Aleše znám, co studoval konzervatoř. Jeho talent byl patrný i v těch přiblblých revuálních pořadech, kam ho občas zvali. Jsem rád, pokud jsem mu trochu pomohl vyskočit ze škatulky moderátora. Upřímně - vybírat v jeho klapkách - to byla radost.

O placech
Natáčeli jsme v Kašperských Horách, v Plzni, a v klášteře Plasy. Statek není na Šumavě, ale u Vlašimi. Vlašim je totiž slabou hodinu cesty od Kavek, čili tzv. "na dojezd". Rozpočet na Vanilku by jaksi nedokázal ubytovat celý štáb kdesi v hotelu. Co jsem si ale opravdu musel vytrucovat, to bylo náměstí Kašperských Hor, které předepisoval scénář. Natočit ony tři scény třeba v uličkách Kouřimi - tak velkého kompromisu už opravdu nejsem schopen.
Při natáčení na plzeňském náměstí nám město ohromně vyšlo vstříc, přistoupili k tomu velmi odpovědně, dali nám kopu policajtů, nepouštěli auta, celé dopoledne nejezdily tramvaje...
Mou iniciativou se ve filmu nakonec objevil bývalý benediktýnský klášter Plasy - původně bylo ve scénáři, že vojáci přespí v hotelu. Snad je takhle lépe vyjádřena nálada konce války, kdy euforie odemykala i klášterní klausury a proměňovala je na vojenská kasárna.
Myslím, že nejhorší na natáčení byl ten krátký časový limit. Nedovedete si představit atmosféru na place, jak jsou lidi nervózní, od první minuty natáčení zažívají pocit, že nestíhají, a režisér, který má největší trauma, je ještě musí uklidňovat. Devatenáct dní je krajní minimum, aby se člověk mohl snažit o něco alespoň trochu kloudného.

Vůně vanilky
Původní název "Druhá šance" byl změněn. Připadalo mi to jako název inscenace ze 70. let, kdy náměstek JZD dostane druhou šanci při chovu prasat... Měli jsme asi deset variant, žádná se nelíbila, až jsme vyloženě za tři minuty dvanáct se scenáristkou Luckou Konášovou vymysleli nové jméno: "Vůně vanilky". Myslím, že ten název má své tajemství, poetické kouzlo, vzbuzuje fantazii... Onč je cukrářka... "voní vanilkou", jak říká Stanley; je to taková její aura... a ten jejich poslední polibek je nakonec také sladký...

Stopáž: 86 minut – Rok výroby: 2001 – ST
Žánr: Film
Vysílání pořadu

Tento pořad v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.