Rozhovor s Miroslavem Čapkem, autorem a režisérem cyklu
Jak celý nápad natočit cestopis s Tomášem Hanákem vzniknul?
Jako většina lidí z našich šířek mám rád jih. Teplo, slunce, moře a podobně. Od revoluce směřovala většina mých cest právě na jih. Udělal jsem si tam spoustu známých a zhruba asi před pěti lety začal klíčit jakýsi zárodek, který nakonec vyústil v tenhle třináctidílný seriál Do moře míst. Koupil jsem auto zvané ACAPULCO ročník ´86, nacpal do něj nevěřícího a jen lehce protestujícího Tomáše – no zbytek už znáte.
Jak takové natáčení probíhalo? Měli jste předem vymyšlený scénář, nebo jste spíš na místě improvizovali?
Scénář jsme samozřejmě měli a občas jsme do něj i nahlédli. Bylo to hlavně z časově-úsporných důvodů. Kdybychom totiž všechno vymýšleli na místě, trčeli bychom všude mnohem déle, což bohužel z produkčních důvodů nešlo.
Je Tomáš Hanák spíš cestovatel dobrodruh nebo romantik? Vyhledává nebezpečné, adrenalinové situace? Nebo se raději kochá?
To je spíš otázka pro Tomáše. Je pravda, že se rád kochá a jen tak poflakuje, ale když jsem si pro něj vymýšlel různé ztřeštěné a občas i krapánek nebezpečné situace, příliš se nezdráhal.
Jak dlouho jste celou sérii natáčeli? Na jeden zátah to patrně nebylo…
Na celém seriálu jsme pracovali přes tři roky. Cestu jsme si rozdělili na několik kratších úseků a do některých míst jsme se pak i několikrát vraceli. Chtěl jsem totiž být svědkem několika zajímavých událostí, karnevalů, svátků, bez kterých by to nebylo ono.
Zdá se, jako by celé natáčení vznikalo v komorní atmosféře. Jak velký byl vlastně váš štáb?
Štáb, pokud tedy nepočítám dokončovací práce ve střižně a studiu, byl miniaturní. Byli jsme tak hodně flexibilní – počet členů štábu se pohyboval mezi dvěma až pěti lidmi. Fluktuace ale byla obrovská. Jediní, kteří to vydrželi od začátku až do konce, jsme byli vlastně jen dva – Tomáš a já.
Zažili jste během natáčení nějaké „krajní“ momenty? Ať už pozitivní, nebo negativní?
Pokud nepočítám vzácnou palmu, do které jsem narazil na Sicílii a vyvrátil ji z kořenů, tak krajních, tedy nějak obzvlášť nebezpečných momentů, jsme naštěstí moc nezažili. Je fakt, že nám „fortuna“ byla poměrně nakloněná. Různé mikrospánky za volantem jsme vždycky včas vybalancovali, lupiče ve Francii zahnali a upadlé součásti ACAPULCA vrátili /alespoň přibližně/ na jejich původní místo. Je ale taky pravda, že párkrát to bylo o chlup, a že scházelo maloučko a všechno mohlo dopadnout úplně jinak.
Nechystáte nějaké pokračování spolupráce s Tomášem Hanákem při dalších dílech, dalších cestách?
Plánů je moře a času málo. Ale pokud jsme si teď odškrtli jih, logicky se nabízí sever. Nejspíš z Gibraltaru za polární kruh. Nebo ještě dál…?