Do moře míst

Pane Hanáku, než se ponoříme do moře míst, chci se zeptat, kolik má najeto ten váš stařičký přítel z francouzského Lyonu?

Myslíte toho čtyřkolého obytného krasavce s podivným jménem Acapulco, kterého kdosi nazval obludou? Něco už měl najeto, když ho režisér Míra Čapek z třetí ruky kupoval – ale hlavně toho hodně najel během natáčení. Rád bych byl konkrétnější, ale ukazatel stavu „uplazených“ kilometrů nefunguje, už ho asi přestalo bavit počítat; mě už taky nebaví počítat roky života.

Na svůj věk vypadá úctyhodně, umí kokrhat a vůbec musí být příjemným společníkem. Určitě má ale i své mouchy, že?

Spíš než mouchy měl komáry, když jsme večer nestačili včas zavřít okénka a ručníkem ucpat škvíry; to pak byly noci plné „hmyzobití“ a rána s pupínkatým, nefotogenickým obličejem. Jinak ale Acapulco šlapalo znamenitě a není divu, že ho od nás několikrát chtěli koupit – většinou šlo o obchodníky se šrotem.

Každopádně pouť z Istanbulu na Gibraltar jste zvládli. Kolik to bylo vlastně dní? A vůbec – zasypte mě ohromujícími čísly z tohoto úžasného vandru, prosím…

Dobrá, zasypu: tak předně je to strašně dlouhá cesta; tolik ke kilometráži. Jakkoli je Acapulco schopno v prudkých klesáních dosahovat rychlostí blížících se bodu varu, i tak nám cesta trvala strašně dlouho! Ale samozřejmě jsme museli natáčení přerušovat, abych doma zvládl „nakrývat“ i jiné oblasti kultury – v opačném případě by hrozil její zánik, což by byla příliš vysoká cena za populárně-naučný pořad, ze kterého se toho divák až tak moc nedozví. Celé to trvalo bratru 3 roky.

„Mraky lidí táhnout na jih jako hejna vlaštovek. Prázdniny co prázdniny. Táhnou za mořem, za sluncem, za jídlem.“ Mám vám věřit i tomu, že jste měl po celou dobu skutečně vypnutý mobil?

Namouduši, že jo! Ale vzhledem k tomu, že svou duši jsem už dávno zaprodal mamonu, nemusíte tomu věřit. Upřímně řečeno, mobil jsem pouštěl pravidelně, aby byla rodina v klidu, že nás třeba Turci nepodřízli, Albánci neokradli, Francouzi v Provence nezabili absintem…

Turci, Albánci, Řekové, Makedonci, Chorvaté, Italové, Španělé… Jižní Evropě se prostě vaří krev. Který národ se vám zavrtal pod kůži?

Víc, než lidé mě osobně zajímají krajiny – a ty byly mnohdy doslova dechberoucí; třeba nepředstavitelné a pro nás málo známé Pyreneje, Španělsko kolem Granady, samozřejmě malebné Toskánsko… Ale nejvíc dechu mi brala Albánie, to kamera prostě nedokáže zachytit. Ale s lidmi jsme se samo sebou také museli setkávat, třeba s pumpaři, celníky, případně s rolníky – to když jsme potřebovali vola, který by revoltující Acapulco odtáhl k nejbližšímu svahu. Sympatičtí jsou mi Turci, sebevědomím, soběstačností, přátelskou náturou, optimismem – a podobně i Albánci. Naopak mi k srdci příliš nepřirostli třeba Lucemburčané, ale ty jsme ve Středomoří prakticky nepotkali. Co bylo ale nejzajímavější – já sám jsem byl, stejně jako doma, sympatický všem! Odkudkoli jsme odjížděli, tam vždycky zavládla velká radost a sláva.

Středomoří je neodmyslitelně spojeno s nepřeberným množstvím vůní. Které z nich spolehlivě vydráždí chřípí vašeho nosu?

Samozřejmě levandule. Nebo vůně marseillských mýdel, ale samozřejmě i jídel z osmanských sídel – jestli se někde ujíst k smrti, tak v Turecku! Ale já mám rád zánik a zmar, rozklad a rez, takže rád vyhledávám třeba lokální přístavy s pachem… pardon, s vůní nafty, rybiny, levného tabáku. Vážně.

Voňavé město Grasse v Provence jste vynechali. Čím to?

Asi bylo Acapulco příliš rozjeté a neubrzdili jsme to. Škoda, už proto, že německého spisovatele Günthera Grasse mám moc rád – ale to jsem odbočil, na rozdíl od té křižovatky se směrovkou Grasse…

Na vášnivé objetí celého Středomoří by vám zřejmě nestačilo ani sedm životů. Své kroky jste proto musel pečlivě vážit…

Já cestuju tak strašně rád, že bych jel kdykoli kamkoli, třeba jen do Drážďan – už proto, že v cizině mě nikdo nezná a můžu sedět u kafe a prachsprostě očumovat. Takže naše kroky vážil „rejža“ Čapek, mně to bylo fuk – navíc, ve Středomoří je krásně immerwehre, furt.

Někdy se stává, že tryskem prcháme z míst, která se před námi vznášela v líbivém oparu. Má i slunný jih taková místa?

Třeba proslulá sicilská Taormina, o které Goethe prohlásil, že je to rajský záhon na zemi. Krásné a poetické představy vezmou za své, jakmile vás strhne proud turistů, lifrovaných k městečku už i lanovkou, protože kapacita silnic přestala stačit. Před očima se vám udělá rudě z kontrolek kamer a foťáků. Podobně působila i Florencie, Benátky jsou samozřejmě extrém; většinou ale stačí počkat, až se v podvečer turisté „nafutrují“ do autokarů, a kouzlo je zpět.

A je ve Středomoří místo, kde byste naopak rád spočinul na delší než kratší chvíli? V dětství jste údajně dva roky žil na Kubě, i když to za vás tehdy asi rozhodli rodiče…

Na Kubu bych se znovu podíval rád, ale za Fidela nechci – jenže mám strach, že až si ho Lenin povolá do rudého pekla, stane se celá Kuba přes noc letoviskem „all inclusive“. Třeba v Řecku, v jižní Francii nebo na Sicílii jsem viděl spousty míst, kde „chcíp“ pes, kde se zastavil čas, většinou u moře, které nám tak tragicky chybí – v mnoha z těch míst bych se rád zastavil nadosmrti, včetně rozptýlení popela do zpěněných vln.

Pravoslavné kostely, středověké měšťanské domy nebo opevněné tvrze. A jen o kousek dál třeba moderní sklobetonové věžáky nebo obchodní centra. I to jsou sousedé, se kterými jste se určitě setkal. Na kterou stranu vás to táhne víc?

Jsem staromilec, většinou je mi milejší rozpadající se, nahnutá chatrč, než moderní dům. Největší kontrast jsme asi zažili v moderním nákupním centru na okraji Tirany – na umělém ledu tam za zpěvu Michela Jacksona bruslily movitější děti, zatímco za obrovskými okny bylo vidět stádo koz pod taktovkou staré, jak luk ohnuté babky. Táhlo mě to ke kozám.

A ještě se chci zeptat Tomáše Hanáka, jestli naučil Francouze skákat panáka? Vaše hravost s češtinou je pověstná, ale co další jazyky? V Provence to nebylo nejhorší…

Jazyky mě baví odjakživa, koneckonců, mluvit jsem začal ihned po porodu, jen mi tehdy nikdo nerozuměl. Mluvím i španělsky, italštinou se prolámu taky, směle se postavím i němčině, ruštinu jsem měl povinnou. Je vzrušující, pustit se do debaty s Albánci, když umíte jen dvě slova – žabak, což je, myslím, česky žabák, a puška, což je, myslím, česky puška. To se pak nit hovoru zákonitě odvine k problematice kvót odstřelu ropuch.

Sbohem, či na shledanou? Vrátíte se na jih? Nebo půjdete zase o kousek dál? Co třeba cesta kolem světa? Nestavěl by se váš přítel z Lyonu na zadní?

Acapulco by asi jelo hned, na tohle sousto si vysoké pece musí ještě počkat. O jihu by se samozřejmě dalo točit donekonečna, ale já mám rád i liduprázdný sever. A po obsahové stránce by mě asi nejvíc lákal bezpochyby strhující cestopis, nazvaný třeba Nejnudnější místa světa, to by byl adrenalin! Jenže co na to většinový divák?

foto: Roman Žebro Pekař