České století

Hodnocení filmu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 49  
Sdílet
| Poslat odkaz

„Celá historie jsou naše představy o tom, jaká ta minulost mohla být“

Pavel Kosatík (*1962, Boskovice)
Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Působil jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakci Mladé fronty Dnes, Reflexu a Hospodářských novin. Od roku 1996 je na volné noze. Původně se věnoval vědeckofantastické literatuře, dnes je uznávaným autorem biografických a literárněhistorických knih, tematicky ukotvených především v novodobé české historii. Mimo jiné je autorem knih: Osm žen z Hradu, „Člověk má dělat to, nač má sílu“ – Život Olgy Havlové, Ferdinand Peroutka – Pozdější život, Ferdinand Peroutka – Život v novinách, Čeští demokraté, České snění, České okamžiky a Česká inteligence. Je autorem scénáře k televiznímu cyklu České století.

Režisér Sedláček v jednom rozhovoru říkal, že velkým problémem během natáčení pro něj bylo přeskakování mezi různými historickými obdobími. Jak jste při psaní scénáře postupoval vy, bral jste to chronologicky, nebo jste napřed sáhl po oblíbených obdobích? A co pro vás bylo nejkomplikovanější?

Já nikdy nic nedokážu psát od začátku. Všechny knížky, co si pamatuju, jsem začal od prostředka a k začátku jsem se pak snažil nějak prokousat. Nejsem schopen nastavit textu a postavám od začátku měřítko, rodí se mi až při psaní. U těch scénářů to bylo podobné: napřed jsem psal Mnichov, Únor a zabití Slánského a až pak jsem si troufl na Havla nebo na Masaryka.

V minulosti jste už napsal několik scénářů, nicméně se jednalo o dokumenty. Našla by se u hraného cyklu nějaká specifika, která vás překvapila?

Hlavně mi udělalo až dětskou radost, že jsem se na dva tři roky vymanil z názorového psaní. Vyjádřit všechno dialogem mi nepřišlo lehčí, než když jsem to předtím popisoval jako literární vševěd-vypravěč, ale moje duše si při tom zpívala skoro celou dobu. Věta v knížce a ve filmovém dialogu má jinou funkci, hraje se tam s jinými druhy významů. Ale ta jinakost mě těšila, psalo se mi to sice dlouho, ale dobře.

Někteří říkají, že mapování historie, ať už ve filmu, nebo v literatuře, je vždy odrazem doby, ve které dílo vzniklo. Souhlasíte s tím? A co se podle vás nejvíce odráží v Českém století?

Souhlasím, samozřejmě. Hodně lidí si myslí, že se dá minulost takzvaně rekonstruovat, ale kdyby o tom chvilku přemýšleli, zjistili by, že to není možné, stejně jako se nedá zastavit čas. Celá historie jsou jenom naše představy o tom, jaká ta minulost mohla být. Nedělejme si iluze, že jsme schopní pochopit beze zbytku, o co minulým lidem šlo. Většina z nich například byli křesťané, většina z nás křesťané nejsou, takže je evidentní, že na porozumění například v tom máme slabší aparát.
Obecně asi platí, že si člověk vybírá z minulosti jen to, co je mu k nějakému praktickému užitku. Já tam hledám odpovědi na to, proč je současná česká společnost v krizi. Neplánoval jsem si, co tam v případě Českého století najdu, takže jsem zvědavý, jaká vyjde tajenka, až to bude celé natočené. Ještě chci dodat, že kromě té diktující doby také existuje něco jako vnitřní svoboda tvůrce. Když se dívám na Vávrovy Dny zrady, cítím, že se z nich dozvídám trochu o Mnichovu, ale hlavně hodně o tom, co to byla normalizace, v které to točil. Třeba i České století jednou někomu přijde jako své době poplatné, to se ukáže. Ale v každém případě jsme při práci měli svobodu vnější, nikdo nám ani náznakem do ničeho nemluvil a nic nám nenakazoval.

Prostřednictvím scénáře jste do filmu přivedl mnoho osobností z historie, jejichž filmovou podobu diváci uvidí poprvé. Cítil jste kvůli tomu větší zodpovědnost? Myslíte, že prostřednictvím toho, jak jste tyto postavy napsal, můžete změnit nahlížení na ně? Přece jenom, televize je silné médium…

Kdyby ten seriál někoho přiměl k přemýšlení třeba o Masarykovi, který je dnes passé, vůbec bych se nezlobil. Ale to neznamená, že jsme mu postavili pomník, naopak si myslím, že jsme s ním zacházeli docela tvrdě. Chtěli jsme ukázat, že problémy, kterými žil, byly složitější a hlavně drsnější, než se jeví nejen jeho současným kritikům, ale také mnohým obdivovatelům. Národního hrdinu můžete zlikvidovat i tím, že ho vyzdvihnete na piedestal. Takže nám šlo o to, ustát v Českém století u všech postav tu hranu mezi neúctou a patosem a donutit diváka, aby si musel odpovědět na otázku: Co bych na místě těch lidí dělal já?

Kde je podle vás hranice mezi reflexí skutečných činů a slov dané historické postavy a její umělecké interpretace?

Ta hranice podle mě neexistuje a musí se řešit případ od případu. Možná byste byli zaskočeni, jak je podstatných historických pramenů ve skutečnosti málo. Nikde si nepřečtete, co si povídali Mečiar s Klausem v červnu 1992 ve vile Tugendhat nebo kdo koho z Dubčekova vedení v Moskvě v srpnu 1968 přesvědčil, aby otočili, když Kriegel jediný neotočil. Prameny většinou fixují jenom výsledky: když někdo sedne a dá něco na papír, ať je to zápis ze schůze, anebo dopis příteli, dělá to proto, že si předtím něco sesumíroval. Ale pravda je taky to, co takové kontrole uhýbá. Pohnutky nedáváme na papír, a pokud o nich vůbec mluvíme, tak s někým „nehistorickým“: s partnerem, s tím, kdo je zrovna po ruce, se psem.
Historiografie má v takových případech prázdné ruce. Když nemáte pramen, musíte to přiznat. Ale logika filmového vyprávění je naštěstí jiná, tam ani nemůžete na deset minut zhasnout a říct pardon. Nabijete své postavy fakty, ale pak už je vedete jako postavy dramatické. Shaffer si kdysi přečetl všechno o Mozartovi a Salierim a pak o nich napsal hru, která neodpovídá skutečnosti skoro v ničem, ale má vlastní, nový smysl: divák tam rozpozná svou situaci.

Scenáristé mají ke svým postavám často až osobní, řekněme mateřský vztah. Jak to má scenárista, který je zároveň historikem a píše o lidech, kteří ať už v dobrém, nebo špatném ovlivnili chod našich dějin?

Jestli rozumím, ptáte se na tzv. autorskou objektivitu. Já na ni moc nevěřím a ani mě neláká. Člověk má své sympatie a antipatie a jako autor si jich musí být vědom. Když je přesvědčen o svých objektivistických ctnostech, dojde obyčejně k tragédii, protože neví, co činí. Jinak jsem měl možná trochu štěstí v tom, že jsem nechtěl hrát „dobré“ ani „špatné“ postavy. Proč točit filmy o tom, že Masaryk byl dobrý a Gottwald špatný? To v nějakém smyslu ví každý, a kdo ne, tomu není pomoci. Kdybych hodnotil, kdo jaký je, zbavil bych té povinnosti diváka, byl by to potom opravdu jen „divák“, co dostane všechno navařené a jenom to sní. Snažil jsem se hrát všechny ty lidi jako hříčky jednoho a téhož osudu – a tím se vyhnout pokušení, že je budu kádrovat.

Jaká osobnost, případně událost z československé historie vám přišla na převedení do scénáře nejkomplikovanější a proč?

Byl to ten poslední díl o dělení federace v letech 1990–1992, připojený dodatečně navíc, původně těch dílů mělo být jen osm. Nestojí v něm proti sobě silné postavy v dramatickém smyslu: nebylo to A proti B, nešlo o to, že by Mečiar chtěl rozdělit stát a Klaus mu v tom bránil. Vlastně skoro všem se situace vymkla z rukou, nikdo nedělal, co chtěl, skoro nikdo ani nevěděl, co chce, všichni za měnící se situací nějak klopýtali. Téma pro absurdní drama, ale my jsme v posledním dílu nemohli uhnout z žánru. Navíc ten děj bylo těžké sevřít do několika klíčových epizod. Vzpomeňte si jenom, kolik tenkrát při všech těch jednáních různí představitelé ČR a SR vymetli hradů a zámků. Vždy se někde sešli, vydali komuniké, že se nedohodli, a za týden pokračovali někde jinde. Tak to šlo skoro celé ty dva roky.

Co byste vzkázal lidem, kteří vám po zhlédnutí Českého století vytknou, že to tak nebylo a interpretace určitých částí historických událostí je pro ně nepřípustná?

Asi nic, na to má každý člověk právo.

Myslíte si, že stále existují tabuizovaná témata české historie, a pokud ano, pokusil jste se tato tabu v Českém století zbořit?

Možná, že neexistují tabu, ale podle mě je u nás problém se zacházením s historií jako takovou. Ono to nefunguje tak, že se v dějinách něco vybádá, odněkud ze tmy někdo něco vyhmátne a pak už na to pořád svítí světlo a ono to beze změny platí. Na ty hlavní věci si každá generace musí přijít znovu. Před sto lety mnozí lidé chápali, o co šlo třeba Masarykovi v hilsneriádě, ale kdyby se dneska ukázalo, že to mladším generacím nedochází nebo je to nezajímá, vznikl by problém hlubší než jen ten, že někdo něco nezná. Totéž s komunismem, že.

Říkal jste, že se s Robertem Sedláčkem nepoplácáváte po ramenou, když se vám něco povede. Dovedete si představit situaci, kdy byste se s ním po tom rameni poplácal? Co by to muselo být?

V tomto máme asi podobnou povahu. Myslím, že by nás to začalo bavit ve chvíli, kdy by se kocábka potápěla.

Co by nám podle vás mělo přijít na mysl jako první, když se řekne České století a co první napadne vás?

Že tam někde musí být schovaná odpověď na otázku, jestli jsme nebo můžeme být pospolitost a jaký má smysl náš stát.

Stopáž: 75 minut – Rok výroby: 2013 – ST  AD  HD
Žánr: Film
Vysílání pořadu

Tento pořad v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání všech dílů najdete kliknutím na následující odkaz.