Autoři o Českém století
Jaký byl Edvard Beneš, když se na něj „nikdo nedíval“ a on se rozhodl odvést špinavou práci za všechny Čechy a po osmi stech letech vykonat „konečné řešení“ nad Němci? Co se honilo hlavou Gottwaldovi, když stál na zahradě vládní vily a přemýšlel o tom, že nechá zavraždit své nejbližší soudruhy? Na co myslel Petr Zenkl, když se z Hradu díval na Prahu, ve které se nenarodil, ale dvakrát ve zlomových letech byl jejím nejvyšším reprezentantem a umožnil komunistům vraždu demokratického Československa? Na co myslel Dubček, když bulimicky zvracel do záchodu mezi jednáními s Brežněvem v Moskvě? Jak vlastně vzniká přátelství, když vedle sebe stojí lidé jako Václav Havel a Pavel Kohout a zakládají Chartu 77 jako přátelé…?
Bulvární, hloupé otázky?
Naprosto bez skrupulí hodnotíme Palackého, Masaryka, Borovského, Máchu… Říkáme „ten to myslel takhle a v tomto se fatálně mýlil“ a nečervenáme se přitom studem, jenž by měl normálně přepadnout chytrého člověka po komplexním hodnocení někoho, koho nikdy nepotkal. Do vzdálenější historie už nemá ani smysl tato měřítka vypravěčské etiky vůbec vkládat; tam postavy skutečně vystupují jen jako v pohádkách (jsou nositeli dobra nebo zla a zprostředkovateli absolutních závěrů). Používání historických postav a situací je nejoblíbenější forma sofistikovaného oblbování v přítomnosti. Mrtví lidé, co už se nemohou bránit zařazování a klasifikaci svým reálným životem, a činy, které jakékoliv zařazování zpochybňují. Lidé s chybami a slabostmi nebo bez chyb a slabostí, jež jim byly přisouzeny, abychom jejich život mohli zpracovat v použitelný symbol pro přítomnost. To není kritika, která má předznamenávat projekt očišťující toto všechno a jasněji vidoucí minulost. Nikoliv. Je to konstatování nevyhnutelnosti, s níž autor musí přistupovat k minulosti a jejímu výkladu. Všichni umřeme a náš život, myšlenky a osud budou interpretovány podle potřeb a doby těch, kteří si nás všimnou a vyhodnotí nás jako „interpretace vhodné“.
Vybrali jsme si několik okamžiků novodobých českých dějin a chceme je interpretovat očima naší přítomnosti. Hodnotou naší přítomnosti je relativizace. Myslíme si, že pravdu nemůžeme nikdy poznat a prezentace historických faktů je ve skutečnosti obrazem hierarchie hodnot vypravěče. Obrazem našich hodnot je naše dosavadní práce. 20. století je stoletím Sigmunda Freuda a psychoanalýzy. Oba jsme autoři, kteří ve vleku této optiky interpretování faktů asi umřeme. To nejzajímavější a pro společnost i nejpodstatnější, co můžeme nabídnout, je interpretace klíčových historických okamžiků novodobých dějin optikou možných motivací a psychologickou daností konkrétních lidí (Beneše, Moravce, Gottwalda, Zenkla, Dubčeka, Havla, Husáka), kteří zavlekli (nebo regulovali vlek dějin?) tuto zemi do různých ideových příběhů. A dokážeme to udělat tak, že těmto lidem budeme rozumět naší optikou. Porozumíme jejich hrdinství, strachu, vychcanosti, schopnosti předvídat, společenské velikosti i soukromé prozaičnosti. Filmové zamyšlení se nad tím, co zbude z člověka, jenž přijal nějakou funkci (ať už institucionální, nebo historickou), a nakolik jeho vlastní já po takové funkci lačnilo a čeho všeho byla dosažená funkce pro sledovanou postavu katalyzátorem. Spolu s herci v hlavních rolích umožníme divákovi studovat a zamýšlet se nad „psychologií dějin“, nad úlohou jednotlivce v dějinách – v našem přiznaně přítomném pohledu.
Vycházeli jsme ze dvou východisek, dvou inspiračních zdrojů – filmu „Konference ve Wannsee“ a klasického amerického filmu „Dvanáct rozhněvaných mužů“. Jde o to vykreslit ty postavy (a pohříchu jsou to skutečně vždy muži), co sedí u stolu a mění životy miliónů (českých) lidí. Jsou to stejní hrdinové i sráči jako zbytek populace, ale shodou (?) okolností byli zrovna při tom. Jak vypadá takové jednání o životě a smrti ostatních? Co dělají ti chlapi o přestávce? Volají domů nebo žvaní o obecných věcech? A kdo z nich žvaní o obecných věcech, aby nemusel myslet na dopad své odpovědnosti na to vše, a kdo volá domů (i obrazně), protože se trápí svou rolí, o kterou nestál?
Tak tohle nás zajímá a chtěli bychom to předat i divákovi
Devět dramatizací klíčových okamžiků novodobých českých dějin, nezbaběle neobjektivním způsobem. Někoho si vážíme, někoho vůbec. A skrze sugestivně interpretované osobnosti našich dějin chceme nabídnout divákovi naději, že to lepší v lidech nějakým záhadným způsobem dlouhodobě nakonec vítězí, navzdory depresi za všech časů upatlané přítomnosti. V gestech a okamžicích ukázat lidem, že legendární postavy jsou zase jenom lidé, co se potí, spekulují, žijí paradoxy, chodí na záchod a žvaní o banalitách, sami zmatení z toho, kam je dějiny předsunuly, a řídí se jediným možným principem, kterým je „mravní zákon ve mně“, jakkoliv špatně a sobecky nakonec třeba jednají.
Pavel Kosatík, Robert Sedláček