Heydrich - konečné řešení

Čvančara Jaroslav (*1948), badatel a publicista. V současné době působí v Ústavu pro studium totalitních režimů. K jeho publikacím patří trilogie Někomu život, někomu smrt (Praha 2003–2008), která obsahuje dobové dokumenty a portréty osobností spojených s léty okupace 1939–1945. V roce 2004 vydal knihu Heydrich.

Před několika lety přinesla média informace o objevení vozu, ve kterém měl jet Reinhard Heydrich při atentátu. Je nepochybné, že jde právě o Heydrichův vůz a jaký je jeho osud?

Existuje několik verzí tohoto vozu. Jde o typ 320 D Cabrio. V této souvislosti přinesla média zprávu o jeho objevení ve východních Čechách zhruba asi před třemi-čtyřmi roky. Na ten vůz jsem se jel podívat a skutečně vykazoval přinejmenším 12 indicií, které by mohly nasvědčovat tomu, že jde skutečně o vůz, ve kterém jel Reinhard Heydrich v době útoku na něj. Bylo ale třeba přinést důkazy a to se bohužel dosposud nepodařilo. Když jsme korespondovali s archivem v Německu, ať už v Mercedesu nebo s Bundesarchivem, abychom mohli porovnat výrobní čísla motoru a karoserie, tak jsme nenašli srovnávací dokument. Nyní se k vozu vyjadřují odborníci z kriminalistického ústavu. Zkoumali mimo jiné chemické pozůstatky v sedadle, ale to sedadlo mohlo být vyměněné. Takže to bude trvat ještě dlouho, než budeme schopni potvrdit nebo vyloučit, zda jde skutečně o Heydrichův vůz. Poválečná historie tohoto auta je celkem jasná. V roce 1945 byl přidělen ministerstvu vnitra a v jeho majetku zůstal až do počátku padesátých let. Pak ho využívala církev a to až do počátku šedesátých let, kdy se dostal do soukromých rukou.

Část diváků vyjádřila názor, že se málo připomínají nežidovské oběti nacistické perzekuce. Vnímáte to stejně?

Ano, já se s tím ztotožňuji. A co víc – domnívám se, že jsou dokonce opomíjeni ti Židé, kteří se zapojili ještě do odboje. Tudíž byli perzekuováni jako Židé a navíc přímo působili např. v rámci odbojové organizace Petiční výbor věrni zůstaneme, jako byli doktor Kaufmann nebo doktor Bondy, kteří za to zaplatili svými životy.

V literatuře se objevují rozdílné informace o tom, jak dlouho trval boj parašutistů v kostele v pražské Resslově ulici. Dá se tato doba vůbec odhadnout?

V literatuře se objevují rozdílné názory potud, pokud nerespektují dokumenty – ať už z provenience velitele Waffen SS generála von Treuenfelda nebo šéfa pražské řídící úřadovny Gestapa doktora Geschkeho. Ty časy jsou úplně jasné. Jestliže dnes čtu v článcích, že parašutisté vzdorovali na kůru 40–50 minut, tak to bohužel svědčí o nekompetentnosti těchto údajů. Německé dokumenty, které nemají důvod parašutistlům nějak nahrávat, hovoří o urputném boji na kůru, který trval kolem dvou a půl hodiny a další boj, který skončil až před polednem. Jinými slovy, krátce po čtvrté hodině ranní boj začal a skončil před polednem.

Je pravda, že na post říšského protektora měl místo Reinharda Heydricha nastoupit generál Waffen SS Erich von dem Bach-Zelewski?

Já se domnívám, že velice krátce se o tom uvažovalo. Adolf Hitler se o něm zmínil, že to je člověk, který se dokáže brodit tratolištěm krve. Do jaké míry byly tyto úvahy vážné se dá těžko posoudit. Zmínka o tom se objevuje i ve vzpomínkách Waltera Schellenberga.

Proč musela taková akce jako byl atentát na R.Heydricha přijít z Londýna? Proč se k ní neodhodlal domácí odboj?

To je hodně složitá věc, protože domácí odboj, který se, dejme tomu, nejvíc angažoval v pomoci parašutistům, to jest sokolský odboj, také procházel určitým vyvojem. Právě sokolský odboj měl důvod zaměřit se na Heydricha. Nejen proto, že 12. dubna 1941 byl Sokol pozastaven a desetitisíce lidí ztratili to, pro co žili celý život a sokolští funkcionáři začali být zatýkáni a posíláni do koncentračních táborů. Hlavně ale po nástupu Reinharda Heydricha přišel 8. října 1941 smrtící úder, když 800 funkcionářů putovalo do koncentračního tábora. Tudíž i v těchto sokolských kruzích vznikla myšlenka na odplatu. Proto řídící učitel Jan Zelenka – Hajský v té době založil údernou skupinu Říjen a sám se postavil do jejího čela. Jeho zástupcem byl strarosta michelského Sokola Jaroslav Pechman. Potom tam bylo několik takových „pistolníků“ typu Oldřicha Frolíka, Františka Hejla a Jaroslava Piskáčka. Ti o odplatě uvažovali. Tak daleko ale nemysleli, že by oni sami mohli zaútočit na Heydricha. Pro ně přistání Anthropoidu nebylo problémem, byl to dar z nebes. To byla ta část domácího odboje, která by na takovou velkou záležitost těžko měla. Anthropoid dorazil vybavem vším, co je k takové akci potřeba. A zahraniční odboj byl záležitostí vojáků, kteří četli denně o událostech v protektorátu, kolik už nechal Heydrich popravit generálů a duchovních vůdců národa. Proto už 3. října, několik dnů po Heydrichově nástupu, usoudili, že je třeba, aby za to zaplatil.

Proč byl pro tak mimořádnou akci jako byl atentát na Heydricha vybrán do výzbroje parašutistů právě Sten Gun? V té době už bylo jasné, že se jedná o nespolehlivou zbraň.

Já si nemyslím, že by byl v té době známý svou nespolehlivostí. Já si dokonce ani nemyslím, že by nebyl spolehlivý. Hovořil jsem o tom s bývalými instruktory parašutistů, ať už s generálem Pernickým nebo s generálem Petrákem. Šlo o zbraň relativně novou. Byla vyvinuta v roce 1940 a útok na Heydricha jí neudělal nejlepší reklamu. My ale dodnes nevíme, jestli se skutečně jednalo o selhání zbraně. To jsou jenom hypotézy. Možná nejpravděpodobnější, ale jsou. Další vývoj ukázal, že se Sten Gun u jiných paraskupin i u partyzánských jednotek v roce 1944 a 45 ve Francii velice osvědčil. Jen už nedávali do zásobníku 30 nebo 32 nábojů, ale 25–26 , aby pružina nevytvářela takový tah. Ostatně operační skupina Wolfram, která měla vpodstatě jako jediná bojové úkoly, si v roce 1944 vybrala také Sten Guny. Nespornou výhodou Sten Gunu byla cena výroby, byla to jedna z nejlevnějších zbraní, jednoduchá funkčnost a v neposlední řadě se tento samopal dal složit do aktovky, čili nenápadně přenášet. Takže to byla ideální zbraň pro muže pro zvláštní úkoly.

Šustek Vojtěch (*1968), historik a archivář. Působí v Archivu hlavního města Prahy. Specializuje se na novodobé české dějiny a dějiny odboje. Je autorem či spoluautorem řady publikací, mimo jiné Zlato se čistí v ohni. Příběh života, oběti a smrti pravoslavného kněze ThDr. Vladimíra Petřeka nebo Josef Pfitzner a protektorátní Praha v letech 1939–1945. Editorsky se podílel na doplněném a aktualizovaném vydání díla Zdeňka Jelínka Operace Silver A (Praha 2010). V současné době pracuje na dosud nejobsáhlejší edici pramenů k období heydrichiády.

Část diváků vyjádřila názor, že se málo připomínají nežidovské oběti nacistické perzekuce. Vnímáte to stejně?

Já s tímto názorem zcela souhlasím. Ve vědomí laické veřejnosti převládá názor, že vyvražďování celých rodin se týkalo jen tzv. neárijců, tzn. jen lidí, které nacisté považovali za židy. Ve skutečnosti měli po těchto „neárijcích“ přijít na řadu příslušníci slovanských národů. To bylo patrné zejména v Polsku a v Srbsku, ale také u nás. Je známé, že lidické děti byly zplynovány v Chelmnu s výjimkou těch několika, které byly dány na poněmčení, byly tedy tzv. kvalitní rasy. Méně známé je, že z ležáckcýh dětí přežily jen dvě. Vyvražďování celých rodin se provádělo už dávno před likvidací Heydricha. Např. v Brně, v archivu brněnského gestapa, se dochovalo několik tisíc originálních spisů, kde najdeme mnoho příkladů. Zcela běžně se po atentátu na Heydricha dělalo to, že stanný soud odsoudil k smrti otce rodiny, jeho ženu a děti poslal na smrt do koncentračního tábora. To byla běžná praxe. Takových rodin bychom našli desítky, možná stovky. Já jich mohu zdokumentovat několik desítek.

Do jaké míry byl náš odboj srovnatelný s odbojem ve Francii, Norsku, Dánsku, Belgii a Holandsku?

Provádět taková srovnání je poněkud zavádějící, protože situace v každé okupované zemi se velmi odlišovala. Odlišnosti vycházely z toho, jaké záměry měli nacisté s dotyčným okupovaným národem. Zda ho chtěli začít fyzicky likvidovat už během války, jako třeba Poláky nebo Srby, nebo až po válce, jako třeba Čechy. Ti měli být také zlikvidováni s výjimkou těch vhodných k poněmčení. Nebo jestli si ten národ chtěli získat celý, jako např. v Norsku. To je jedno hledisko.

Další je, jak ta společnost byla vyspělá a jak mohla svým hospodářským potenciálem pomoci německému válečnému úsilí. Uvedu takový jednoduchý příklad, když Němci vyvraždili nějakou vesnici v Srbsku nebo na území Běloruska nebo v Polsku, tak povraždili chudé rolníky, kteří neměli kvalifikaci aby mohli pracovat v průmyslu a kteří vyprodukovali potraviny sotva pro sebe. Vyvražděním takové vesnice nevznikla Němcům nějaká škoda. Když Němci vyvraždili Lidice, tak to byli kvalifikovaní dělníci v továrnách, kteří vedle své práce provozovali dosti produktivní zemědělství, takže Němcům potom vznikla velká škoda. A proto také až do jara 1945 nevyvražďovali české vesnice tak bezstarostně. Potom od dubna 1945 tady nastolili podobně vražedný režim jako v Srbsku nebo v Polsku.

Další věc, která výrazně ovlivňovala sílu odboje v každé okupované zemi, byla historická zkušenost, kterou ten dotyčný národ s vedením takového způsobu války měl. Například Poláci nebo Srbové tu zkušenost měli bohatou. Potom také záleželo na množství zbraní, které byly mezi lidmi. Opět v Polsku a v Srbsku těch zbraní bylo dost.

Záleželo také na tom, jak vražedný ten režim byl.

Další faktor, který hrál roli v síle odboje, byla podpora zvenčí. Např. Norové nebo Francouzi tvořili pro Spojence velmi významné strategické území. Bylo tam relativně dobré spojení, zejména na rychlých člunech a na ponorkách, takže Spojenci mohli dodávat norským, holandským či francouzským odbojářům vycvičené lidi a zbraně. Mohli také lidi po provedení akce odvézt. Něco takového z našeho území nebo z Polska nebylo možné.

Sílu odboje ovlivňovala také početnost německého okupačního aparátu. U nás byla největší hustota příslušníků okupační moci na jednoho obyvatele.

Jak velké je množství nezpracovaných archivních materiálů z období působení R. Heydricha v Protektorátu? Můžeme se ještě dnes dočkat nějakého překvapení?

Zásluhou archivářů a historiků, jako je např. Jaroslava Milotová, jako byli manželé Káraní, jako byl profesor Kuklík a mohli bychom jmenovat další, je poměrně dobře zpracovaná a zmapovaná Heydrichova okupační politika a záměry, které Heydrich s českým národem měl, jaké nebezpečí představoval. Dosud jsou málo zpracovány dějiny odboje, rovněž protektorátní každodennost atd. Je to podle mého názoru tím, že až do roku 1989 byla velká restrikce v přístupu k archivním dokumentům. Zůstala nám řada témat, která jsou buď neúplně zpracovaná, nebo která ještě nikdo nezačal zpracovávat. Takže se lze dočkat ještě mnoha nových a zajímavých věcí.

Často se říká, že jsme národ udavačů. Dá se říct, jak rozsáhlým jevem bylo udavačství během okupace?

Já to považuji za zlovolné propagandistické klišé, které se můžeme v určitých náznacích dočíst už v protektorátním tisku. V interní korespondenci si německý policejní represivní aparát, gestapo a SD, stěžuje, jak Češi málo udávají a jak nejsou ochotni spolupracovat, jak nemá smysl vypisovat odměny udavačům, protože na Čechy platí pouze zastrašování. A v téže době, a to byl takový chytrý propagandistický trik, se v protektorátním tisku uveřejňují poděkování za spolupráci české veřejnosti při pátrání po vrazích obergruppenführera Heydricha. Je to takový mýtus, který byl rafinovanmým propagandisticklým krokem šéfa čtvrtého oddělení úřadu říšského protektora SS-sturmbannführera Martina Paula Wolfa a jeho spolupracovníků. Tento mýtus pokračoval dál v poválečných výpovědích zatčených příslušníků gestapa a SD, kdy oni začali tvrdit, že nejsou těmi viníky, ale viníkem je vlastně oběť.

Lze považovat Pannwitzovu zprávu o atentátu za spolehlivou? Nebyly některé údaje úmyslně zkresleny, aby např. zakryly možná zanedbání na straně nacistických úřadů?

Především bychom si měli vyjasnit, co je ta Pannwitzova zpráva. Někdy v první polovině devadesátých let vydal pan Pospíšil ve své knize Hyeny překlad Pannwitzových memoárů z roku 1959. Pannwitz je tehdy po návratu ze Sovětského svazu nazval Zpráva o atentátu na Heydricha kriminálního rady Pannwitze. Kupodivu většina pozdějších autorů a uživatelů těchto memoárů to považuje za zprávu, přitom jsou to memoáry z roku 1959. Tyto memoáry, které jsou vydávány za původní zprávu, byly teď znovu vydány. Na přebalu je dokonce fotografie generála wehrmachtu Pannwitze, takže nakladateli vůbec nevadilo, že se jedná o jinou osobu. Je to tedy podivuhodný amatérismus. Tyto memoáry, považované omylem za původní zprávu, obsahují tak 50 procent pravdivých informací, protože Pannwitz se při psaní těchto memoárů řídil tím, že nejvýhodnější je lhát co nejblíže pravdě, a smíchal lež a manipulaci se skutečnou faktografií.

Existuje tedy ještě skutečná zpráva z 25. září 1942 a ta je z hlediska faktografie hodně cenná. Při podrobném studiu v ní ale objevíte spoustu výmyslů, které tam Pannwitz psal pro své nadřízené. Jeho zájmem bylo vykreslit sebe a některé své spolupracovníky jako geniální kriminalisty, kteří všechno výborně zvládli. Zpráva obsahuje také spoustu propagandistických klišé. Pannwitz věděl, že v režimu jako je ten nacistický, jeho šéfové potřebují mít pocit převahy nejenom nad protivníky, proti kterým bojují, ale i nad těmi, kteří už byli zatčeni a čekají na smrt, nebo nad těmi, kteří už byli popraveni. Proto do své zprávy zahrnul spoustu vymyšlených pomluv a klepů o parašutistech, které neměly s likvidací Heydricha nic společného. Jenom aby se zalíbil svým nadřízeným a aby to tak celé shodil. Představil parašutisty jako příslušníky kriminální lůzy. Ženy, které s nimi spolupracovaly, jako takové primitivní osoby hnané sexuálním pudem. Je nutné provádět srovnání s dalším pramenným materiálem.

Tuto skutečnou zprávu z 25. září 1942 vydá v březnu 2012 Archiv hl. m. Prahy v rámci třísvazkové edice 530 dokumentů k heydrichiádě. Samotná zpráva má asi 100 stran a doplňuje ji 150 stran poznámek.