Mostar včera, dnes a zítra - historie jedné války

Slavné město na Neretvě přišlo za jugoslávské války o svůj legendární most. Ten dnes už znovu stojí, ale nic není jako dřív. Italský dokument

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný.
Video není k dispozici.

Městečko Mostar v Bosně a Hercegovině bylo odedávna proslulé především svým starým mostem přes řeku Neretvu. Most byl postaven už v 16. století a spojoval muslimskou a chorvatskou část města. Legendárním se stal díky tzv. „skokům dospělosti“ – tradičnímu rituálu nebezpečných, ale ohromujících skoků místních mladých mužů do Neretvy. Když přišla jugoslávská válka, byl most jako symbol soužití dvou etnik zlikvidován. Dnes už stojí na jeho místě jeho věrná kopie, ale vztahy mezi obyvateli Mostaru se ozdravují jen velmi pomalu a válečné jizvy jsou daleko hlubší než údolí Neretvy.

Bosna vždy byla směsicí různých etnik, žijících po staletí vedle sebe. Hovořit o „různých národnostech“ je však poněkud zavádějící - jednotlivé skupiny obyvatelstva se zde totiž liší pouze vyznáním, nikoliv jazykem. 9. listopad je jedním z nejtemnějších dnů jugoslávského válečného konfliktu. Stari Most, historický most a dávný symbol jednoty lidí různých kultur a náboženství, rozmetala palba více než 60 chorvatských střel. Palba ovšem posloužila pouze jako prostředek k zasetí nenávisti a ke zničení toho, co zbývalo ze starých časů, kdy byl bosenský Mostar významným multikulturním centrem.

Geneze

Sémě nenávisti a ničení v Bosně a Hercegovině zaseli jako první Srbové, vedení Slobodanem Miloševičem. Bělehradská armáda zaútočila koncem roku 1991 na chorvatské městečko Ravno a pokračovala v postupu na Hercegovinu bleskovým útokem na Mostar a některá dalmatská pobřežní města, například Dubrovník. Chorvaté z Hercegoviny reagovali vytvořením Unie Herzeg Bosna, odbojové organizace, kterou ale bosenský ústavní soud postavil mimo zákon a která nebyla mezinárodně uznána. Jejím cílem bylo chránit všemožnými prostředky chorvatské obyvatelstvo na západě Bosny proti srbskému vměšování. Když se pak bosenský parlament rozhodl navzdory ostrému nesouhlasu bosenských Srbů vyhlásit referendum o nezávislosti, události nabraly rychlý spád. Vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny dalo Bělehradu příležitost nebo spíš záminku k invazi v rámci protimuslimského a protichorvatského hnutí. V lednu roku 1992 se do té doby relativně klidná situace vyostřila.

Chorvaté a Bosňané proti Srbům

Ihned po vyhlášení výsledků referenda se bělehradské jednotky seskupily na území republiky a obsadily všechny strategické body. To vyvolalo reakci Chorvatů a Bosňanů, kteří se ve snaze čelit srbské invazi rozhodli vybudovat vlastní armádu. Válka, která se z těchto událostí zrodila, byla nejsložitějším, nejchaotičtějším a nejkrvavějším konfliktem, jaký Evropa zažila od konce II. světové války. Po celý rok 1992 chorvatské a bosenské jednotky bojovaly bok po boku proti srbské invazi, až se nakonec vojskům podařilo prolomit obležení Mostaru a Srby z města vyhnat.

Chorvaté proti Srbům a bosenským muslimům

Bezprostředně poté se ale chorvatský lídr Franjo Tudžman, bývalý generál diktátorského jugoslávského režimu a pozdější disident s nacionalistickými názory, otevřeně podpořil Bosnu a Hercegovinu, čímž oficiálně vyhlásil chorvatské územní nároky v Bosně nejen vůči útočícím Srbům, ale také proti bosenským muslimům, s nimiž jen o několik měsíců dříve Chorvaté bojovali bok po boku.

Mezinárodní snahy o urovnání situace

Roku 1992 se mezinárodní společenství pokusilo vyřešit krizi ustanovením mírové mise UNPROFOR, jejímž stěžejním úkolem bylo zajistit bezpečnost obyvatel jejich soustřeďováním v chráněných místech. Ta měla být schopna přijmout značné množství uprchlíků z bosenského území, avšak tento projekt se záhy ukázal jako nedostatečný a vojensky neúčinný. Jednotky totiž mohly fungovat pouze jako nárazník bez pravomocí zasáhnout.

Dalším pokusem mezinárodní diplomacie byl návrh na rozdělení Bosny na tři stejně velká území, která měla být předána třem hlavním etnickým skupinám. Ani to ale nebylo řešením jednak idea moderního státu vyžaduje, aby menšiny mohly žít kdekoliv vedle sebe a byla zajištěna jejich bezpečnost, jednak zdejší etnické skupiny nejsou rozmístěny pravidelně.

Srbové a Chorvaté proti muslimům

Nakonec spolu válčili Srbové a Chorvaté proti těm, jež označili za muslimské nájezdníky z dávných dob. Mostar se stal symbolem, který bylo třeba zničit, a to včetně památného Starého mostu, jež ze všeho nejvíc připomínala dávnou tureckou říši. Svět si dosah tohoto ostudného činu uvědomil až později. Mnozí v tom spatřovali dokonce rozpoutání války civilizací.

Stari Most

Výjimečná stavba Stari Most, navržená tureckým architektem Mimarem Hajrudinem, byla slavnostně dokončena roku 1566 za účasti sultána Sulejmana Nádherného. 30 metrů dlouhý a 4 metry široký most ve tvaru sedla byl výsledkem společné práce stavitelů, architektů a kameníků ze všech koutů Balkánského poloostrova. Společně, bez ohledu na stávající rozdíly, dokázali spojit své vědomosti i rozdílné styly a vybudovat skvost, který sám Hajrudin označil za nezničitelný. Most přežil v průběhu staletí mnohé hrozby, dokonce i vpád nacistů, kteří zpustošili celou zemi. Ale ani Hajrudin si nedokázal představit, co se stane s Mostarem a s celou Bosnou a Hercegovinou na sklonku 20. století.

Následky války

Roku 1995, po 4 letech nemilosrdných bojů, ukončily občanskou válku v Jugoslávii Daytonské mírové dohody. V Bosně a Hercegovině vznikly v rámci jednoho státu dvě přesně definované jednotky s rozsáhlou mírou samosprávy: Chorvatsko-muslimská Federace Bosny a Hercegoviny a Republika srbská. Cena, kterou místní obyvatelé zaplatili za nezávislost, však byla příliš vysoká, zejména pro bosenské muslimy. Konečné počty uvádějí více než 100 tisíc mrtvých, z nichž 70 % tvořili bosenští muslimové, většinou civilisté.

Pouze v Mostaru přišlo z tehdejšího počtu 90 tisíc obyvatel o život přes 6000 lidí. V koncentračních táborech vybudovaných ve zdejším okolí se tísnilo více než 20 tisíc bosenských muslimů, z nichž mnozí se nevrátili živí. Podvyživené hladovějící vězně v přeplněných táborech zabíjelo spalující horko, každodenní mučení a průjmové epidemie. Ty, jimž se podařilo uniknout, čekal stejně nemilosrdný osud. Při etnických čistkách byl velký počet muslimů, okolo 15 až 20 tisíc, vyhnán ze země. Mnozí z těch, kteří se rozhodli zůstat za války ve městě, byli donuceni zříci se víry. Muslimové v chorvatské části města byli povražděni, nebo donuceni konvertovat ke katolictví.

Mostar dnes

Dnes Mostar vypadá zase jako obyčejné město. Za finanční pomoci mezinárodního společenství byla vybudována replika Starého mostu a obnovena většina mešit. Válečnou tragédii tu však stále připomínají zničené domy, které tak jako ranění obři ukazují své rány způsobené minomety a děly a provizorní hřbitovy v městské zeleni. Mnohem vážnější je však skutečnost, že tragédie stále zůstává v myslích obyvatel Mostaru, rozdělených neviditelnou zdí nenávisti a odporu, jež se nikdy úplně nevytratily. Rány v Mostaru nejsou zahojené.

Město je striktně rozděleno: hranici mezi novým městem, kde žijí Chorvaté, a starým městem, obývaným bosenskými muslimy, tvoří řeka Neretva se Starým mostem. Stále se tu najdou lidé, kteří návratu k dřívějšímu fungování života v Mostaru brání. Zdá se, že největší zátěž spočívá na bedrech chorvatské katolické komunity, které byla připisována odpovědnost za použití síly ke zvrácení stavu neměnného po mnoho staletí už během války. Po válce byla obviněna z neschopnosti zajistit integraci komunit, odjakživa tvořících nedílnou součást mostarské občanské společnosti. Dnes jsou v Mostaru všechny instituce rozdělené: nemocnice, úřady, společnosti pro dodávku vody a plynu, a co horšího, i školy.

Více na portálu ČT24




Originální názevMostar Yesterday, Today and Tomorrow
Stopáž53 minut
Rok výroby 2010
 ST HD
ŽánrDokument