Velikonoce v Lužici a pod Lužickými horami (2/2)

Velikonoční zvyky a obyčeje v životě tří národů těchto regionů. Kamera A. Barla. Scénář a režie Z. Flídr

Tématem dvoudílného dokumentu Zdeňka Flídra jsou lidové zvyky a obyčeje v oblasti, kde se odedávna stýkaly tři národy: Češi, Němci a Lužičtí Srbové. Tedy oblast Šluknovského výběžku u nás a z druhé strany hranice pak území německého Saska a dále směrem na sever Braniborska. Na německém území tedy oblast Horní a Dolní Lužice, kde dosud žije nejmenší ze všech slovanských národů. Na rozdíl od českých Sudet, kde byla po druhé světové válce přerušena kulturní tradice, nebo v německých končinách, kde velikonoční zvyky atrofovaly v symboly velikonoc jako jsou barvená vejce, uchovaly se zejména v Horní katolické Lužici dodnes zvyky, jejichž původ je zjevně předkřesťanský, ale díky dějinným zvláštnostem a pevné katolické víře se staly živou součástí oslavy velikonočních svátků.

Dokument je rozdělen podle velikonočních dnů a zvyků, které se k nim váží. Začíná se na Zelený čtvrtek a končí na Velikonoční pondělí, respektive už po něm, kdy se lidé vracejí do nového pracovního týdne. Postupně tak sledujeme lidové zvyky, u nás už pěstované v této oblasti jen národopisnými soubory, a jejich vazbu k jednotlivým dnům velikonočních svátků. Bohatý obrazový materiál, rekonstrukce i vzpomínky nejstarších pamětníků nás zavádějí i do doby ne až tak dávno minulé, do časů, násilně přervaných nástupem fašismu a druhou světovou válkou.

Páteří dokumentu je ale žitý folklór, zejména proslavené jízdy Velikonočních jezdců v Horní Lužici - mužů nejrůznějšího věku, kteří v černých fracích a cylindrech za zpěvu modliteb a nápěvů, které pamatují ještě Karla IV., jedou v procesí mezi poli od vesnice k vesnici a nesou na Boží hod velikonoční zvěst o zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Vloni, kdy jsme natáčeli, jich jelo téměř 1700. Horní Lužice je místem, kde se ve vesnicích, zejména kolem Kamence nedaleko Budyšína (Bautzen), stále ještě mluví slovanským jazykem, jehož spisovnou gramatiku vytvořili lužicko-srbští obrozenci podle české. Tady se nezapomnělo na společnou část historie našich národů. Je to místo, kde i když jste poprvé, máte dojem, že to tu znáte odjakživa. Je to ale i místo, kde se tradice nejen udržují, ale i rozvíjí. Vznikají nové rituály, které vyvěrají z těch starých.

Dokument si všímá také současnosti ve Střední a Dolní Lužici, převážně evangelické, kde slovanské etnikum žije v podstatně složitější situaci. Je dána jak historicky, tak moderní průmyslovou těžbou hnědého uhlí, která devastuje nejen krajinu, ale i slovanské etnikum.

Rozsáhlý velikonoční projekt České televize, který vznikl za podpory Českoněmeckého fondu budoucnosti, má ale nečekanou dohru. O procesích velikonočních jezdců, která na našem území před válkou jezdili sudetští Němci, vypráví v dokumentu mimo jiné pan Roman Klinger, který nám také ukázal nejen spoustu fotografií po svém dědečkovi, ale také jeho oděv i zdobení na koně. A právě z jeho iniciativy se letos poprvé od druhé světové války v českých Mikulášovicích, které byly svými velikonočními jízdami kdysi proslulé, znovu pojede. Je v tom kus naděje. Protože lidské společenství bez vědomí své historie a tradic může jen stěží plnohodnotně přežít.

Přehrát video