Předchozí díl | Následující díl

Domov aneb Kam směřuje naše cesta (2/2)

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 939  
Sdílet
| Poslat odkaz

Filmová epopej složená z leteckých záběrů Yanna-Arthuse Bertranda. Francouzský fotograf a kameraman ve svém životním projektu zachycuje stovky míst na planetě z horkovzdušného balonu a zamýšlí se nad budoucností našeho domova – planety Země

Paříž

Klikněte pro větší obrázekPaříž je moje město. Tady jsem se narodil a tady jsem i vyrůstal. Paříž je zkrátka můj domov. Poté, co jsem v Keni objevil krásy filmování, jsem začal v Paříži natáčet svoje první letecké snímky mimo přírodní rezervaci. Toto je moje teritorium, město, které znám jako svoje boty. Když jsem ale nad Paříží letěl poprvé, měl jsem pocit, jako bych ji začal znovu objevovat. Když jste nahoře na obloze, vše, co bylo známé, vypadá najednou jinak. A je tu spousta nového. Mnoho objektů, které jsou na zemi neviditelné, se objeví až při pohledu shora. Při letu nad svým rodným městem můžu sledovat jeho minulost. Myslím na ty, kteří ho založili. Byla to společnost rybářů. Paříž pro ně znamenala řeku, na níž byli závislí, protože jim dávala obživu. Břehy lemovaly i mokřady a lesy, v nichž bylo dřevo, které je hřálo. Takto se na města dodnes dívají na mnoha místech světa. Vybudovat Paříž trvalo hodně dlouho. Jen katedrála Notre Dame se stavěla 170 let. Přitom postavit mrakodrap dnes trvá dva roky.

Polovinu svého života jsem strávil létáním nad povrchem této planety a lidmi, kteří na ní žijí. Všechno, co jsem se naučil při fotografování africké přírody, jsem využil při natáčení a pořizování leteckých fotografií. Hru světel a stínů, či použití teleobjektivu k zachycování detailů. Města jsou při pohledu z výšky integrální součástí přírody. Vypadají jako mraveniště v lese. Když jsem natáčel film „Domov“, vrátil jsem se do zemí, které jsem navštívil během své třicetileté filmařské praxe. V každé z nich jsem viděl příznaky problémů, kterým lidstvo v dnešní době čelí a které nás ohrožují. Z oblohy je vidět spousta věcí. Velice rychle poznáte, jak lidé žijí, jak cestují, co vyznávají, jak pracují a jaká je jejich životní úroveň. To je hlavní důvod, proč se, podobně jako zřejmě asi každý, rád dívám na svět z výšky.

Svazijsko

Budeme pokračovat na cestě Afrikou. Možná vám bude připadat, že jste se ocitli ve Švýcarsku, je to ale Svazijsko, malý vnitrozemský stát v jižní části afrického kontinentu, hornatý a plný zeleně. Na svazích hor a dole na planinách jsme objevili pole, která vypadají jako dlouhé tahy štětcem. Na první pohled vidíte, že je neudělal traktor, ale člověk s pomocí zvířat. Tvary políček jsou nepravidelné, někdy se jejich hranice stírají. Jako fotograf rád pátrám po těchto grafických obrazcích vytvořených člověkem. Při pohledu z nebe vidíte zásahy zemědělců téměř všude. Země často vypadá jako jedno nekonečné obdělané pole. Když jsme se dívali na mávající děti, uvědomili jsme si, že ve Svazijsku je nejkratší průměrná délka života na světě. 32 let. Ano, pouhých 32. Může za to AIDS. Tak hovoří statistika OSN. Proto jsme vám chtěli ukázat tyto záběry. Abyste za strohými čísly viděli konkrétní tváře.

Jihoafrická republika

Další statistický údaj OSN: V Jihoafrické republice vládne největší nerovnost na světě. A to přesto, že se Mandelovi podařilo už před 15 lety porazit apartheid. Protože toto zřízení de facto existuje dál. Vilové čtvrti na jedné straně, slamy na druhé. Obrázek, který lze pozorovat na tolika místech naší planety. Při pohledu shora je vše okamžitě jasné. A přitom Jihoafrická republika těží z mimořádných přírodních podmínek. Leží na jižním cípu Afriky, kde se setkávají hlubokomořské proudy dvou oceánů, Atlantského a Indického, a míří sem i studené proudy od Antarktidy. Díky tomu jsou zdejší vody neobyčejně bohaté na ryby a na březích tu odpradávna sídlí velké kolonie mořských savců.

Při pohledu na lachtany jihoafrické má člověk pocit, že je tu pro ně ráj. Kolonie se ale rok od roku zmenšují. Lachtani jsou obětí nadměrného rybolovu, který je připravuje o hlavní zdroj potravy. Kromě toho na ně neustále útočí rybáři, kteří je napadají na březích. My, lidé, neustále bojujeme s jinými druhy. Víte, že z původních kolonií lachtanů jihoafrických zbylo jen jedno procento? Za jejich záchranu vděčíme turistickému ruchu. Z ploutvonožců se stala turistická atrakce, proto jsou chráněni.

Stromy, které v dálce vystupují z mlhy, jsou eukalypty. Při svém putování po světě se s nimi setkávám stále častěji. Lidé zakládají eukalyptové plantáže. Proč? Protože tyto rychle rostoucí stromy poskytují žádanou celulózu. Spotřeba papíru se za posledních 50 let zvýšila čtyřnásobně a eukalypty dorostou do potřebné velikosti za pouhých 10 let. Pod těmito stromy ale nic neroste. Na eukalyptových plantážích je jen minimální rozmanitost rostlin a živočichů. Ne každý les můžete nahradit jiným.

Dominikánská republika

Dominikánská republika a Haiti leží na jednom ostrově v Antilách a mají prakticky stejné přírodní podmínky. Přesto mezi málo sousedními zeměmi najdete takové rozdíly jako zde. V Dominikánské republice jsou lesy chráněné.

Haiti

Jakmile ale překročíte hranici, vidíte jen poušť. Její příčina? Dřevěné uhlí. 80 % Haiťanů nemá k dispozici jiný zdroj energie, proto v jejich části ostrova nezůstaly prakticky žádné stromy. Haitští rolníci si výrobou dřevěného uhlí přivydělávali při pěstování zemědělských plodin. Půda tu teď ale podléhá tak ničivé erozi, že se na ní nedá téměř nic pěstovat. Proto rolníci nemají už vůbec žádnou možnost, než vyrábět dřevěné uhlí. A tak vzniká začarovaný kruh. Rolníci musejí kácet další a další stromy, aby přežili, a půda se stává víc a víc neúrodná. Haiti je už tak chudé, že hlavní komoditou, s níž se obchoduje na trzích jejího hlavního města Port-au-Prince, je dřevěné uhlí. Port-au-Prince se ještě před ničivým zemětřesením stalo jedním obrovským slamem, v němž žije více než polovina obyvatel města. Země závisí na zahraniční pomoci, jinak by nepřežila. Jaká budoucnost čeká tyto lidi? Zdá se, že jediným řešením je odstěhovat se jinam. Ale kam?

Madagaskar

Ostrov ležící na východ od Afriky. Je to chudá země trpící následky odlesňování, k němuž dochází v důsledku tradičního způsobu zemědělství, které spočívá v mýcení a pálení lesa. Na rozdíl od Haiti ale převážná většina obyvatel žije na venkově. Vždy mě dojímá, jak vřele nás tu vítají a jak přátelsky se chovají. Když letíte nad hlavním městem Madagaskaru Antannanarivem, vidíte v jeho okolí cihelny. Z výšky vypadají jako archeologické vykopávky nějakého dávného města. Rolníci vyrábějí nepálené cihly, aby si přivydělali. Používají při tom zvláštní důmyslnou techniku. Cihly staví na sebe velice promyšleným způsobem, aby mezi nimi vznikly dutiny a kanálky, které odvádějí vlhkost a dokončují sušení.

Klikněte pro větší obrázekTsingy de Bemaraha. Tento národní park miluju! V řeči místních obyvatel Tsingy znamená „na špičkách“. Připomíná mi to New York. Je to hustý les ostrých kamenných břitů a špiček, který je pro člověka zcela neprostupný. Stromy, jejichž kořeny pronikají do skalních štěrbin, rostou často až u samotných vrcholků. Skály jsou ostré, ale zároveň měkké. Vznikly ze schránek korálů v pravěkých mořích a do jejich dnešního tvaru je vymodelovaly voda a vítr. Za svého života koráli získávali z mořské vody vápník, z něhož si budovali své schránky. Je úžasné, když si uvědomíme, že téměř veškeré vápence na Zemi vytvořily živé organizmy.

Čad

Daleko na severu Afriky leží Čad. Při pohledu na sopky v pohoří Tibesti si stejně jako na Islandu představuji, že nějak podobně to zřejmě vypadalo na Zemi před vznikem života. Všude byly jen holé skály. Musela to být nehostinná planeta. Tibesti je nebezpečná oblast, protože tu operují povstalci. Proto jsme zde natáčeli z letadla. Z helikoptéry jsme se neodvážili, to by bylo příliš riskantní. V těchto místech uprostřed Afriky kdysi bývalo vnitrozemské moře, dnes po něm zbylo Čadské jezero, o jehož břehy se dělí čtyři státy. Není moc hluboké a výška vodní hladiny se vždy přirozeně měnila. Od 60. let 20. století se ale jezero zmenšilo o 95 %. Oproti minulosti do něj přitéká stále méně vody. Zčásti v důsledku klimatických změn, především ale díky čerpání vody na zavlažování. Je to pokaždé stejný příběh, jaký jsme už viděli v Indii a Kazachstánu. Příslušníci místních kmenů jsou na přirozené kolísání hladiny zvyklí. V průběhu mnoha staletí se životu v tomto prostředí přizpůsobili. Někteří se usadili na ostrovech. Jak ale jezero vysychá, z jejich ostrovů se stává souš. Dokáží tito lidé žít s ostatními kmeny? A co se stane, pokud jezero vyschne úplně? Kuri je zvláštní skot, který žije pouze zde. Mohutné rohy pomáhají zvířatům udržet se nad hladinou. Adaptovala se na život u vody a plavou z ostrova na ostrov, kde se pasou. V noci pasáci zapalují ohně, který je chrání před komáry, a skot se instinktivně shlukuje kolech nich. Mnohokrát jsem v Čadu viděl ohně obklopené dobytkem. Díváme se na ekologickou katastrofu v přímém přenosu. Připomíná to příběh Aralského jezera, jen není zatím tak zřetelný. Výsledek je však stejně katastrofální, i když se o něm moc nepíše.

Ve filmu, který si dával za cíl podat zprávu o stavu světa, jsem nemohl minout obrovské uprchlické tábory na severovýchodě Čadu, nedaleko hranice se Súdánem. Žije v nich 350 tisíc lidí, v 10 táborech rozesetých po poušti. Většina jejich obyvatel pochází ze súdánského Dárfúru a ze Středoafrické republiky. Ne ale všichni. Jsou tu i obyvatelé Čadu, kteří se sem přestěhovali, protože tu mají vodu a potravu, školy, zdravotnickou péči. Tedy to, co ve svých vesnicích neměli. V okolí ale není nic, co by zajistilo soběstačnost táborů. Všechno se sem musí dovážet. Dokonce i voda. Podobně jako na Haiti jsou tito lidé zcela závislí na mezinárodní pomoci. Říkám si, jaké to je, narodit se a vyrůstat na takovémto místě, kde bez cizí pomocí nemáte šanci přežít? Jakou představu o světě získáte? Jaké dovednosti se zde můžete naučit? V jakou budoucnost můžete doufat? Je strašné pomyšlení, že tito lidé tábory, podivná města v poušti, pravděpodobně nikdy neopustí. Myslím, že zažíváme historický okamžik, neboť problémy způsobené změnami klimatu začínají být významnější než potíže způsobené válkami.

Mauretánie

Mauretánie je další nádherná pouštní země. Kdysi jsem snil o natáčení z letadla vznášejícího se nad pouští. Chtěl jsem zabírat jeho stín, jak ladně klouže přes duny. Při západu slunce jsou duny tvarovány světlem. Zdá se, jako by se tyto tvary opakovaly donekonečna. Jako vždy je hlavním malířem světlo. Má-li být pohled na poušť ten pravý, musí na něm být velbloudi. Žádné jiné zvíře se k ní tak dobře nehodí. Velbloud je učebnicovým příkladem evolučního přizpůsobení. Jeho světlá hustá srst odráží světlo a teplo, mozolnatá chodidla ho chrání před rozpálenou zemí a díky štíhlým bokům vystavuje slunečním paprskům minimální tělesnou plochu. Při cestě zpátky do Nuakšottu, hlavního města Mauretánie, jsme si všimli tenké cestičky mezi dunami. Vypadala, jako by po ní šla řada mravenců. Ve skutečnosti to byla karavana – stovky plně naložených velbloudů. Co nesli? To se už asi nikdy nedozvím. Připadalo mi to jako výjev z jiné doby, z časů, kdy se odehrávaly příběhy „tisíce a jedné noci“. A hned potom se nám naskytl pohled na karavanu dnešních dnů. O zdejším vlaku se říká, že je nejdelší, nejpomalejší a nejtěžší na světě. Převáží železnou rudu z dolů ve městě Zouérat v severní části Mauretánie do přístavu Nuadhibú, kde bude naložena na lodě plující do Evropy. Když vlak zastaví, nebo i jen zpomalí, na nákladní vagóny vyšplhají odvážní černí pasažéři.

Také my jsme se vydali do Nuadhibú, které je nejvýznamnějším mauretánským přístavem ležícím vedle nejkrásnějších mokřadů afrického pobřeží, Banc d'Arguin. Kousek od mauretánského pobřeží se střetávají studené proudy severního Atlantiku s teplými. Z mořských hlubin stoupají ke hladině vody plné živin. Tato oblast je velice bohatá na ryby, proto u mauretánských břehů vídáme obrovské lodě, které loví průmyslovým způsobem. Měl jsem v úmyslu hovořit o nadměrném rybolovu a pro tento účel jsem chtěl natočit záběry vytahování vlečné sítě. Byl to ale obrovský problém. Dva roky jsme se po celém světě snažili získat povolení k natáčení, ale ani jeden majitel rybářských lodí nám nedovolil vstoupit na palubu, dokonce ani žádná z evropských společností. Až téměř na konci natáčení jsme je dostali v Mauretánii. Jako obvykle tam, kde cítíte, že existuje nějaký problém, nedostanete povolení natáčet. Tady uvidíte proč. Při pohledu na velikost rybářské lodi a sítě je jasné, že ryby jsou vystaveny enormnímu tlaku.

Senegal

Klikněte pro větší obrázekKlasickému rybolovu v malém se na světě věnuje 96 % rybářů, přesto na ně připadá jen 30 % úlovků. Rybáři trpí nadměrnou konkurencí, protože ryb v mořích výrazně ubylo. V senegalském Kayaru rybáři neprodají všechny ryby. Část úlovku je určena pro zestárlé rybáře. Je to něco jako důchodový systém, který provozuje místní komunita. Na této tradici je závislá organizace celé společnosti. Mladší generace ale mají potíže s jejím udržením. Na skládce odpadů na předměstí Dakaru jsou lidé také organizovaní. Skládka se táhne na kilometry daleko a každý den na ní skončí tisíc tun odpadků. Dnes už vedle ní stojí městečko, ve kterém žije 1 200 lidí. Jeho obyvatelé se při sběru surovin a třídění odpadků pohybují v toxickém prostředí. Je tu ale dobrý výdělek. Mnozí si zde vydělávají víc než státní úředníci v Dakaru. Tito lidé si založili vlastní společenskou organizaci a platí si zdravotnické zařízení. Ostatní obyvatelé ale na ně stále hledí s opovržením.

Gibraltar

Gibraltarský průliv. Letěl jsem přes něj v pohodlí vrtulníku. Musel jsem ale přitom myslet na stovky nelegálních imigrantů, kteří tu každoročně zahynou při snaze dostat se na tuto skálu. Pro mnoho afrických mužů a žen je Gibraltar symbolem nového života. Může někdo bránit lidem chtít lepší život? Vždyť to je přirozenost člověka od první chvíle, kdy se objevil na Zemi.

Španělsko

Proslulé skleníky ve španělské poušti Almeria. Ani tady nám nedovolili natáčet uvnitř. Víc než 100 tisíc zaměstnanců, většinou imigrantů, zde pracuje v otřesných podmínkách, které jsou pravidelně terčem kritiky. Z pohledu sociálního i ekologického se jedná o hanebnost. Pro imigranty je tu ale aspoň nějaká práce. Při letu nad Andalusií jsem s ohromením sledoval nekonečné sady olivovníků. Táhly se přes hory daleko za horizont. Teď už mi bylo jasné, proč je Španělsko největším výrobcem olivového oleje na světě.

Do této země jsem ale vyrazil z jiného důvodu: kvůli využívání slunečního záření. Španělsko má v úmyslu stát se jedním z největších producentů solární energie na světě. Zrcadla soustřeďují sluneční paprsky na nádrž vody na špičce centrální věže. Voda se mění v páru, která pohání turbinu vyrábějící elektřinu. Žádné uhlí ani jaderné palivo. Zdrojem, který vše pohání, je samotné slunce. Další způsob využívání energie slunečních paprsků. Zdejší fotovoltaické panely vyrábějí elektřinu pro 20 000 domácností. Když jsme natáčeli tyto záběry, byla to největší elektrárna svého druhu na světě. Energie ze slunce zatím nezískáváme tolik, kolik jí vyrobíme z uhlí, zemního plynu, ropy nebo uranu, je ale k dispozici skoro všude. Je i na Haiti, na Madagaskaru a v mnoha dalších zemích, kde kvůli energii likvidujeme lesy. A solární energie je také řešením v boji proti klimatickým změnám.

Řecko

Každý rok v letních měsících nastává stejná situace. Ať už je to zde, v Řecku, nebo v Portugalsku, ve Spojených státech, či v Austrálii, lesní požáry jsou stále více zničující. Když jsme natáčeli film „Domov“, byli jsme ve dne v noci připraveni vyrazit na jakékoli místo této planety, kde by zuřily požáry tohoto druhu. A zemí, do níž jsme se vydali, se nakonec stalo Řecko. Bylo to v srpnu a v krajině se už začaly objevovat barvy podzimu. Na těch záběrech je zarážející, že oblasti, které jsou obdělávané a obhospodařované člověkem, nebyly požárem postiženy. V době průmyslového zemědělství musí být produkce co nejefektivnější, hůře dostupné plochy proto nebyly obdělány, a z toho důvodu shořely. Člověk si zde musí opět najít své místo. Nejen aby je chránil, ale podle mého názoru potřebujeme i víc regionální zemědělské produkce, která je situována ve větší blízkosti velkých měst a pro níž jsou takováto místa velice důležitá.

Nizozemsko

60 % obyvatel Nizozemska žije na území, které jejich předkové vyrvali moři. Říká se jim poldry. Už sedm století Holanďané kopou kanály a stavějí hráze, aby získali novou zemědělskou půdu, hektar po hektaru. Energii na čerpání vody a udržování kanálů poskytují větrné mlýny. Mnoha poldrům hrozí, že budou v důsledku klimatických změn a zvyšování mořské hladiny zatopeny. Aby tomu Holanďané předešli, zahájili práce na společném projektu s Bangladéší, se zemí vzdálenou mnoho tisíc kilometrů, která řeší obdobný problém.

Klikněte pro větší obrázekV dálce vidíme barevné plochy, které jsme sem přiletěli natáčet. Dva týdny v roce, kdy začnou kvést tulipány, to je nejbarevnější místo na světě. Sklízejí se jenom cibule. Odrůdy tulipánů jsou šlechtěné už čtyři století, která uplynula od doby, kdy sem byly poprvé přivezeny z Otomanské říše. Veškerá tato krása je ale založena na masivním používání pesticidů. V Nizozemsku se na hektar půdy spotřebuje víc těchto jedovatých látek než kdekoli jinde na světě.

Francie

Na rozsáhlých žlutých lánech roste řepka olejka. Nad Francií létám často, proto jsem jich viděl už spousty. Za posledních pět let se jejich plocha téměř ztrojnásobila. Proč? Kvůli biopalivům. Z řepkového oleje se vyrábějí takzvaná biopaliva. Ale ani veškerá půda ve Francii by nestačila k pohánění všech francouzských aut. A navíc biopaliva přispívají ke zvyšování cen potravin na celém světě.

Dostalo se mi četné kritiky, že jsem ve filmu „Domov“ opominul problematiku jaderné energie. Na toto téma jsem ale natočil řadu dokumentů. Továrna na zpracování vyhořelého jaderného paliva ve francouzském La Hagueu. Kromě materiálu z Francie se sem dováží radioaktivní odpad i z Británie, Německa, Japonska a Austrálie. Nechci ale znovu otevírat diskusi na toto téma, protože už jsem unaven argumenty, které slyšíme 40 let stále dokola. Od odpůrců jaderné energie, kteří neustále rozebírají její rizika, i jejich zastánců, tvrdících, že tu žádné nebezpečí neexistuje.

Ukrajina

To samozřejmě není pravda. Absolutní bezpečí je mýtus. Pripjať, město ležící nedaleko jaderné elektrárny, v níž explodoval jeden z reaktorů. Obrazy zakleté v ledu jsou němým svědkem velkého rizika, které tato zařízení představují. Akceptovat nukleární energii znamená i přijmout nebezpečí s ní spojené. Dlouho jsem byl přesvědčeným odpůrcem atomové energie, jako ostatně většina ochránců životního prostředí. To ale bylo v době, kdy jsme nevěděli o hrozbě klimatických změn. Dnes už nejsem. Jak se má člověk rozhodnout? Měla by být zahájena hluboká rozprava na toto téma. Myslím, že jsme už natolik vyspělí, abychom se společně dohodli, které zdroje energie jsou nejlepší. Jedno je ale jisté, i zásoby uranu na Zemi jsou omezené.

Austrálie

Pro mě, jako filmaře, jsou uranové doly v Austrálii úchvatné. Žluť uranu se mísí s barvami ostatních kovů obsažených ve vytěžené rudě. Při přeletu nad odkališti máte dojem, že se díváte na zvětšené detaily nějakého impresionistického obrazu. Při takovém pohledu se nemůžete ubránit, abyste nebyli ohromeni jeho krásou. Obdivujete konzistenci, vzory, rozložení barev. Na krátkou chvíli zapomenete, co vlastně natáčíte, a soustředíte se jen na vizuální vzhled.

Klikněte pro větší obrázekTo platí i nad Velkou útesovou bariérou u východního pobřeží Austrálie. Je to největší korálový útes na světě, který je chráněný jako národní park. Před klimatickými změnami ho ale žádné vládní nařízení neochrání. I jen malé zvýšení teploty vody pro něj bude znamenat katastrofu. Přitom koráli hrají důležitou roli v životě všech zdejších mořských organizmů.

Nový Zéland

Nový Zéland je země, která mi připadá velice moderní. Myslím, že by zde chtěl žít každý. 30 % území je chráněno ve formě národních parků a rezervací. Přitom je v této zemi jedna z nejvyšších životních úrovní na světě. Se svými panenskými lesy, zcela unikátními v takovémto klimatu, pláněmi a horami, je Nový Zéland jednou z nejkrásnějších zemí, nad kterou jsem kdy letěl. Podzimní barvy jsem chtěl natočit pouze pro jejich krásu. Až nyní jsem se dozvěděl, proč se vlastně objevují. Aby listy zachytily celé viditelné světelné spektrum, obsahují řadu různých pigmentů. Zelené barvivo na podzim mizí a ostatní tak dostanou krátkou příležitost se projevit.

Jako mraky vypadá „ledovcová šlehačka“, jak nazýváme vodu, která vzniká při tání ledovce. Je plná prachu pocházejícího z materiálu, který s sebou ledovec strhává při pohybu po podloží. Když odráží sluneční světlo, dostává lehce namodralou barvu. Velkou část elektrické energie získávají na Novém Zélandu z vodních elektráren. Současným cílem země je stát se do 10 let státem zanechávajícím nulovou uhlíkovou stopu. To znamená víc energie z obnovitelných zdrojů, snížení produkce skleníkových plynů a kompenzace nevyhnutelných emisí výsadbou a ochranou lesů. Pro mě je Nový Zéland jednou ze zemí, která nám ukazuje cestu. Představuje naši budoucnost. Proto jsem ho chtěl natočit.

Dubaj

V Dubaji mám přesně opačný pocit. Budují zde umělé souostroví, pro jehož stavbu těží z mořského dna miliony tun písku. Veškerá technika a pracovní síla pocházejí ze zahraničí. A proč to všechno? Aby si tu postavilo svá sídla několik desítek miliardářů… Natáčení v Dubaji bylo velmi obtížné. Za žádnou cenu jsme nedokázali získat povolení k realizaci mého projektu. Nakonec jsme tam museli vyslat jiný tým, který předstíral, že natáčí reklamu. Byl jsem rozhodnutý ukázat vám toto výstřední plýtvání stůj co stůj. Jistě, je úchvatné, když někdo postaví nejvyšší budovu světa. Ale přináší to něco dobrého? A sjezdovka vedle dálnice v rozpálené poušti, má toto nějaký smysl? Dubajští rádi tvrdí, že budují město budoucnosti. Ještě je ale ani nedostavěli a podle mě už dávno patří minulosti. Myslím, že dnes musíme budovat lepší myšlenky, a ne vyšší budovy. Jak ale tyto myšlenky prosadit? Já se o to pokouším celý život. A stále jsem pořádně neuspěl.

Saúdská Arábie

Proto jsem chtěl natočit Mekku. Viděl jsem záběry poutníků pořízené z jedné z jejích věží. Nikdy jsem nic podobného nespatřil. Sám jsem tam nemohl, protože do těchto posvátných míst mohou jen muslimové. Proto jsme tam vyslali jednoho muslimského kameramana, aby pro nás natočil úchvatné sekvence. Mnozí z těch poutníků šetřili celý život, aby se mohli vydat na dalekou cestu do Mekky a společně se tu pomodlit. Z tisíců a milionů věřících, kteří se zde shromáždili, aby praktikovali svou víru, vyzařuje něco, co je přesahuje, uchvacující sílu. Přímo cítíte moc víry, která člověku umožňuje překonat sám sebe. Přesně to jsem chtěl zachytit.

Francie

Totéž jsme mohli vidět v Paříži, kde se v létě roku 2008 shromáždili při příležitosti návštěvy papeže katolíci. Rád bych k tomu chtěl říci jedno. Nemohli bychom v sobě sebrat podobnou víru a postavit se za něco, co je důležité pro nás pro všechny? Zachránit naši vodu, naše lesy, naše oceány a naše klima? Pokoušel jsem se lidi strhnout pro tento ideál, ale neuspěl jsem.

Izrael

Nejsem věřící, ale hluboce respektuji pozitivní hodnoty obsažené ve všech náboženstvích. Všichni se snažíme zdokonalit a stát se lepšími lidmi. Když jsem letěl nad Jeruzalémem, viděl jsem pod sebou spoustu mešit, křesťanských kostelů a synagog, základní symboly tří náboženství v nejtěsnější blízkosti. Obdivuji toto místo, které by mělo být symbolem míru. Ve skutečnosti se stalo symbolem nenávisti a války.

Jordánsko

Klikněte pro větší obrázekKousek odtud, hned za Mrtvým mořem, leží Jordánsko. Když letíte nad majestátní pouští Vádí Ram, objeví se před vámi Petra, jeden z divů lidské civilizace, město vytesané do stěn soutěsky. Až do 3. století tu bylo vzkvétající, bohaté město s fontánami a kvetoucími zahradami Dík důmyslnému systému jímání vody a zavlažování byla Petra vítanou zastávkou pro karavany. Kdysi zde bylo živo, nyní po všem zbyly jen ruiny. Co způsobilo zkázu Petry? Byla to změna klimatu? Nemoci? Obchodní krach? Myslili si ti, kteří to město stavěli, že z něj budou jednoho dne jen ruiny? Ne. Když je budovali, byli přesvědčeni, že tu bude navěky. Při cestě zpátky z Petry jsme uprostřed pouště čirou náhodou narazili na překrásné zahrady. Člověk by řekl, že je to zázrak. Ve skutečnosti je to zahrada, kterou si nechal vybudovat jeden bohatý emír z Perského zálivu. Voda pochází z podzemního jezera starého 20 tisíc let. Bohužel se nestačí obnovovat a zásoby vody se ztenčují. Pilot, s nímž jsem letěl, řekl, že peníze dokážou uskutečnit jakýkoli sen. Má pravdu. Tyto zahrady jsou ale děsivým snem.

Gabun

Když jsem poprvé navštívil Gabun, byl jsem doslova uchvácen. Připadal jsem si jako v ekologickém ráji. Přímo před mýma očima bylo všechno, co jsem se celý život pokoušel chránit. Přesto bych v těchto kouzelných místech nemohl žít. Až v poslední době v plném rozsahu poznáváme, jak jsou deštné lesy důležité pro naše životní prostředí, přestože jsou tak daleko od nás. Přispívají totiž k celosvětové rovnováze, v níž má všechno svoje místo a na níž závisí veškerý život na Zemi. Nemůžeme pokračovat v ochraně některých vybraných oblastí, zatímco jiné devastujeme. Všechno je vzájemně propojené.

Vždy pátrám po kruzích, které vypadají, jako kdyby je někdo namaloval. Jsou to jakási hnízda lásky, která vytvořily v písku tilapie, což je místní druh vrubozubců. Budují je samečci, aby přilákali samičky. Když potenciální partnerka plave kolem a najde jamku, která se jí líbí, naklade do ní jikry. A potom jsem spatřil slona. Sledovali jsme jeho stádo. Odtrhl se od něj a vyrazil proti nám. Bylo to poprvé, kdy jsem viděl slona útočícího na vrtulník. Myslím, že to byla ukázka zdravého hněvu. A pochopil jsem, co mi chce říct. Že je vyrušuji. Gabun je jediné místo na světě, kde jsem viděl slony na pláži. Nejkrásnější záběry velryb jsme pořídili u ropných plošin. Něco podobného jsem vůbec nečekal. Ropa svého času přinesla kytovcům štěstí. Na počátku 19. století rybáři lovili velryby kvůli tuku používanému v lampách a na mazání prvních strojů. Naštěstí jej brzy nahradily výrobky z ropy. Velryby zachráněné ropou! Je to paradox nebo iluze? Lov velryb totiž potom pokračoval dál.

Konec cesty

Blížíme se ke konci naší cesty. Práce při natáčení leteckých pohledů mě změnila. Změnila mě naše planeta, která je krásnější, než jsem si dokázal představit. A také mě změnily dopady činnosti člověka, jichž jsem byl svědkem. Když jsem se před více než 60 lety narodil, žily na Zemi dvě miliardy lidí. Dnes jich je téměř sedm. Mnozí lidé, jako jsou ti mladí na Dakarské pláži v Senegalu, chtějí žít stejně, jako žijeme my. Změnili mě všichni vědci, s nimiž jsem hovořil. Nepřestávají nás varovat, ale my nechceme uvěřit tomu, co už dobře víme. Změnili mě všichni lidé, kteří se věnují řešení problémů životního prostředí. Víte, že jen ve Francii pracuje pro záchranu přírody 13 milionů dobrovolníků? Poznal jsem, že odhodlání přináší štěstí. Mně se ho dostalo opravdu štědře. Dnes chci všechno své poznání předávat dál. Chci vás přesvědčit. Proto jsem natočil tento film.

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný.

Diskuse diváků
  • Ben 27. 4. 2016 23:24

    Nádherný dvojdílný dokument navazující na celovečerní film Domov, o jehož existenci jsem ke své škod…

  • Alena 16. 10. 2014 15:43

    Děkuji, překrásné

    Tento pořad patří mezi nejlepší a nejhodnotnější filmy, co jsem viděla. Souhlasím s komentáři, že …

  • Alexandra 10. 10. 2014 09:38

    Nádherné, ohromující

    Včera jsem viděla tento dokument na ČT2. Po jeho skončení jsem byla plná směsice dojmů. Ohromen…

Tato diskuse je určena pouze k výměně názorů mezi diváky. Pokud chcete zaslat dotaz nebo připomínku tvůrcům pořadu, obraťte se, prosím, přímo na Českou televizi.

Napsat do televize Vstoupit do diskuse

Originální název: Home – Stopáž: 54 minut – Rok výroby: 2010 – ST  HD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu

Další zdroje
Související pořady