Pokondr live

Rozhovor s moderátory

Jak se dal dohromady Těžkej Pokondr?

Roman Ondráček: To je historická otázka – „oldies memories“. Je to už spoustu let a došlo k tomu celkem náhodně. Miloše jsem znal z vyprávění kamarádů, kteří byli na nějaké akci. Vylíčili mi ho jako obrovského showmana, a proto jsem ho chtěl vidět. Samozřejmě přišlo lehké zklamání, protože jsem čekal daleko větší kalibr (usmívá se). Líp jsme se poznali až při konkurzech na moderátory do soukromých rádií. Z Evropy 2 nás vyhodili, tak jsme to zkusili v rádiu Bonton. Miloše přijali, mě ne. Dlouho jsem si kladl otázku proč. Nakonec se mi ale podařilo do Bontonu nějak „prokopat“. A jednoho dne, to jsme ještě byli svobodní a bezdětní, se v rádiu diskutovalo o tom, kdo bude vysílat na Silvestra. Přihlásili jsme se a tehdy jsme vlastně vůbec poprvé vysílali spolu. Lidi byli nadšení a chtěli nás pohromadě vidět častěji. Takhle nějak to v roce 91 nebo 92 začalo.

Miloš Pokorný: Já byl z prvního setkání taky zklamanej.

Roman: Ale kolem tebe šla taková ta aura… (skáče mu do řeči se smíchem).

Miloš: Nicméně pravda je, že jsme spolu poprvé vysílali právě na toho Silvestra. Bavilo nás to, chemie fungovala, ale nijak pravidelně jsme na toho Silvestra nenavázali. První nabídku na společné vysílání jsme tak dostali až na Frekvenci 1. A od té doby nám to vydrželo.

Vzpomenete si ještě, co se během onoho silvestrovského večera dělo?

Miloš: Pamatuji si toho relativně dost. Bylo to silvestrovské vysílání, do kterého si nikomu moc nechtělo. Díky tomu jsme ale měli volný ruce a bylo na nás, jak celý večer pojmeme. Vysílali jsme pět nebo šest hodin a postupně k nám chodili kamarádi. Nechyběl samozřejmě ani alkohol, takže se to postupně zvrhlo v mejdan přenášený živě z éteru. Tehdy nebyli lidi na něco podobnýho zvyklí: volali nám, jezdili do rádia a nakonec na dveře klepali i jedinci, kteří tam neměli co dělat. Dneska už by to neprošlo, ale tehdy to byla pořádná jízda.

Roman: Ale když dneska někdy poslouchám, co vysílá Jirka Pomeje v noci (Jiří Pomeje moderuje na Frekvenci 1 Českou noc), něco mi to připomíná. Myslím, že se v roce 2011 Jirka Pomeje blíží k tomu, čím jsme v roce 1991 začínali (smích).

Každý host, který do vaší show přijde, dostane mimo jiných také Tři nepříjemné otázky. Koho se vám podařilo naposledy, třeba i nechtíc, „vykoupat“?

Miloš: Možná, že někdy ty otázky formulujeme jako nepříjemné, ale v žádném případě se nesnažíme být záludní. Ta nepříjemnost má být v nečekanosti otázky – host je překvapený a nepřipravený. Nikdy o dané věci ještě nemluvil a nikoho to nezajímalo. Jasně, stalo se nám, že host odmítl odpovědět. Ne že by nechtěl, ale nemohl. Třeba se zrovna o něco soudil a mohl by si zavařit. Takové situace respektujeme a nesnažíme se za každou cenu vydolovat odpověď.

Roman: My nechceme hosta „popravit“. Ty otázky by měly mít nějaké mantinely – musí to zajímat posluchače i nás a host na ně musí být schopný odpovědět. Proto se ptáme v duchu: „Tady ji máš, poper se s ní a rozmysli se. My čekáme na odpověď, ale páčit ji z tebe nebudeme.“

Miloš: Záměrně na hosta netlačíme, protože by se mohl „zaseknout“ a nehnuli bychom se z místa.

Roman: K lehkýmu vykolejení ale dochází poměrně často. Neříkám, že každý den, ale tak dvakrát třikrát do týdne (Těžkej Pokondr má svoji show od pondělí do pátku). Rozhovor je rozjetej a host už ani nečeká nepříjemnou otázku… a najednou ji tam má.

Miloš: Opravdu si dáváme pozor, protože se nám to už několikrát vymstilo. Host nám něco řekl a pak se to obrátilo proti němu. A my nechceme nikoho poškozovat.

A když se na ten pomyslný souboj s hostem podíváme z druhé strany – kdy jste si na lopatu sedli vy?

Miloš: Někdy se stane, že se host diví, proč se ho ptáme na věc, o které už všude mluvil. Svůj důvod to ale má: posluchači danou kauzu znát nemusí, nečtou noviny a časopisy… Jenže mi ji musíme na začátek popsat, musíme lidem říct, proč nás právě toto zajímá.

Roman: Když jsme byli mladší, stávalo se nám to dvakrát až třikrát týdně (úsměv). Ale jak stárneme, dáváme si větší pozor. Když tvoříme otázky, víc přemýšlíme o možných odpovědích. Dřív jsme se snažili hlavně sbírat body, a o to víc jsme je ztráceli. Ale k tomu člověk dojde zvykem, nic jiného v tom není. Stačí, když párkrát dostane přes „hubu“.

Miloš: Republika je malá a těch opravdu zajímavých lidí zas až tak moc není. A když máte show pětkrát v týdnu, jste rád, když se k vám host vrátí. Ne že bychom s tím kalkulovali, ale kdyby čtyři z pěti hostů už nikdy nepřišli, nebude náš pořad trvat dlouho. Proto se bez některých odpovědí dokážeme obejít, a pokud nám konkrétní otázka nemůže otevřít cestu dál, tak ji ani nepokládáme. Prostě nám to přijde zbytečné.

Respektujete i po těch letech a stovkách rozhovorů nějaké zásadní pravidlo?

Miloš: Mám jednu zásadu: snažím se přečíst poslední zásadnější rozhovory, které se s daným hostem někde objevily. Chci se ho ptát především na něco jiného, i když některé věci musím zohlednit. Třeba roli v aktuálním filmu – už jenom proto, že i host si o tom chce povídat. Jinak se ho ale opravdu snažím ptát na to, o čem jsem se nedočetl.

Roman: Rozhovor musí bavit nás, hosta i posluchače. Proto se občas snažíme i do těch nepříjemných otázek dát něco bizarního. Podstatný je, aby se host uvolnil a byl v pohodě, pak ho líp dostanu tam, kde ho potřebuju mít.

Pojďme si chvilku povídat o vašich hostech. Jakou zkušenost máte s politiky?

Miloš: Lidi jsou z politiky otrávení a píšou nám, že je ty „kanální“ názory nezajímají. Říkají nám, ať je necháme být. Pozvali jsme sice třeba Paroubka nebo Topolánka, ale ohlasy na ně byly většinou negativní, že stejně nic neřekli. Dobrou zkušenost mám ale třeba s paní Němcovou. Zbytečně nemlžila a já jsem měl na konci rozhovoru dobrý pocit, protože jsem se něco dozvěděl.

Takže ve vaší nové show v České televizi politici nebudou?

Miloš: Ale budou, jen si je budeme pečlivě vybírat.

Roman: Podle mě mají lidi politiků dost. Ale když už si je pozvu, chci tam mít ty informace, chci, aby řekli něco nového.

Miloš: I v rádiu jsme se snažili s politiky o politice nebavit. Jenže ve většině případů se o ničem jiném bavit nechtějí. Asi to neumějí… (smích).

Roman: Já myslím, že umějí, ale nechtějí. Snaží se jenom sebrat body a hlavně před volbami jsou dobře naladění. Pak ale dostanou jednu „trefnou“ a zábava končí.

Miloš: Oni si myslí, že když se takříkajíc „odkopou“, vypadnou z role politika. A toho se bojí. Já to vidím jinak. Nemusíme se přece bavit o bulvárních věcech, ale třeba jestli koukají na fotbal apod. Politici ale tyto otázky považují za příliš osobní, nechtějí o nich mluvit a nakonec se odmítají vůbec o něčem bavit. A to je hrozná nuda (smích).

A co sportovci? Pokud vím, rozhovory s nimi patří k nejoblíbenějším…

Roman: Pravda je, že máme sport určitým způsobem rádi. A vůbec si nemyslíme, že co fotbalista, to trubadúr. Většinou to tak není. Rádi si zveme sportovce, kteří nám prozradí něco nového. Třeba nedávno jsme pozvali Ondru Synka a bylo z toho moc zajímavý povídání. Ten kluk úspěšně reprezentuje naši republiku, a přitom dostává strašně málo prostoru. Tak proč mu ho nedat, když se otevře a vypráví o zajímavých věcech? A pokud jde o „profláklejší“ sporty jako fotbal nebo hokej, vždycky můžete zabrousit někam jinam. Třeba mě příjemně překvapil Pavel Horváth.

Miloš: Já trochu odbočím. Jsou profese, které nejsou až tak moc medializované. Měli jsme ve studiu kaskadéry, a to byl pro mě jeden z nejzajímavějších rozhovorů. Ani v nejmenším jsem netušil, že i kaskadéři dostávají svoje Oskary. Nevěděl jsem, jak velkou prestiž mají naši kluci v zahraničí. Samozřejmě nemůžete pozvat kdekoho, když pracujete v komerčním rádiu. Ale pokud to jde, snažíme se někoho takového do studia propašovat.

Roman: Překvapit ale umějí i ty velké mediální hvězdy. Třeba Juraj Kukura – nikdy jsme s ním nemluvili a trvalo dlouho, než jsme ho dostali do studia. Když konečně přišel, první dva vstupy jsme se vzájemně oťukávali. Pak od nás dostal otázku ohledně sázení, protože zrovna vyhrál nějakou větší částku. Překvapilo ho, že to víme. A najednou se úplně otevřel. Odcházel s tím, že za ním musíme jednou přijet do divadla v Bratislavě. A právě Juraj Kukura je typ hosta, kterého chceme zvát do televize. Na rozdíl od rádia budou mít lidi možnost jeho reakce vidět. A vůbec je zajímavý, jak se a vzájemná očekávání často mění. Mám o hostovi nějakou představu a on mi ji úplně rozhodí. Host si naopak myslí, že ho „zmydlíme“ a nakonec odchází s nadšením.

Proč jste se vůbec přihlásili do tendru České televize na novou talkshow?

Roman: To je historická záležitost. Zhruba před jedenácti lety jsme českým televizím nabídli vlastní show. Tehdy kromě Plovárny Marka Ebena, kterou za klasickou talkshow nepovažuji, nic nebylo. Všude nás ale odmítli s tím, že na to není divák připravený a seriál třetí kategorie splní svou roli líp. Pak nás jednou do své show pozval Honza Kraus. Řekli jsme mu, že chceme dělat to co on. Divil se, že to nejde, protože formát pořadu je pevně daný, nám ale nepřipadalo divný, aby ve studiu místo jedné sedačky byly dvě. No a konečně loni v létě nám Radan Dolejš z České televize nabídl prostor ve vysílání. Jenže dneska už je těchto pořadů víc a i proto jsme se chtěli nějak odlišit. A napadlo nás vysílat živě. V televizi z toho bylo na začátku lehký „haló“. My jsme ale argumentovali tím, že když se to nevyzkouší, tak se nepozná, jestli to jde. Za dalších pár měsíců jsme zjistili, že nejde o přímou nabídku, ale o tendr. Nejdřív se nám do toho nechtělo, ale nakonec jsme tendr absolvovali. Aspoň jsme si mohli vyzkoušet, jestli tu live show zvládneme. Šlo to a oni si nás vybrali.

Při živém vysílání v rádiu můžete nenadálý problém vyřešit písničkou. To ale v televizi nejde…

Miloš: Máte pravdu, v televizi není cesty zpátky. Zrovna nedávno jsme si říkali, že se něco může stát. V každém vysílání půjdou naživo tři hosté a riziko, že některý z nich z různých důvodů nedorazí, tady je. Samozřejmě budeme mít v záloze náhradního hosta, ale to „momentální vykrytí“ nenadálé situace bude na nás. V rádiu se nám už několikrát stalo, že host přijel pozdě a podvědomě počítáme s tím, že nás to nemine ani v televizi. Musíme být ale připravení na všechno. Už proto, že v naší show bude relativně hodně technických věcí. Ty ale budeme zavádět postupně, protože jinak bychom se z toho zbláznili.

Roman: Když jsme v tendru točili pilotní díl, praskla ve studiu žárovka. Najednou se objevil technik s žebříkem a chtěl to celý zastavit. Řekli jsme mu: „Hele, záběr jde mimo tebe, udělej si svou práci, my jedeme dál.“ Vůbec nás to nerozhodilo, protože jsme na podobný situace zvyklí z rádia. A koneckonců já si myslím, že podobný „špeky“ lidi ocení.

S jakými ambicemi jdete na televizní obrazovku?

Roman: Já myslím, že se rozhodne 15. listopadu (oba se smějí). Po tomto datu se dozvíme, jestli budeme pokračovat dál.

Miloš: Podle mě zhruba po měsíci budeme vědět, jestli nás lidi berou, nebo ne. Po čtyřech dílech si divák udělá názor a bude vědět, jestli nás má dost, nebo se bude dívat každý úterý, když bude mít čas.

Roman: Ať to dopadne, jak to dopadne, musí to bavit i mě. To je první předpoklad k tomu, aby se bavili i diváci. Když budu mít v hlavě, že tohle a tamto nemůžu, lidi to poznají. A hosti se budou ptát: „Co se děje, nějak to drhne. V rádiu vám to šlape, ale tady jste nějak zabrždění.“ Nemám žádné velké ambice, ale opravdu mě to musí bavit.

Na koho se můžou diváci v nejbližších dílech těšit?

Roman: Chceme zvát hosty k aktuálním událostem, a proto to nejde dost dobře říct dopředu. Počítáme s Jirkou Macháčkem, Terezou Kostkovou, která nám pomáhala s pilotem, a Michalem Horáčkem. Z hudebních hostů jsme pozvali Mig 21, Xindl X, Katapult a Michala Hrůzu s kapelou. Víme, že zajistit všechno kolem hostů budou možná komplikace, ale v tom je ten adrenalin, který nás baví.

Miloš: Já se moc těším známé a kamarády, které si do vysílání bude zvát hlavní host. Každý si bude moci přivést, koho bude chtít. Sami se snažíme lidem doporučit, aby s sebou vzali co nejméně očekávaného člověka. My se samozřejmě budeme snažit, aby na našeho hosta prozradil něco zajímavýho.

Se vstupem na televizní obrazovku se o vás budou zřejmě víc zajímat i média, včetně těch bulvárních. Co vy a bulvár? Pomohl vám někdy?

Miloš: My nejsme pro bulvár zajímavým soustem. Nechodíme na večírky, nenabízíme informace a neposíláme fotky z dovolených. Oni to vědí a díky tomu máme relativní klid. A i když se možná něco lehce změní, my chceme v tomto trendu pokračovat.

A co popularita jako taková? V čem je pro vás nejpříjemnější?

Roman: Má to svůj rub a líc. Někdy mi lehce může pomoci v nepříjemných situacích, třeba na úřadech. Na druhé strany vždycky se najdou lidi, kteří si na vás budou chtít smlsnout. Pokud jde o běžný kontakt na ulici, problémy s tím nemám. Jenom často vzpomínám, odkud toho člověka, který na mě volá, znám.

Miloš: Uvedu jeden zcela konkrétní případ – o prázdninách jsem byl v Jilemnici v masně a chovali se ke mně moc hezky (Roman se směje). Mám pocit, že jsem dokonce předběhl, ale bylo to fajn. Na druhé straně se někdy setkávám s tím, že lidi už dopředu předjímají, že bych mohl chtít nějaké výhody, a chtějí mi to dát sežrat. Myslím ale, že to zvládneme a dál budeme fungovat jako doteď.